Salò
| Salò | |
|---|---|
| Poloha | |
| Souřadnice | 45°36′40″ s. š., 10°31′40″ v. d. |
| Nadmořská výška | 65 m n. m. |
| Stát | |
| Region | Lombardie |
| Provincie | Brescia |
| oblast (frazioni) | Barbarano, Campoverde, Renzano, Villa, Cunettone, Serniga |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Rozloha | 29 km² |
| Počet obyvatel | 10 640 (2009) |
| Hustota zalidnění | 366,9 obyv./km² |
| Správa | |
| Starosta | Barbara Botti |
| Oficiální web | www |
| PSČ | 25087 |
| 0365 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Salò je obec (město) v provincii Brescia v italském regionu Lombardie na břehu Gardského jezera, kde se nachází i jeho nejdelší promenáda.
Město bylo hlavním městem Italské sociální republiky v letech 1943 až 1945, která se rovněž často nazývala „Republika Salò“ (Repubblica di Salò).
Historie
Období starověkého Říma
Ačkoli podle legendy má Salò etruský původ, psané záznamy zmiňují jeho založení starověkými Římany z kolonie Pagus Salodium. Nachází se tu řada ruin z období římského osídlení, jak dokazuje nekropole Lugone (na via Sant’Jago) a archeologické nálezy v archeologickém muzeu (Civic Archaeological Museum), které se nachází v Loggia della Magnifica Patria[1].
Středověk
Během vrcholného středověku město sdílelo stejný osud jako Lombardie.
Původ městského zřízení Salò je málo známý: jeho autonomie ve vztahu k Brescii se datuje ke konci 13. století nebo na začátek 14. století, přičemž nejstarší předpisy, které městské orgány dochovaly, jsou z roku 1397[2].
Před rokem 1334 bylo město součástí federace městských rad v oblasti podél západního břehu Gardského jezera (od Limone až na jih po Desenzano del Garda) a z oblasti Valle Sabbia, která se nazývala Riperia Lacus Gardae Brixiensis, kde hlavním správním městem bylo Maderno[3].
Federace nechtěla vytvářet spojenectví ani s Brescií ani s Veronou a namísto toho se rozhodla požadovat pomoc od Benátek. Z důvodu velké vzdálenosti od Benátek, jí tato strategie nezaručovala nezávislost oblasti a po krátkém období protektorátu pod vládou Benátek (1336 až 1349) se Salò stalo pevností milánského rodu Visconti[4]. V roce 1377 Beatrice della Scala, manželka Bernabòa Viscontiho, chtěla, aby se Salò stalo hlavním městem oblasti a tím byl snížen vliv Maderna: Salò tedy dostalo pevné zdi a byl postaven hrad.
Nádherná vlast (Magnifica Patria)
13. května 1426 po dlouhém období válek se města na západním břehu jezera spontánně připojily k Benátské republice, ve které zůstaly na další tři století: na hlavním náměstí lze sloup se znamením lva svatého Marka, symbol Benátek, najít dodnes. Během let Benátky této provincii udělily status Stato da Tera a zůstala de fakto nezávislou oblastí. Byly jí uděleny tituly Nádherná vlast (Magnifica Patria) a Prvorozená dcera Serenissima (Figlia primogenita della Serenissima). Rada Patrie a všechny ostatní úřady zůstaly soustředěny v Salò (které získalo důležitost a vliv), ačkoli byl hlavním městem vysílán guvernér, kterému byly uděleny tituly Provveditore (tj. Superintendant) a Capitano della Riviera (Kapitál Riviery) a pravomoc jednat jako soudce v trestních záležitostech pro celou Rivieru (zatímco civilní soudnictví bylo svěřeno podestovi z Brescie, který sídlil v Salò). Vedle farmaření a obchodu se v tomto období rozvíjel plátenický průmysl.
Napoleonská éra a Risorgimento
V roce 1796 bojovaly Napoleonovy jednotky s rakouskými jednotkami v severní Itálii. Konec Benátské republiky (Mír v Campo Formio) znamenal i konec Salò jako hlavního města západní riviery: 1. ledna 1797 prozatímní vláda Brescie přejmenovala Salò na Benaco a zřídila kanton Benaco s hlavním městem Benaco[5]: město se připojilo k Cisalpinské republice a pak k Napoleonskému italskému království (1805 – 1814).
Po skončení napoleonské éry se Salò stalo součástí Rakouska (jako součást Lombardsko-benátského království od roku 1815 do 1859.
V roce 1848 se Salò spojilo s Milánem v revoluci proti habsburské nadvládě. Během druhé italské války za nezávislost mnoho dobrovolníků bojovalo s Garibaldim ve službách piemontské armády. 18. června 1859 Garibaldi vstoupil do Salò a byl uvítán nadšeným davem. Salò královským výnosem z 15. prosince 1860 získalo titul Città (město).
Po bitvě u Custozy Rakušané město dočasně opět ovládli, ale navzdory jejich vítězství a námořní porážce Italů v bitvě u Lissy se Rakušané vzdali Prusům o měsíc později a byli nuceni opustit region Benátek po uzavření Vídeňské smlouvy v roce 1866.
Od roku 1943 do 1945 bylo Salò faktickým hlavním městem loutkového státu – Italské sociální republiky Benita Mussoliniho, vytvořené s podporou nacistického Německa, která je rovněž známá jako Republika Salò: ve Villa Castagna bylo sídlo policejního ředitelství, ve Villa Amedei bylo sídlo Ministerstva pop kultury, Villa Simonini (dnešní Hotel Laurin) byla sídlem ministerstva zahraničních věcí a Stefaniho agentura, která distribuovala oficiální tiskové zprávy, sídlila na Via Brunati[6]
Poválečné období
Na začátku období po skončení 2. světové války Salò znovuobjevilo své vlohy pro turistický průmysl.
V roce 1975 zde podle knihy Markýze de Sade 120 dnů Sodomy natočil Pier Paolo Pasolini svůj poslední film Saló aneb 120 dnů sodomy (Salò o le 120 giornate di Sodoma).
Hlavní památky
- Chrám zvěstování panny Marie (Duomo di Santa Maria Annunziata), přestavěný v pozdně gotickém stylu na konci 15. století. Má zaznamenáníhodný renesanční portál, malby od Zeno di Verona (16. století), Polyptych od školy Paola Veneziana a Madonna a Svatí od Romanina.
- Palác Nádherné vlasti (Palazzo della Magnifica Patria) ze 16. století. V paláci se nachází historické muzeum modré stuhy, výstava dokumentů o renesanční historii, o italských koloniálních válkách, španělské občanské válce a odporu proti fašismu.
- Obecní palác je sídlem Občanského archeologického muzea s nálezy se starověkého Salodia.
Zemětřesení
Oblast kolem jezera je seismickou oblastí. V roce 1877 byla pod dohledem prof. Pia Bettoniho vybudována meteorologická stanice. V roce 1889 byla přidána i geofyzikální observatoř (seismická stanice), která se stala důležitým centrem vědeckého výzkumu po zemětřesení v roce 1901 (5,6 Richterovy škály, bez zásadních škod). K jinému zemětřesení došlo v roce 2004.
Osobnosti města
- Gasparo da Salò (1540 – 1609), houslař a kontrabasista
- Pietro Bellotto (1625 – 1700), pozdně barokní malíř
- Ferdinando Bertoni (1725 – 1813), skladatel a varhaník
- Marco Enrico Bossi (1861 – 1925) , skladatel a varhaník
- Angelo Zanelli (1879 – 1942), sochař
- Luigi Comencini (1916 – 2007), filmový režisér
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Salò na anglické Wikipedii.
- ↑ Archivovaná kopie. www.terramica.eu [online]. [cit. 2012-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-08.
- ↑ www.hoteledensalo.it [online]. [cit. 2012-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-11-02.
- ↑ Počet rad, které se účastnily federace, se v různých zdrojích uváděných na této stránce liší, a to od 32 do 46. Je to zejména z toho důvodu, že se počet měst ve federaci v průběhu času měnil.
- ↑ http://www.saloweb.it/en/salo/history.asp[nedostupný zdroj].
- ↑ toto pojmenování, které se odvodilo od latinského názvu jezera Lacus Benacus bylo používáno pouze krátkou dobu.
- ↑ http://www.lagodigardamagazine.com/curiosity-salo-garda-lake.aspx Archivováno 24. 11. 2010 na Wayback Machine..
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Salò na Wikimedia Commons
- Oficiální stránky
- Mapquest - Salò