Přeskočit na obsah

Vatikánská apoštolská knihovna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vatikánská apoštolská knihovna
Sixtinský sál Vatikánské knihovny
Sixtinský sál Vatikánské knihovny
StátVatikánVatikán Vatikán
PolohaCortile del Belvedere
Souřadnice41°54′17″ s. š., 12°27′16″ v. d.
Založena1448
Knihovní fond
Velikost fondu1 780 000
Další informace
ŘeditelMauro Mantovani
Webové stránkyhttp://www.vaticanlibrary.va
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vatikánská apoštolská knihovna (latinsky Bibliotheca Apostolica Vaticana; italsky Biblioteca Apostolica Vaticana) je knihovnou Svatého stolce, která se nachází ve Vatikánu. Je jednou z nejstarších a nejvýznamnějších knihoven světa. Shromažďuje především svazky, týkající se teologie, filozofie, historie, práva, vědy a umění. Ve svých sbírkách spravuje téměř 1,8 milionu knih, od rukopisů a inkunabulí až po tisky, a statisíce dalších objektů (grafické listy, rytiny, fotografie, mince).[1] Na počátku 17. století byl od knihovny oddělen Vatikánský apoštolský archiv, obsahující další tisíce dokumentů úřední povahy.[2]

Melozzo da Forlì: Papež Sixtus IV. otevírá 15. června 1475 knihovnu badatelům a pověřuje Platinu vedením

Vatikánskou knihovnu, navazující na mnohem starší papežské sbírky, založil v polovině 15. století papež Mikuláš V. (1447–1455), jehož záměrem bylo vytvoření římské veřejné knihovny jako centra humanistické vědy. Plány Mikuláše V. dokončil papež Sixtus IV. (1471–1484).

V březnu 2014 zahájila Vatikánská knihovna z podnětu papeže Benedikta XVI. projekt digitalizace své sbírky rukopisů, které jsou postupně zpřístupňovány online.[3]

Dějiny

[editovat | editovat zdroj]

Počátky

[editovat | editovat zdroj]

Nejpozději od 4. století využívala římská církev takzvané Scrinium. Jednalo se o papežovu soukromou sbírku dokumentů a knih, která zůstávala na pomezí knihovny a archivu. Na konci 8. století je v pramenech poprvé zmiňován úřad papežského bibliotekáře, tedy správce knihovny. V roce 784 tuto funkci ve službách papeže Hadriána I. zastával jistý Theophylactus.[1]

S rostoucí mocí církve museli papeži častěji cestovat po Itálii i dále do Evropy. Všude na jejich cestách je doprovázelo Scrinium, potřebné k administrativním i diplomatickým účelům. Tyto přesuny samozřejmě zapříčiňovaly občasné ztráty dokumentů, takže velká část písemností z nejstarších dob se nedochovala. Přežilo pouze několik nejvýznamnějších dokumentů.

Bonifác VIII.

Vrcholný středověk

[editovat | editovat zdroj]

K novému rozvoji papežské knihovny došlo ve 13. století, především za papeže Bonifáce VIII., který vlastnil na 500 svazků[4] a mezi nimi i jednu z nevýznamnějších sbírek iluminovaných rukopisů středověké Evropy.[5] O rozsahu papežské knihovny, umístěné v té době v Lateránském paláci, vypovídá její inventář, který nechal vyhotovit Bonifác VIII. v roce 1295.[4][6] Bohužel po jeho smrti v roce 1303 byl Lateránský palác vypálen a sbírka vypleněna francouzským vojskem Filipa IV. Knihy se poté přesouvaly po Itálii do Perugie a do Assisi a nakonec do francouzského Avignonu. Všechny tyto přesuny samozřejmě nezpůsobovaly jen poškození, ale zejména ztrátu mnoha dokumentů.[1]

V době avignonského zajetí papežů se sbírka opět rozrůstala, při přesunu do Říma na konci 14. století však zůstal knihovní fond rozdělený – část se přesunula spolu s papežem, část zůstala v Avignonu a některé spisy se ztratily.[1]

Mikuláš V.

Nová knihovna

[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Říma se papežové pokoušeli knihovní fond obnovit a doplnit, nebyl to však jednoduchý úkol.[1] Evžen IV. vlastnil v době své smrti (1447) pouze 340 knih.[7] Změny dosáhl až jeho nástupce Mikuláš V., který usiloval o založení papežské veřejné knihovny, mimo jiné i proto, aby se město Řím opět stalo cílem učenců.[1] Nepříliš rozsáhlý knihovní fond, zděděný po předchozích papežích proto významně rozšířil vlastní sbírkou i velkými akvizicemi. Zaměstnával také množství italských a byzantských učenců, aby pro knihovnu překládali řecké klasiky do latiny. Cenil si jejich děl, přestože se z pohledu katolické církve jednalo o pohany, čímž mnohé spisy zachránil pro budoucnost.[8] Do roku 1455, kdy Mikuláš V. zemřel, čítala jeho knihovna zhruba 1200 svazků.[1]

Sixtus IV.

Ovšem až o dvacet let později Sixtus IV. dokončil záměr svého předchůdce a vydáním buly Ad decorem militantis Ecclesiae z 15. června 1475 oficiálně založil Palatinskou knihovnu.[9] Současně s vydáním buly jmenoval prvního knihovníka, jímž se stal Bartolomeo Sacchi, zvaný Platina.[9] Prostory vyčlenil již Mikuláš V. v prostorách Apoštolského paláce, v jižní části nádvoří Cortile del Belvedere, se vstupem z Cortile del Pappagallo. Nacházely se zde čtyři místnosti – Bibliotheca Latina pro latinské spisy, Bibliotheca Graeca pro díla v řečtině, Bibliotheca Secreta pro vzácné a běžně nedostupné kodexy a Bibliotheca Pontificia pro papežský archiv.[1] Sixtus IV. nechal prostory vymalovat jedněmi z nejlepších umělců své doby.[10] Tento papež také systematicky prováděl akvizice teologických, filosofických i uměleckých spisů, takže již v roce 1481 evidoval knihovník Platina 3498 svazků, představujících největší sbírku v Evropě.[1]

Historický plán původních prostor Vatikánské knihovny v Apoštolském paláci

V 16. století se knihovna činností dalších papežů i nadále rozrůstala, přičemž se postupně prosadil název Vatikánská knihovna.[8] Protože původní prostory brzy přestaly stačit, kolem roku 1587 pověřil papež Sixtus V. architekta Domenica Fontanu, aby v severní části nádvoří Cortile del Belvedere postavil novou budovu knihovny, která se používá dodnes.[10]

Nádvoří Cortile del Belvedere před výstavbou příčné budovy knihovny

Novověk

[editovat | editovat zdroj]
Nádvoří Cortile del Belvedere v současnosti, rozdělené budovou knihovny

Na počátku 17. století byly z přímé správy vatikánské knihovny vyjmuty veškeré úřední dokumenty, když byl z iniciativy Pavla V. založen samostatný Vatikánský apoštolský archiv. V průběhu tohoto století však knihovna přidávala do svého fondu různé celistvé sbírky, například Kurfiřtskou knihovnu z Heidelbergu (Bibliotheca Palatina), knihovnu urbinských vévodů (Fondo Urbinate) nebo sbírku švédské královny Kristiny (Fondo Reginense).[1]

V 18. století vznikala v rámci knihovny samostatná oddělení, věnovaná speciálním sbírkám. V roce 1738 bylo založeno Numismatické oddělení (Medagliere), jehož jádrem se staly antické mince a medaile ze sbírky kardinála Albaniho, která byla v té době druhou největší na světě.[1][11] V roce 1755 vzniklo církevní muzeum (Museo Sacro), shromažďující předměty, vztahující se k dějinám časného křesťanství (slonovinové řezby, bronzové, skleněné, keramické i textilní předměty). V roce 1767 bylo založeno také profánní muzeum (Museo Profano), uchovávající artefakty bez vazby na náboženství.[1] Obě jmenované sbírky byly v roce 1999 předány do správy Vatikánských muzeí.[1] V roce 1785 byla z iniciativy Pia VI. z knihovny oddělena sbírka rytin (Gabinetto delle Stampe).[12]

V polovině 18. století správci knihovny Giuseppe Simonio Assemani a Stefano Evodio Assemani rovněž usilovali o publikací kompletního katalogu všech rukopisů. Toto rozsáhlé dílo však zůstalo z velké části nedokončeno.[1]

Velmi nepříznivě se v dějinách vatikánské knihovny odrazilo obsazení Říma Napoleonem Bonaparte, který nakonec v roce 1809 rozhodl o převezení celé sbírky do Paříže. Ačkoliv byly spisy v roce 1817 vráceny, došlo mezitím k velkým ztrátám. Rozchvácena byla téměř celá numismatická kolekce.[13] Některé rukopisy dodnes nesou razítko Francouzské národní knihovny.[14]

Moderní doba

[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu 19. a 20. století, během vlády Lva XIII., došlo k velké modernizaci knihovny. Papež umožnil přístup širšímu okruhu badatelů a prodloužil i otevírací dobu, po kterou bylo možné knihy studovat. Také byla založena laboratoř k restaurování knih, vznikl lístkový katalog tisků a vydány byly moderní katalogy rukopisů.[1] Roku 1900 vyšlo první číslo sborníku Studi e Testi.[15]

I nadále byl soustavně rozšiřován knihovní fond. V roce 1902 vatikánská knihovna zakoupila velmi rozsáhlou sbírku knihovny a archivu Barberini včetně původních barokních polic.[1] V témže roce získala i spisy, shromážděné Kongregací pro evangelizaci národů, obsahující množství rukopisů z Asie.[1] Po první světové válce knihovna převzala kolekci Francesca de Rossi, v roce 1923 pak jako dar od italské vlády soukromou sbírku papeže Alexandra VII. (Biblioteca Chigiana).[16]

V roce 1927 poskytla instituce Carnegie Endowment for International Peace ve Washingtonu vatikánské knihovně finanční podporu k vytvoření moderního katalogizačního systému. Současně umožnila školení zaměstnanců v několika významných knihovnách ve Spojených státech a v Kanadě (Kongresová knihovna, knihovny v Princetonu, Filadelfii, Baltimoru, Pittsburghu, Chicagu, Champaign, Torontu a Ann Arbor).[1] Po zavedení všech nově nabytých znalostí se z vatikánské knihovny stalo jedno z nejmodernějších pracovišť v Evropě.

Na počátku 50. let byla většina rukopisů zkopírována na mikrofilmy, které jsou uložené v Knihovně Pia XII. (Pius XII Memorial Library) v St. Louis v USA.[1]

V letech 1982 – 1984 byl pod nádvořím Cortile della Bibliotheca vybudován nový podzemní depozitář pro bezpečné uložení rukopisů.[1]

Na konci 20. století proběhl přesun od ruční katalogizace knih ke katalogizaci elektronické.[1]

V září 2002 byla v 1. patře otevřena odborné veřejnosti nová čítárna periodik se třemi poschodími regálů v ochozech.[1] V letech 2007 – 2010 proběhla rozsáhlá renovace prostor, zahrnující úpravu podlah, instalaci klimatizace i usazení elektronických čipů do knih.[17][18][19][20]

V roce 2012 zahájila Vatikánská knihovna projekt digitalizace svých sbírek.[16][21] K uložení dat byl zvolen formát FITS.[22] V polovině roku 2020 byly zprovozněny webové stránky DigiVatLib, na nichž jsou digitalizovaná díla bezplatně zpřístupněna veřejnosti.[23]

Budova Vatikánské knihovny

Sídlo

[editovat | editovat zdroj]
Socha sv. Hippolyta v přízemí

Hlavní třípatrový objekt knihovny se nachází v severní části nádvoří Cortile del Belvedere, v jehož středu je umístěno torzo kašny s plastikami dráčků a znaky papeže Sixta V. Budovu navrhl na přání papeže Sixta V. (1585 – 1590) architekt Domenico Fontana. Stavba však výrazně zmenšila a vizuálně proměnila celé nádvoří, vytvořené na počátku 16. století podle návrhu Donata Bramante.[1]

  • Hlavní vchod do knihovny je na druhém nádvoří Cortile del Belvedere vpravo od průjezdu, chráněný masivními bronzovými dveřmi s reliéfní výzdobou z poloviny 20. století. Boční vchod se nachází v lapidáriu Vatikánských muzeí (Galleria Lapidaria).
  • V přízemí je recepce a šatna, vstup do studoven je vyhrazen čtenářům s čipovou služební kartou. Ostatní návštěvníci mají přístup k prohlídkám pouze v doprovodu průvodce a v předem stanovených hodinách. Vstupnímu atriu vévodí socha svatého Hippolyta Římského, nalezená v roce 1551 na Via Tiburtina v Římě, se sbírkou kardinála Ottoboniho předaná do Vatikánských muzeí a po restaurování v roce 1959 darovaná Janem XXIII. knihovně.
Studovna časopisů v 1.patře
Sala Leonina - studovna tištěných knih v 2. patře
Studovna archivu ve 3. patře
Klenba Sixtinského sálu, který je v prohlídkové trase Vatikánských muzeí
  • První patro tvoří prostory reprezentačního sálu s příležitostnou výstavou a studovna - čítárna periodik, upravená po obvodu třemi patry ocelových knihovních regálů s postranními schodišti a ochozy.[24]
  • Druhé patro. V mezipatře má odpočinkovou terasu se zahradou, spojenou s mimoúrovňovým vstupem do sousední grotty, která slouží jako kavárna. Badatelům slouží dva reprezentační sály: Sala Leonina v čele se sochou sv. Tomáše Akvinského, kterou vytvořil Cesare Aureli kolem roku 1910, a na zadní straně s bustou papeže Lva XIII., slouží jako studovna tištěných knih 17.-21. století, obrazových dokumentů a příruční knihovna encyklopedií, italských historických, zeměpisných a náboženských knih. Sousední menší sál (sala Leonina minor) slouží ke konzultacím a příležitostným akcím.[25] Z podnětu papeže Benedikta XVI. byla studovna roku 2016 nově upravena.
  • Ve třetím patře jsou čtyři prostory. Sál Pia XI. s jeho reliéfní bustou slouží jako studovna archivu. Přilehlé prostory slouží pro muzeum neknižních sbírek knihovny (Museo sacro della Biblioteca Apostolica), jako jsou měřicí přístroje, sklo a keramika.

Bohatě zdobený dvoulodní Sixtinský sál (Salone Sistino) o půdorysu 70 x 15 metrů patří jen k prohlídkové trase Vatikánských muzeí, kde souvisí se Sixtinskou kapli. [24] Malby na centrálních sloupech představují různé typy abecedy, zatímco obrazy na stěnách zobrazují historii knihoven a knihovnictví i velké církevní koncily.[26]


V suterénních prostorách jsou ve stabilních podmínkách se stálou teplotou a vlhkostí uloženy rukopisy a papyry. Depozitáře a restaurátorské dílny využívají rovněž prostory při východní a západní straně nádvoří. Jednotlivá patra propojují dva externí výtahy na nádvoří Cortile della Biblioteca.[27]

Organizace knihovny

[editovat | editovat zdroj]

Výkonný vedoucí vatikánské knihovny má titul prefekta.[28]

Instituce měla k roku 2021 zhruba 100 zaměstnanců,[29] pracujících v několika odděleních. Základem jsou:[30]

  • oddělení rukopisů a starých tisků
  • oddělení tisků 17.-21. století (knih)
  • oddělení periodik
  • numismatické oddělení

Mezi zaměstnance knihovny patří i pracovníci restaurátorských dílen a osoby, věnující se katalogizaci a digitalizaci. Při knihovně působí od roku 1934 škola knihovědy - Scuola Vaticana di Biblioteconomia.[31]

Přístup

[editovat | editovat zdroj]

Vatikánská knihovna je bezplatně otevřena všem badatelům s dostatečnou kvalifikací a konkrétním výzkumným záměrem. Mezi dostatečně kvalifikované osoby patří zejména vyučující a výzkumní pracovníci univerzit, ale také studenti postgraduálního studia v rámci přípravy disertační práce. Ve výjimečných případech mohou přístup získat i ostatní studenti vysokých škol, pokud prokážou, že ke své práci potřebují dokumenty, dostupné pouze ve vatikánské knihovně.[32] Zmíněné osoby mohou běžně studovat tištěné materiály, pro přístup k rukopisům ovšem potřebují ještě zvláštní povolení.[32] Sbírky lze studovat pouze prezenčně, není možné je odnášet. Rukopisy a staré tisky je zakázáno fotografovat.

Sbírky

[editovat | editovat zdroj]
Sandro Boticelli: Peklo, 80. léta 15. století. Originál je ve sbírkách Vatikánské knihovny.

K roku 2022 uchovávala Vatikánská knihovna přes 180 000 rukopisů, 1 600 000 tištěných knih a 9000 prvotisků (inkunábulí), přes 150 000 tisků neknižní povahy, tisíce kreseb a rytin, přes 200 000 fotografií a v numismatické sbírce přes 300 000 mincí a medailí.[1] Každý rok je získáno asi 6 000 nových knih. K uložení takového množství materiálů využívá knihovna přes 50 kilometrů polic.[24]

Rukopisy

[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem ke svému značnému stáří a významu schraňuje vatikánská knihovna velké množství rukopisů v latině, řečtině, hebrejštině, arabštině a v dalších jazycích. Hojně zastoupené jsou i spisy orientálního původu. Rozsáhlá je například sbírka hinduistických děl a koránů.[33] Vatikánská knihovna neshromažďuje jen církevní texty, ale i hudebniny, díla řeckých a římských klasiků i množství světské literatury nejrůznějších žánrů. Rukopisy jsou psané na papyru, pergamenu i papíru.[20][34]

Vatikánský kodex

Mezi nejvýznamnější a nejzajímavější kodexy patří:

Codex Borgia

Tisky

[editovat | editovat zdroj]
Benátky v roce 1500 (Jacopo de Barbaria)

Oddělení tištěných materiálů se dělí na oddělení pro starší fondy vzácných knih včetně mnoha prvotisků (inkunábulí) z počátků knihtisku. Pečuje také o různě grafické tisky, mapy, kresby, dřevoryty, mědiryty a fotografie.[12] Původně zde bylo uloženo i množství glóbů, které byly později předány do správy Vatikánských muzeí.[12]

Mezi nejzajímavější dokumenty patří:

Medaile s portrétem byzantského císaře Jana VIII. (Pisanello)

Numismatika

[editovat | editovat zdroj]

Přestože původní numismatické kolekce byly prakticky rozebrány při Napoleonově dobytí Říma,[13] později došlo k jejich částečnému navrácení a k obnově sbírky, takže numismatické oddělení vatikánské knihovny (Medagliere) dnes schraňuje největší soubor papežských mincí a medailí na světě i velmi významnou sbírku antických mincí.[14] K nejstarším sbírkovým předmětům patří čínské mince z 8. století př. Kr. a řecké, římské i byzantské mince z 6. - 4. století př. Kr. Jsou zde uloženy i jedny z nejstarších známých medailí, které vytvořil Pisanello v polovině 15. století. Významná je též kolekce papežských a byzantských olověných pečetí (bul) nebo olověných žetonů (tesserae) a vyřezávaných gem ze starověkého Říma.[13]

Související instituce

[editovat | editovat zdroj]
Vatikánský apoštolský archiv - podzemní trezor

Vatikánský apoštolský archiv

[editovat | editovat zdroj]

Vatikánský apoštolský archiv (latinsky Archivum Apostolicum Vaticanum, italsky Archivio Apostolico Vaticano) je ústřední vatikánský archiv, který zajišťuje uchování veškeré písemné produkce Svatého stolce včetně státních dokumentů, korespondence, účetních knih a dalších dokumentů. Ačkoliv dějiny papežského archivu sahají až do počátku církevního státu, samostatný archiv vznikl na počátku 17. století oddělením od vatikánské knihovny, pod niž původně spadal.[35] Apoštolský archiv sídlí v těsném sousedství vatikánské knihovny na Cortile del Belvedere. Při archivu působí nejen laboratoře pro konzervování písemností a pečetí,[36] ale také škola zaměřená na archivnictví a některé pomocné vědy historické – Scuola Vaticana di Paleografia, Diplomatica e Archivistica.[2]

Palác sv. Karla - archiv Vatikánské filmotéky

Vatikánská filmotéka

[editovat | editovat zdroj]

Vatikánská filmotéka (italsky Filmoteca Vaticana) byla založena roku 1959 za účelem shromažďování a uchovávání filmů o katolické církvi. V držení archivu jsou i mnohé raritní snímky z počátků kinematografie. Depozitáře a malý promítací sál se nacházejí v paláci sv. Karla (Palazzo San Carlo) na náměstí sv. Marty ve Vatikánu.[37]

Knihovna Pia XII. v St. Louis

Vatikánská filmová knihovna St. Louis

[editovat | editovat zdroj]

Vatikánská filmová knihovna Kolumbových rytířů (anglicky Knights of Columbus Vatican Film Library) je součástí knihovny Pia XII. na univerzitě v St. Louis ve Spojených státech amerických (stát Missouri). Uchovává sbírku mikrofilmů, na nichž je zachyceno více než 40 000 děl z Vatikánské apoštolské knihovny.[11] Knihovnu založil Lowrie J. Daly (1914 – 2000)[7] s finanční podporou Kolumbových rytířů, aby zpřístupnil vatikánské písemnosti severoamerickým badatelům.

Mikrofilmování vatikánských rukopisů bylo zahájeno v roce 1951, přičemž se v té době jednalo o nebývale rozsáhlý projekt.[15] Knihovna byla veřejnosti otevřena již v roce 1953, roku 1959 se pak přestěhovala do kampusu University St. Louis.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x History. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-01-04]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b Historical background. www.archivioapostolicovaticano.va [online]. [cit. 2023-01-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ The digital project. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-01-07]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b EHRLE, Franz. Zur Geschichte des Schatzes, der Bibliothek und des Archivs der Päpste im vierzehnten Jahrhundert. Archiv für Literatur- und Kirchengeschichte des Mittelalters. 1885, roč. 1, s. 1–48, 228–364. Dostupné online. 
  5. ↑ The Vatican Library : its history and treasures. [s.l.]: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 1989. S. 11. 
  6. ↑ EHRLE, Franz. Historia bibliothecae romanorum pontificum: tum Bonifatianae tum Avenionensis. 1. vyd. Roma: Typis Vaticanis, 1890. 786 s. Dostupné online. 
  7. ↑ a b MYCUE, David. Founder of the Vatican Library: Nicholas V or Sixtus IV?. The Journal of Library History. 1981, roč. 16, s. 121–133. 
  8. ↑ a b History of the Vatican Library. web.archive.org [online]. 2013-12-08 [cit. 2023-01-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-08. 
  9. ↑ a b The Vatican Library : its history and treasures. [s.l.]: Biblioteca Apostolica Vaticana, 1989. S. 13. 
  10. ↑ a b The Vatican Library : its history and treasures. [s.l.]: Biblioteca Apostolica Vaticana, 1989. S. 14. 
  11. ↑ a b Numismatic Department. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c Prints Cabinet. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-03-25]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c Numismatic Department. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-03-28]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b The Vatican Library : its history and treasures. [s.l.]: Biblioteca Apostolica Vaticana, 1989. S. 21. 
  15. ↑ a b Publications. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b The Vatican Library : its history and treasures. [s.l.]: Biblioteca Apostolica Vaticana, 1989. S. 27. 
  17. ↑ Vatican Library Reopens After 3-year Restoration. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  18. ↑ The Vatican Library Reopens its Doors. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  19. ↑ Pope will visit the restored Vatican Apostolic Library at the end of the year. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  20. ↑ a b Vatikánská knihovna znovu otevřena, ukrývá literární poklady. ČT24 [online]. [cit. 2023-03-25]. Dostupné online. 
  21. ↑ Digitalizzazione dei manoscritti della Biblioteca Apostolica Vaticana. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  22. ↑ The initial digital project. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-03-28]. Dostupné online. 
  23. ↑ https://digi.vatlib.it/
  24. ↑ a b c Reading Rooms and Stacks. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-03-30]. Dostupné online. 
  25. ↑ Archivio apostolico Vaticano [online]. 2022-01-30. Dostupné online. (italsky) 
  26. ↑ The Library of the Popes - Discover Ancient Sacred Texts preserved in the Vatican | EWTN Vaticano. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  27. ↑ The Pope’s Visit to the Vatican Library. web.archive.org [online]. 2014-08-08 [cit. 2023-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-08-08. 
  28. ↑ Administration. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-03-23]. Dostupné online. 
  29. ↑ Staff. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-03-23]. Dostupné online. 
  30. ↑ The Library. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-03-23]. Dostupné online. 
  31. ↑ Scuola Vaticana di Biblioteconomia. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-01-02]. Dostupné online. 
  32. ↑ a b Admission Criteria. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-03-24]. Dostupné online. 
  33. ↑ IQNA.IR. Old Manuscripts of Holy Quran from Vatican Library Are Now Online. en [online]. ۲۰۱۴/۱۰/۲۱ - ۱۲:۳۶ [cit. 2023-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ Dipartimento manoscritti. www.vaticanlibrary.va [online]. [cit. 2023-03-25]. Dostupné online. 
  35. ↑ Historical background. www.archivioapostolicovaticano.va [online]. [cit. 2023-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ Conservation and restoration. www.archivioapostolicovaticano.va [online]. [cit. 2023-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ Vatican Film Library. www.comunicazione.va [online]. [cit. 2022-06-29]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • STICKLER, Alphonso Maria, The Vatican Library : its history and treasures. Città del Vaticano: Biblioteca Apostolica Vaticana, 1989.
  • MANFREDI, A. (ed.), Storia della Bibliotheca Apostolica Vaticana I. Le origini della Biblioteca Vaticana tra Umanesimo e Rinascimento (1447-1534). Città del Vaticano: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 2010.
  • CERESA, M. (ed.), Storia della Bibliotheca Apostolica Vaticana II. La Biblioteca Vaticana tra Riforma cattolica, crescita delle collezioni e nuovo edificio (1535-1590). Città del Vaticano: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 2012.
  • MONTUSCHI, C. (ed.), Storia della Bibliotheca Apostolica Vaticana III. La Vaticana nel Seicento (1590-1700): una biblioteca di biblioteche. Città del Vaticano: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 2014.
  • JATTA, B. (ed.), Storia della Bibliotheca Apostolica Vaticana IV. La Biblioteca Vaticana e le arti nel secolo dei lumi (1700-1797). Città del Vaticano: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 2016.
  • RITA, A. (ed.), Storia della Bibliotheca Apostolica Vaticana V. La Biblioteca Vaticana dall'occupazione francese all'ultimo papa re (1797-1878). Città del Vaticano: Bibliotheca Apostolica Vaticana, 2020.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Římská kurie
(podle apoštolské konstituce Praedicate Evangelium z 19. března 2022)
Státní sekretariát
Dikasteria
Soudní dvory
Ekonomické útvary
Úřady římské kurie
Úřady
Papežské komise
a výbory
Papežské akademie
Instituce spojené
se Svatým Stolcem
Ostatní útvary
Městský stát Vatikán
(není součástí kurie)
Diecéze Řím
(není součástí kurie)
Národní knihovny Evropy
Mapa Evropy
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vatikánská_apoštolská_knihovna&oldid=24349288“