Za sedmero vysokými horami a sedmero širokými řekami se rozkládala země, kde byla radost žít. Lesy šuměly, louky se zelenaly a potůčky zurčely. Zemi vládl starý král, který měl tři dcery. Věděl, že nebude mít dost sil na vládnutí napořád, a tak se rozhodl si zavčasu vybrat ze svých tří dcerušek nástupkyni. A která by měla být ta, jež usedne po něm na královském trůně? Usmyslel si, že předá žezlo té z dcer, která ho má nejraději.
Pokračovat ve čtení →
Byla na jedné krásné louce farma. A na této velké farmě žili spolu s farmářem i jeho zvířátka. Mohli jsme tam natrefit na malé koníky, růžová veselá selátka, kokodající slepičky či šedé skákající zajíčky.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden chlapeček a ten se jmenoval Otík. Byl by to normální kluk jako všichni ostatní, až na tu podivnou a nepříjemnou vlastnost. Otík totiž neustále ječel a křičel. Ale ne tak jako ostatní děti. Jeho jekot byl tak silný, že kdo ho uslyšel, tomu se zkroutily uši do kornoutu.
Pokračovat ve čtení →
V daleké zemi, kde je celý rok sníh, v těch nejvyšších horách se odehrál příběh, který ti chci vyprávět. Stalo se to již dávno. Existuje hora, která je nejvyšší na světě. Lidi tam nechodí. Jsou tam hromady sněhu a někdy se tam strhne lavina. To znamená, že masa sněhu se uvolní a najednou se celá sesune shora dolů. I když na té hoře nikdy nežili lidé, přece jen nějaký život tam byl. Bydlel tam sněžný muž.
Pokračovat ve čtení →Považte, děti, co se pejskovi jednou stalo!
Hopsal, skákal, hrál si s kočičkou na louce, váleli sudy, dělali kotrmelce a všelijaké jiné komedie a při tom si někde vrazil do pacičky ostrý střep. Byl to malý střep, ale hodně to bolelo a nemohl na tu nožičku dobře došlápnout.
Pokračovat ve čtení →
Neuvěříte, co se stalo! Dnes ráno se vzbudila malá Sofie kvůli silnému dešti bubnujícímu na její parapet. Jakmile otevřela svá malá očička, zjistila, že se nějak necítí dobře. Jejda, něco na ni asi leze. Snad to není z toho kopce sladkostí a studeného džusu, které včera na oslavě svého kamaráda Kubíka vypila a spapala.
Pokračovat ve čtení →
Zimní dny uplynuly jako voda a poslední sníh sluníčko už dávno rozpustilo. Jeho paprsky hřály čím dál víc a probudily všechna zvířátka, která přes zimu spala. A ta, která nespala, vybíhala na sluníčko také, aby si ohřála tělíčka. Ptáčci naladili jarní noty a zpívali o sto šest. Jaro zase přišlo.
Pokračovat ve čtení →
Daleko za naší vesnicí stálo malé letiště. Na něm byla dvě letadla. Jedno bylo modré a druhé zelené. Každý, kdo je znal, jim vždycky říkal Modrásek a Zelenáč. Byla to menší letadélka. Přes den se na nich lidé mohli proletět, když chtěli zažít vyhlídkový let. Nastoupili do nich a letadla je vozila křížem krážem od vesnice k vesnici, od města k městu, zkrátka přes celou oblohu. Byla to nádhera. V noci ale měla letadélka jiný život.
Pokračovat ve čtení →
Nedaleko jednoho malebného lesa byla lehce rozpadlá chaloupka a v té bydlel chlapec Vilém se svou babičkou. Měli krásný a spokojený život. Sice strádali na penězích a majetku, ale zato měli lásky na rozdávání.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden kouzelný svět, který se jmenoval Země Nezemě. V tomto kouzelném světě nežili jen lidé, ale i čarodějové, hroziví vlkodlaci či přátelští malí skřítci. Čarodějové přivolávali déšť, když byly dlouhé dny sucha, nebo pomáhali lidem, když byli nemocní, hradby království střežili mocní rytíři spolu s čaroději.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden kocourek jménem Artur. Černý kocourek žil se svou paničkou Anabell v bytě v šestém patře. Nejraději seděl na měkoučké dece na parapetu okna, odkud sledoval ruch města. Užíval si bydlení ve městě. Ruch města, světla aut a z billboardů, zajímavé vůně z ulice, to ho na městě nejvíce fascinovalo. Někdy ho dokonce panička vzala i do blízkého parku, odkud měl město jako na dlani, byl v jeho přímém srdci!
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden les a u něj v obrovské hromadě listí žila ježčí rodinka. Malý ježeček jim ale dělal starosti. Ježkové totiž chodí ven hlavně v noci, za tmy, a tenhle malý ježeček chodil hlavně pozdě odpoledne, dokud nebyla tma. A víte proč? Protože se bál tmy. Jednou ale úplně zapomněl na čas a vydal se na dlouhou procházku.
Pokračovat ve čtení →
Ve vrbovém údolí byl velký rybník. Žilo v něm hodně ryb. Kapři i sumci. Jednou v neděli se měla stát v rybníce velká událost. Měli se vylíhnout malí kapříci. Ostatní rybky se nemohly dočkat. Těšily se, až se objeví první jikry. A až trošku nabobtnají a vyrostou, budou z nich mladí kapříci. Rybky jim pak ukážou celý rybník a budou s nimi dovádět.
Pokračovat ve čtení →
„Větvičku za větvičkou, klacík za klacíkem,“ prozpěvoval si čáp, který létal na nebi. Bylo jaro a tenhle čáp bez přestání přilétával k opuštěnému komínu a pak zase zpátky do blízkého lesa. Nosil si postupně větvičky a skládal je na vrchol komínu. Stavěl si tam z nich hnízdo. Těšil se, že až ho bude mít hotové, nastěhuje se tam s ním jeho milovaná paní čápová a budou moci mít spolu malá čapí miminka.
Pokračovat ve čtení →
Byla jednou jedna opička jménem Viva. Tato opička však měla zvláštní barvu. Nebyla celá hnědá jako jiné její kámošky opičky, ale měla růžovou srst s hnědými fleky. Jiné opice se jí proto často smály, že vypadá jako žirafa, a ne jako pravá opice.
Pokračovat ve čtení →