Přeskočit na obsah

Zdeněk Neubauer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o českém filozofovi a biologovi. O jeho otci, profesorovi ústavního práva pojednává článek Zdeněk Neubauer (právník).
prof. RNDr. PhDr. Zdeněk Neubauer, CSc.
prof. Zdeněk Neubauer (2014)
prof. Zdeněk Neubauer (2014)
Narození30. května 1942
Brno
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí5. července 2016 (ve věku 74 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
PseudonymJan Pravda
Povoláníbiolog, filozof, pedagog, esejista a vysokoškolský učitel
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Tématafilozofie, biologie a epistemologie
OceněníCena VIZE 97 (2001)
Cena Toma Stopparda (2008)
Cena VIZE 97
Rodiče
Příbuzní
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zdeněk Neubauer (30. května 1942 Brno – 5. července 2016 Praha[1][2]) byl český křesťan, filozof a biolog. Je považován za jednoho z nejvýznačnějších zastánců postmoderního myšlení ve vědě v České republice[3]; za své antiscientistické postoje byl kritizován klubem skeptiků Sisyfos.[4] Přesvědčení o tom, že subjektivita je tím nejpůvodnějším lidským prožitkem, a také tím nejpřirozenějším,[5] jej vedlo ke kladnému hodnocení filozofického odkazu subjektivisty Ladislava Klímy.

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

Studoval biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze a filozofii na Filozofické fakultě téže univerzity, koncem 60. let strávil tři roky na studijním pobytu v italské Neapoli. V roce 1970 získal titul doktor přírodních věd (RNDr.) a rok později titul doktor filozofie (PhDr.).

V sedmdesátých letech pracoval v laboratořích Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, později jako programátor. Významně se podílel na neoficiálních a polooficiálních seminářích, přednáškách, sbornících věnovaných filozofii, vědě, technice, přírodě.

Od roku 1990 přednášel na Katedře filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, v letech 1990 až 1996 byl vedoucím katedry. V roce 1991 se stal docentem obecné biologie, v roce 1992 pak profesorem; obě řízení absolvoval na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Soukromý život

[editovat | editovat zdroj]

Švagrem Zdeňka Neubauera byl český filozof, disident a politik Václav Benda, manžel sestry Kamily, jeho otcem Zdeněk Neubauer, představitel brněnské normativní právní školy.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Ve svém díle se zabýval zejména epistemologií, vztahy mezi vědou a filozofií, hermetismem, křesťanskou filozofií, ale „odbíhal“ též k literatuře či jazykovědě. Jeho originální myšlení ovlivnilo mnoho přímých i nepřímých žáků a spolužáků, filozofů, vědců či umělců.[6] Z jeho vědecké dráhy je ceněn objev tzv. „genového přepínače“,[7] resp. objev estetiky bakteriálních kolonií. Podílel se na Čtvrtcích v pražské Viničné ulici, na Letní filozofické škole či na Ekologických dnech Olomouc[8].

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2001 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.[9]

Bibliografie (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Faustova tajemná milenka (1990)
  • O cestách tam a zase zpátky (1990)
  • Nový areopág (1992)
  • Přímluvce postmoderny (1994)
  • O přírodě a přirozenosti věcí (1998)
  • Golem a jiná vyprávění o podivuhodných setkáních (1998)
  • Deus et natura (1999)
  • Biomoc (2002)
  • Slabikář hermetické symboliky a čítanka tarotu – (spolu s Jakubem Hlaváčkem) (2003)
  • O Sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání (2004)
  • Skrytá pravda země – (spolu s Tomášem Škrdlantem) (2004)
  • O svatém Františku aneb zrození ducha novověku (2006)
  • O počátku, cestě a znamení časů (2007)
  • Mystéria křesťanská aneb o kosmogonickém tajemství Velikonoc (2009)
  • O čem je věda? Mikuláš Kusánský / Trialogus de possest (2009)
  • O pokladu v srdci Evropy. Jedna z cest k duchovnímu bohatství obrazů Vyšebrodského oltáře (2011)
  • Rozkvétání ibišku. Poznámky k eidetické biologii (2014)
  • Boschův triptych v zrcadle Písma. „Zahrada pozemských rozkoší“, nebo „Třetí den stvoření? (2016)
  • Zdeněk Neubauer, Ladislav Kováč: Listy o biologii. Korespondence Ladislav Kováč – Zdeněk Neubauer 1975-1990 a další texty (2019)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Zemřel přední český filosof a biolog Zdeněk Neubauer. Bylo mu 74 let. Lidovky.cz [online]. 2016-07-06 [cit. 2016-07-06]. Dostupné online. 
  2. ↑ Zdeněk Neubauer (1942 2016). Pokus o upřímný nekrolog | REFLEXE - filosofický časopis. www.reflexe.cz [online]. [cit. 2017-07-31]. Dostupné online. 
  3. ↑ Zpravodaj Sisyfos 3/98 - Postmodernismus a veda. www.sisyfos.cz [online]. [cit. 2018-01-08]. 
  4. ↑ Postmodernismus [online]. Sisyfos [cit. 2021-09-25]. Dostupné online. 
  5. ↑ NEUBAUER, Zdeněk. O Sněhurce aneb cesta za smyslem bytí a poznání. Praha: Malvern, 2004. 287 s. ISBN 80-86702-02-2. S. 162. 
  6. ↑ ČERMÁK, Patrik. Svatý Grál Zdeňka Neubauera. Vesmír [online]. 2022-10-03 [cit. 2024-09-28]. Dostupné online. 
  7. ↑ O nepsaných pravidlech, (epigenetické) paměti a (lidském) zapomínání. vesmir.cz [online]. [cit. 2022-03-23]. Dostupné online. 
  8. ↑ EDO. www.ekologickednyolomouc.cz [online]. 2022-09-18 [cit. 2022-11-10]. Dostupné online. 
  9. ↑ Nositelé Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 Archivováno 11. 10. 2013 na Wayback Machine. na www.vize.cz

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Ceny Toma Stopparda
Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1987) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016) • Josefína Formanová (2021) • Marie Iljašenko (2023) • Vladimír Merta (2024)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zdeněk_Neubauer&oldid=24273664“