Peelova komise
Peelova komise, běžně známá jako Královská komise, byla britská komise, která v letech 1936–1937 vyšetřovala příčinu nepokojů, které vypukly v roce 1936 a přerostly v útoky na židovské civilisty a generální stávku Arabů.[1] V čele nepokojů stál velký jeruzalémský muftí Amín al-Husajní, který inicioval vznik Vysoké arabské komise, do jejíhož čela se postavil. V čele komise stál bývalý státní sekretář pro Indii lord Robert Peel.[1]
Šetření a doporučení
[editovat | editovat zdroj]Během šetření Peelovy komise se poprvé objevila myšlenka na rozdělení Palestiny.[2] Konečná zpráva, vydána v červenci 1937, sice na jedné straně připouštěla velmi kladný vliv židovského obyvatelstva na rozvoj země, na straně druhé však souhlasila s arabským požadavkem na omezení židovského přistěhovalectví na 12 000 osob po dobu následujících pěti let.[3] Zejména však zpráva navrhla rozdělit zemi na tři regiony: židovský zahrnující přímořské pláně a Galileu; podstatně větší arabský, zahrnující zbytek Palestiny, který by byl připojen k Zajordánsku; a trvalou britskou správu nad enklávou zahrnující jeruzalémsko-betlémský výběžek s koridorem k moři a britské základně na Galilejském jezeře a Akabský záliv.[4][5] Později byl plán poněkud upraven, aby usnadnil výměnu pozemků a obyvatelstva podle řecko-tureckého vzoru po první světové válce.[5]
Reakce
[editovat | editovat zdroj]Všichni představitelé Arabů v Palestině i zajordánský král Abdalláh I. plán odmítli.[6] Na židovské straně plán okamžitě odmítli Vladimír Žabotinský a další revizionisté, Světová sionistická organizace přes výhrady plán přijala.[6] Nakonec však plán realizován nebyl, což zapříčinilo zejména další arabské povstání v letech 1936–39, zaměřená jak proti Židům, tak i proti Britům. Ačkoliv se vzpouru nakonec podařilo potlačit, reagovala britská vláda v květnu 1939 vydáním MacDonaldovy bílé knihy, čímž vlastně vyšla vstříc palestinským Arabům, pohřbila návrhy „Peelovy komise“ a ještě přísněji omezila židovské přistěhovalectví, což se v důsledku rovnalo rozsudku smrti pro statisíce Židů prchajících před nacismem.[7]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. Praha: Regia, 1999. ISBN 80-902484-4-6. S. 181–182. [Dále jen: Dějiny Státu Izrael.]
- ↑ Dějiny Státu Izrael. S. 183
- ↑ GILBERT, Martin. Izrael - dějiny. Brno: BB art, 2002. ISBN 80-7257-740-9. S. 100.
- ↑ ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 49. [Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
- ↑ a b Dějiny Státu Izrael. S. 185
- ↑ a b Dějiny Státu Izrael. S. 187
- ↑ Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 50
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Obrázky, zvuky či videa k tématu Peelova komise na Wikimedia Commons
- (anglicky) Jewish Virtual Library - Zpráva Peelovy komise