Kouzlo okamžiku

 Cestou z práce se nám naskytl nádherný pohled na oblohu. Právě jsme projížděli přes Mikulov. Vedle zámku nádherně svítil Měsíc, ačkoliv na druhé straně svítilo zapadající slunce. Museli jsme zastavit a já si tu nádheru nafotila. Přidala jsem po cestě pár záběrů zapadajícího slunce. Souhra nebeských náhod? Ne, prostě krásný podvečer, který vykouzlil úsměv na tváři a během pár minut se rozplynul v kouzlo okamžiku. Rija

Podzimní dny

Je až neuvěřitelné, jak ten čas letí čím dál rychleji, když se naše kroky stávají starší a starší. Někdy mám pocit, jako bych stála na místě a kolem mě letěl čas. Větší část měsíce září jsem strávila na neschopence. Začalo to tak nenápadně, bolelo mě v krku a počínající angína byla podchycena v počátku. Jenže u mě byla bolest jen předzvěstí dalších nemocí. Z krku mi bacil usedl na průdušky a já vypadala jak nakřápnutý hrnec měnící se chvílemi v dunění ve skalách. Chvílemi to vypadalo, že pode mnou puká zem. Nevím, proč si všechny bacily světa oblíbily mé průdušky. Po návratu do práce mi dny tak rychle protekly mezi prsty, že jsem až v šoku, že už končí říjen. Když jsem byla doma, tak jsem oprášila jehličku a bavlnky a vrátila se na chvíli k vyšívání. Sice jsem si říkala, že bych mohla pokračovat, i když budu chodit do práce, ale nějak k tomu zatím nedošlo. Pořád se cítím hodně unavená. Ještě štěstí, že jsem měla čas nachystat si podzimní dekorace a trošku si to doma nazdobit. Jinak bych asi ani nestačila postřehnout, že už je tu podzim hýřící okouzlujícími barvami. Nejen prací jsou vyplněné mé dny. Ale o zábavě někde příště. Budu se snažit najít slova častěji. Tak trochu podzimu od nás. Máme před sebou ještě celý jeden podzimní měsíc, než se čas přehoupne ke sklonku roku. Příjemný podzim. Rija

Zatmění Měsíce

Krásnou noc přeji. V podvečer jsme vyrazili na naše oblíbené stanoviště na kopečku v mé rodné obci. Je to naše oblíbená pozorovatelna. Bohužel se proti nám spikly oblaka a nad Mikulovem oblohu pokryly mraky. Docela běžný jev:-), poslední dobou. Z kopečku je úžasný výhled na Pálavu, Mikulov. Když je dobrá viditelnost, je vidět stoupající dým z Dukovan a možná i kus Brna. S přibývajícím šerem, přibývaly i auta na vrcholu a množství lidí, kteří chtěli vidět zatmění Měsíce. Hodně dlouho nebylo vidět nic. Pak se objevily drobné náznaky, které mizely v oblacích. Za to na jihu a jihozápadě se obloha pokryla tisíci hvězdami. Už dlouho jsem neviděla tak zřetelně Malý vůz, či Andromedu. Nakonec i zatmění. Vyhnala nás zima. Na kopci dost foukalo. I když obloha nebyla stoprocentní, tak za ten zážitek to stálo. Rija

Putování Tyrolskem - den čtvrtý

Ve středu jsme se probudili do nádherného slunečného dne. Obloha byla překrásně modrá, bez jediného mráčku. Hory kolem nás se ukázaly v celé své velikosti i kráse. Až se z té nádhery tajil dech. Původní plán byl navštívit Innsbruck, ale na poslední chvíli jsem zjistila, že skleníky v botanické zahradě jsou otevřené jen ve čtvrtek a to rozhodlo o programu dne. Jak se ukázalo později, bylo to dobré rozhodnutí. Jelo s  k lanovce. Naším cílem se stal nedaleký vrchol Seefelder Joch, nadmořské výšce 2 064 m. Do výšky 1 760 m nás vyvezla pozemní zubačka. Jela dost pomalu, tak jsme si mohli vychutnávat úžasné horské scenérie. Zubačka nás dovezla k Bergrestaurant Rosshütte, kde byla restaurace, dětské hřiště a dá se odtud jít dál do hor, nebo k nedalekému jezeru Kaltwassersee. My se rozhodli jet lanovkou až k vrcholu Seefelder Joch. Velké túry už jsou u mě minulostí, tak jsem si cestu ulehčila. Před námi se ukazovala celá krása místních hor. Vrcholek hory je kousek od zastávky lanovky, tak nebyl problém k němu dojít. Ještě jsem v nohách cítila pochod k vodopádu a zpět, tak jsem si říkala, že se budu kochat krajinou jen v okolí lanovky. Pochopitelně mě lákal vrcholek Seefelder Spitze v nadmořské výšce 2 221 m. Když jsem viděla, ten kopec, tak jsem výšlap kategoricky zamítla. Jenže při kochání krajinou, jsme postupovali pomalými krůčky výš a výš. Občas si sedli, kochali se dalšími scenériemi, výhledy, rozkvetlými loukami, že mi ani nepřišlo, jak se pomaličku blížím k vrcholu:-). Při jednom odpočinku mi zrak zalétl k pasoucímu se kamzíkovi. Pozorovala jsem jeho ladné skoky přes kamení. Po chvíli se rozhodl si odpočinout a ulehl do trávy. Hodnou chvíli jsme se vzájemně pozorovali a já měla zajímavý objekt k focení. Při další zastávce to bylo stádo pasoucích se ovcí, nebo poletující kavče žlutozobé, které si přišlo vyžebrat kousek sušenky, kterou jsem se právě posilňovala na další cestu. Byly jich tam celá hejna. Některé byly docela oprsklé a neměly vůbec strach. Nakonec jsem vyšplhala na vrchol. Přede mnou se otevřel nádherný výhled do krajiny. Vesničky, jezera i řeky v okolí jsem měla jak na dlani. Prostě pohádka. Měla jsem radost, že jsem došla až na vrchol. Cesta k lanovce byla pohodová, jen na obloze začaly přibývat mraky. Než jsme dojeli k restauraci, začalo poprchat. Zašli jsme si na jídlo a než jsme se najedli, přehnal se krátký deštík. Zbytek cesty proběhl v poklidu. Pro někoho by to byl výlet na dvě, tři hodinky. My tím strávili celý den, ale stálo to za to. Poslední dva obrázky jsou pohled na hory, kousek od hotelu. Byl to jediný okamžik, kdy bylo vidět místo, kde jsme chodili v plné kráse. Rija