Zobrazení zdroje stránky Italská tažení francouzských revolučních válek

== První koalice (1792–1797) ==
[[Válka první koalice|První protifrancouzská koalice]] ze zformovala v důsledku rozporů mezi revoluční Francií a [[Monarchismus|monarchistickým]] zbytkem Evropy. Její vznik podněcovala navíc francouzská šlechta nucená [[Emigrace|emigrovat]], zejména bratři krále [[Ludvík XVI.|Ludvíka XVI.]] [[Karel X.|hrabě z Artois]] a [[Ludvík XVIII.|hrabě z Provence]], která vytvořila vlastní menší armádu.<ref>{{Citace monografie
  | příjmení = Jůn
  | jméno = Libor
  | odkaz na autora = Libor Jůn
  | titul = Napoleonské války
  | vydavatel = Triton
  | místo = Praha
  | rok = 2005
  | strany = 17–18
  | poznámka = [Dále jen: ''Napoleonské války'']
  | isbn = 80-7254-594-9
}}</ref> Představitelé nově vzniklé francouzské republiky byli přesvědčeni, že je třeba rozšířit ideály revoluce do ostatních zemí a tím si i zajistit vlastní bezpečnost.<ref name="Hroch, Kubišová, 214">{{Citace monografie
  | příjmení = Hroch
  | jméno = Miroslav
  | odkaz na autora = Miroslav Hroch
  | příjmení2 = Kubišová
  | jméno2 = Vlasta
  | titul = Velká francouzská revoluce a Evropa
  | vydání = 1
  | vydavatel = Svoboda
  | místo = Praha
  | rok = 1990
  | strany = 214
  | poznámky = [Dále jen: ''Hroch, Kubišová'']
  | isbn = 80-205-0151-7
}}</ref> Obsazované území severní Itálie také časem přinášelo Francii velkou kořist v podobě finančních kontribucí a odvezených uměleckých děl.<ref>Napoleonské války, s. 32.</ref><ref>Hroch, Kubišová, s. 389.</ref><ref>{{Citace monografie
  | příjmení = Kovařík
  | jméno = Jiří
  | odkaz na autora = Jiří Kovařík (historik)
  | titul = Dobyvatel Bonaparte
  | vydavatel = Akcent
  | místo = Třebíč
  | rok = 2008
  | strany = 223
  | poznámka = [Dále jen: ''Dobyvatel Bonaparte'']
  | isbn = 978-80-7268-571-4
}}</ref>

Válka s italskými státy začala 22. září roku 1792. Povzbuzena vítěznou [[Bitva u Valmy|bitvou u Valmy]] vpadla francouzská armáda složená převážně z dobrovolníků do Savojska a během tří dnů ho bez obtíží dobyla.<ref name="Hroch, Kubišová, 216">Hroch, Kubišová, s. 216.</ref> Severní a střední Itálie byla známá sympatiemi části svého obyvatelstva k francouzské revoluci.<ref>Hroch, Kubišová, s. 165–168.</ref> To umožnilo v Savojsku hladký postup její armády. 22. října dokonce savojské Národní shromáždění požádalo o připojení Savojska k Francii. Francouzský [[Národní konvent|Konvent]] ho schválil 27. listopadu. Snadno probíhalo také obsazování Nizzy, i když ta byla připojena k Francii násilnějším způsobem.<ref name="Hroch, Kubišová, 216" /> Oficiálně se tak stalo 31. ledna 1793.<ref>Hroch, Kubišová, s. 218.</ref>

V lednu až březnu [[1793]] vyhlásila francouzská republika válku postupně [[Papežský stát|papežskému státu]], [[Parmské vévodství|Parmě]], [[Modenské vévodství|Modeně]], [[Neapolské království|neapolskému království]] a také [[Toskánské velkovévodství|toskánskému velkovévodství]].<ref>Hroch, Kubišová, s. 219.</ref> Francouzská armáda v Itálii však byla poslána potlačit protivládní povstání v [[Lyon]]u, [[Provence]] a [[Toulon]]u, a tak v červenci piemontská armáda dobyla zpět Savojsko a měla v plánu útok na Nizzu.<ref>Hroch, Kubišová, s. 238.</ref> Reforma armády, téměř úplné zavedení povinné vojenské služby a mobilizace celé francouzské společnosti v úsilí vyhrát válku<ref>Hroch, Kubišová, s. 242–246.</ref> však umožnily porážku protirevolučních povstání a znovudobytí Savojska na konci roku 1793.<ref>Hroch, Kubišová, s. 249.</ref>

=== Snaha o obsazení Piemontu ===
[[Soubor:Marshal Massena, duc de Rivoli, prince d'Essling.jpg|náhled|generál André Masséna na obraze [[Ferdinand Wachsmuth|Ferdinanda Wachsmuthe]]]]
Proniknout dále do [[Piemont]]u se ovšem Francouzům dlouho nedařilo, v cestě stály hory a v nich dobře opevnění italští vojáci.<ref>Dobyvatel Bonaparte, s. 54–55.</ref> Částečně prorazit se podařilo až v dubnu [[1794]], a to směrem na [[bitva u Saorge|Saorge a Oneglii]]. Operaci velel generál [[André Masséna|Masséna]], ale naplánoval ji [[brigádní generál]] Napoleon Bonaparte, náčelník [[Dělostřelectvo|dělostřelectva]] francouzské [[Italská armáda (Francie)|Italské armády]].<ref>Dobyvatel Bonaparte, s. 59–61.</ref> V posledních dnech května 1794 byla také obsazena Francouzi předtím ztracená Nizza.<ref>Hroch, Kubišová, s. 263.</ref> Úspěšný byl také [[bitva u Dega (1794)|útok na Dego]] v září téhož roku, který opět naplánoval Napoleon Bonaparte.<ref>Dobyvatel Bonaparte, s. 70.</ref> Během následujícího postupu se revoluční vojska dostala začátkem roku [[1795]] až k [[Janov (Itálie)|Janovu]], mezitím, v listopadu 1794, byl podepsán mír s Toskánskem.<ref>Hroch, Kubišová, s. 272.</ref> Až do léta 1795 francouzská armáda stála v podstatě na místě a velká část Piemontu zůstávala stále neobsazena.<ref>Dobyvatel Bonaparte, s. 72–74., 83.</ref> K ofenzívě došlo až v listopadu 1795, kdy Italská armáda vyhrála několikadenní [[bitva u Loana|bitvu u Loana]], ale toto vítězství zůstalo podle některých historiků nevyužito a k dalšímu možnému postupu francouzských sil směrem na [[Milán]] či [[Turín]] nedošlo.<ref>Dobyvatel Bonaparte, s. 84–89.</ref>

=== Napoleon Bonaparte vrchním velitelem ===
Vliv Bonaparta výrazně stoupl poté, co se zásadně podílel na potlačení neúspěšného [[Roajalismus|roajalistického]] [[13. vendémiaire|pokusu o státní převrat]] 5. října 1795. Po poradách s členem [[Direktorium (Francie)|Direktoria]] (vlády) [[Lazare Carnot]]em, kde se oba shodli na dalším postupu na italské frontě, byl jmenován 2. března 1796 velitelem Francouzské armády.<ref>Dobyvatel Bonaparte, s. 79–80, 93, 96.</ref> Tento talentovaný generál se projevil jako mistr rychlých přesunů a soupeře dokázal překvapit nečekanými útoky při nichž využíval lokální přesilu vojska. V [[bitva u Montenotte|bitvě u Montenotte]] 12. dubna 1796 porazil piemontského spojence - rakouskou armádu a znemožnil tak vzájemné spojení jejich vojsk. Následovala porážka Piemontu [[bitva u Millesima|u Millesima]] a krátce na to i rakouské armády [[bitva u Dega (1796)|u Dega]]. Po francouzském vítězství [[bitva u Mondovi|u Mondovi]] byl piemontsko-sardinský král [[Viktor Amadeus III.]] nucen požádat o příměří. Jeho stát přišel definitivně o Nizzu a Savojsko, dále své dvě nejlepší pevnosti a slíbil, že pomůže Francii pokračovat ve válce.<ref>Napoleonské války, s. 30–31.</ref>

Napoleon rychle postupoval i proti zbylým Rakušanům. 10. května je porazil [[Bitva u Lodi|u Lodi]] a 15. května jeho vojska obsadila Milán. Přibližně ve stejnou dobu obsadila také Parmu, Modemu a Toskánsko, v květnu 1796 byla také okupována [[Benátská republika]] a následující měsíc i [[Janovská republika|Janovská]]. Během [[Obléhání Mantovy (1796–97)|obléhání Mantovy]], důležité pevnosti bránící v dalším postupu, rozdrtila 5. srpna Bonapartova armáda rakouskou [[Bitva u Castiglione|u Castiglione]] a úspěšná byla i v [[Bitva u Arcole|bitvách u Arcole]], v listopadu 1796 a u [[Bitva u Rivoli|Rivoli]] v lednu následujícího roku. Mantova byla dobyta 2. února [[1797]]. V březnu dostal Napoleon posily v síle dvou [[Divize (vojenství)|divizí]] (celkově tedy disponoval 50 000 muži) a začal postupovat směrem na [[Vídeň]]. To donutilo [[Svatá říše římská|německého císaře]] [[František I. Rakouský|Františka II.]] k podepsání předběžného míru v [[Leoben]]u 18. dubna 1797.<ref>{{Citace monografie
  | jméno = Albert Z.
  | příjmení = Manfred
  | titul = Napoleon Bonaparte
  | vydavatel = Svoboda, Naše vojsko
  | místo = Praha
  | rok = 1983
  | strany = 138–139
  | poznámka = [Dále jen: ''Manfred'']
}}</ref><ref>Napoleonské války, s. 31–33.</ref> Po určitém váhání obou stran, které bylo způsobeno dočasnou politickou krizí ve Francii, z níž chtělo Rakousko těžit a obavami francouzské vlády, že úspěšné ukončení války posílí moc Bonaparta, došlo nakonec k uzavření [[Mír v Campo Formio|míru v Campo Formiu]] 17. října 1797. [[Habsburská monarchie|Habsburská říše]] sice na základě této smlouvy získala část Benátek, ale musela uznat nezávislost [[Cisalpinská republika|Cisalpinské republiky]] (ta vznikla z dříve Rakouskem ovládané [[Lombardie]], dále Modeny a části papežského státu). Tento nově vzniklý stát byl ovšem ve skutečnosti závislý na Francii. Stejně na tom byla i [[Ligurská republika]] vytvořená z republiky Janovské 6. června 1797. Oba tyto státy spolu s dalšími podobnými patřily mezi sesterské republiky Francie.<ref>Dobyvatel Bonaparte, s. 469, 473.</ref><ref>Hroch, Kubišová, s. 392, 395.</ref>