Přeskočit na obsah

Renesanční filozofie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Renesanční filozofie se rozvíjela v období od poloviny 15. století do konce 16. století. Vyznačuje se těmito znaky:

Předpoklady vzniku

[editovat | editovat zdroj]

Myslitelé pozdní nominalistické scholastiky prosadili oddělení filozofie od teologie (Roger Bacon, Nicolas d'Autrecourt, John Duns Scotus, Mikuláš Oresme) a odmítali spojování řecké filozofie s křesťanstvím, a to zprvu z pozic teologických (William Occam).

Rozhodující však byl rozpad středověké jednoty, oslabení papežské i císařské autority a vznik prvních národních států. Z ohrožené Konstantinopole přišla do Itálie řada byzantských učenců, kteří přinesli dosud neznámé Platónovy spisy i východní platónskou tradici. K tomu se přidal vynález knihtisku (1447), který umožnil oproti středověku nesrovnatelně rychlejší šíření myšlenek, zájem panovníků o nové vojenské techniky a později i zámořské cesty a objevy (Kryštof Kolumbus, Vasco da Gama).

Oživený zájem o zkoumání přírody vedl k rozvoji matematiky, alchymie, astrologie a astronomie, která nahradila starší geocentrické představy novým heliocentrismem (Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Galileo Galilei). Zájem panovníků o nové vojenské techniky (dělostřelectví) vedl ke vzniku mechaniky jako první aplikované vědy.

Převratné proměny obrazu světa však zároveň otřásly životními jistotami lidí a vedly k řadě povstání a občanských a náboženských válek. Evropské myšlení na to reagovalo dvěma hlavními proudy:

  • renesanční humanismus s hlavním ohniskem v Itálii se spolehl na vlastní schopnosti člověka a opřel se o filozofii, vědu, alchymii a astrologii;
  • reformace se naopak snažila o očištění a obnovu křesťanství, a to zejména novým zájmem o Bibli, o původní význam křesťanského Zjevení a Vykoupení.

Oba tyto proudy směřovaly ke konfliktu, jemuž se řada humanistů marně snažila předejít a smiřovat (Erasmus Rotterdamský, Jean Bodin).

Pokračování staré filozofie

[editovat | editovat zdroj]
Philipp Melanchthon

Oba tyto proudy sice středověkou scholastiku odmítaly, jakmile se však snažily své postoje přesně formulovat, byly do znančné míry odkázány na její pojmy a postupy. Martin Luther ve snaze zdůraznit závislost člověka na Boží milosti zprvu celou filozofii a racionální teologii ostře odmítl jako děvku ďáblovu a slučování křesťanství s pohanstvím. I novou protestantskou nauku však bylo potřeba nějak zakotvit, a tak již Philipp Melanchthon vytvořil protestantskou scholastiku, zejména pro potřeby teologické diskuse. Proti tomu se ovšem postavila řada představitelů protestantské mystiky, z nichž nejznámějším byl Jakob Böhme.

Katolická církev na reformaci odpověděla radikální reformou své nauky, liturgie i církevního práva na Tridentském koncilu (1545–1563), který se také opíral o scholastiku. Přizpůsobení scholastiky novým poměrům individualismu, racionálního hospodářství, vědy a panovnického absolutismu představuje tak zvaná Druhá nebo také Španělská scholastika, vzniklá na univerzitě v Salamance, jež se stala základem univerzitní filozofie až do 18. století, a to jak v katolických, tak luteránských zemích. Hlavními tvůrci této filozofie byli Francisco Suárez, Francisco de Vitoria a Domingo de Soto, jejím nositelem především nově založený řád jezuitů.

Renesance antiky

[editovat | editovat zdroj]

Původně byl materiál pro novou kulturu čerpán z pokladnice, nashromážděné řeckým a římským světem. Horlivé studium, které časem zabíhalo k úplnému obožnění velkých vzorů antického myšlení a umění, mělo pro vytvoření nové kultury ohromný význam. Odtud pochází sám termin „obrození“, který ovšem nevyčerpává veškerý obsah epochy.[1]

Hlavním proudem renesanční filozofie je nesporně návrat k antické filozofii. Od počátku 15. století ohrožovala Konstantinopol Osmanská říše a mnozí byzantští představitelé hledali oporu na Západě a roku 1439 bylo ve Florencii slavnostně vyhlášeno sjednocení východní a západní církve; to se však prakticky neprosadilo a roku 1453 Cařihrad padl. Mezitím řada významných učenců odešla do Florencie a přinesla s sebou množství rukopisů, zejména Platónových děl; průkopníkem obnoveného studia Platóna byl Gemistos Pléthón, který stál u zrodu Platónské akademie (1439), významného střediska antických a platónských studií, kde působili učenci jako Marsilio Ficino.

Antická filozofie budila nadšení jednak živostí textů, svobodným duchem i tím, že přímo mluvila do politicky rozhárané doby a zdála se nabízet přímé návody k řešení, zejména v politické oblasti. Samostatná italská města viděla v antických obcích a jejich ústavách vzory pro své vlastní uspořádání. Ve srovnání se školskou filozofií středověku byla intelektuálně zajímavější i otevřenější novým názorům. Novinkou je ovšem také zájem a přízeň panovníků, kteří zvali filozofy a vědce jako rádce a podporovali filozofická studia.

Kromě platonismu se v renesanční době rozvíjel také aristotelismus (Simone Porzio,[2] Andrea Cesalpino[3] aj.), epikureismus (Lorenzo Valla) či skepticismus (Michel de Montaigne).

Státoprávní filozofie

[editovat | editovat zdroj]
Hugo Grotius

Otřes duchovních autorit, zhroucení politické organizace středověké Evropy a počátky národních států vyvolaly řadu povstání, konfliktů, občanských a náboženských válek, počínaje českým husitstvím přes Selskou válku v Německu, občanskou válku ve Francii a v Anglii až po třicetiletou válku. Nejen panovníci, ale i mnoho vzdělanců hledalo cesty, jak zakotvit a obhájit autoritu panovníka, který už se nemohl opírat o autoritu náboženskou.

Niccolò Machiavelli ve svém spise Vladař poskytl praktické rady panovníkům, jak si uchovat svou vládu, a to i nevybíravými prostředky. O překonání vleklé občanské války ve Francii usiloval i ve svých spisech právník a politik Jean Bodin.

Hugo Grotius rozvinul teorii přirozeného práva, pramenícího z lidské přirozenosti, kterou chtěl Bůh. Toto přirozené právo však nezavazuje pouze jednotlivce, ale také státy – takto Grotius položil základy mezinárodnímu právu. Thomas Hobbes pak na Grotia navázal, odstranil teologická hlediska a vytvořil teorii absolutistické vlády, podle které je každý člověk egoistou, a proto hledá ochranu ve státě, který určuje, co je dobré a co špatné.

Posledním důležitým proudem státoprávní filozofie byl utopistický proud, který vykresloval podobu ideálního státu. Mezi nejdůležitější představitele patřil Thomas More a Tommaso Campanella.

Filozofie a vědy

[editovat | editovat zdroj]
Francis Bacon

Rozvoj vědy, která se postupně od filozofie oddělovala a dělila na různá odvětví, podnítil zpětně i filozofii samu, aby se snažila nové vědecké objevy reflektovat. Mezi nejvýznamnější představitele patří kromě Mikuláše Kusánského (rozvoj pojmu nekonečna, rozvrh empirické vědy), Giordana Bruna (nekonečný Vesmír a panteismus) zejména Francis Bacon, který se snažil roztřídit vědy, vymezit je vůči teologii a využít je k praktickým účelům pokroku a ovládnutí přírody člověkem. Přírodu lze však ovládnout jen tak, že člověk bude využívat její zákony, nalezené empirickou vědou. Filozofické založení věd i jejich samostatnost pak dovršil René Descartes.

Nejvýznamnější renesanční filozofové

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Dějiny filosofie, s. 45.
  2. ↑ Gorfunkel, s. 189.
  3. ↑ Gorfunkel, s. 189–190.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • GORFUNKEL, Alexandr Chaimovič, 1987. Renesanční filozofie (původním názvem: Filosofija epochi vozroždenija). Překlad : Otto Vochoč. 1. vyd. Praha: Svoboda. 377 s. 
  • Koyré, A., Od uzavřeného světa k nekonečnému Vesmíru. Praha 2004
  • Koyré, A., Mystikové, spiritualisté, alchymisté 16. století v Německu. Praha 2006
  • McGreal, I. P., Velké postavy západního myšlení. Praha 1999
  • Röd, W., Novověká filosofie I.. Praha 2004
  • Sobotka – Znoj – Moural: Dějiny novověké filosofie. Praha 1994
  • Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon, 1996. str. 204–226.
  • , 1952. Dějiny filosofie. Redakce : Georgij Alexandrov, Mark Mitin aj.; překlad : Hana Malínská a Jaroslav Vlček. 1., autorizované vyd. Svazek II ("Filosofie XV. - XVIII. století"). Praha: Svoboda. 2 svazky (520 s.). Kapitola I "Humanismus a reformace", II "Přírodní filosofie", III "Nová přírodní věda", IV "Sociálně politická učení", s. 45–113. Oddíl první "Filosofie období renesance". 
  • , 1989. Formování novověké filozofie (původním názvem: Философия эпохи ранних буржуазных революций). Příprava vydání : Prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc (recenzent, doslov k českému vydání); překlad z rus. orig.: dr. Ivana Holzbachová, CSc., dr. Jiří Gabriel, doc. dr. Karel Hlavoň, CSc., dr. Antonín Látal, prof. ing. Josef Šmajs, CSc., dr. Bohumila Koželouhová, doc. dr. Jiří Cetl, CSc.; Vedoucí autorského kolektivu: T. I. Ojzerman. Praha: Svoboda. 731 s. (Členská knižnice). ISBN 80-205-0025-1. Obsahuje bibliografické odkazy a rejstřík. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Renesance
renesance • humanismus
Témata
Regiony
renesanční obrazy • renesanční spisovatelé • renesanční stavby • renesanční umělci
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Renesanční_filozofie&oldid=23785698“