Všechno je v článku, takže dnes úvod zkrátím. U článku je zajímavý komentář, pokud si jej budete chtít přečíst, tak je tady Mluvit se svým mazlíčkem jako s člověkem je normální - Médium.cz. Dnes něžné téma. Mějte se pěkně.
Mluvit se svým mazlíčkem jako s člověkem je normální
Marta Dušková
My jsme doma s každým mazlíčkem vždy mluvili, ale teď jsme to dovedli k naprosté dokonalosti. Náš poslední mazlíček je kočička Sára, kterou máme od jejich dvou měsíců a objevila se u nás právě v covidu. Měli jsme tedy na ni dost času a dosáhli jsme toho, že Sára nejen všemu rozumí, chápe, co se jí říká, ale je schopná i odpovídat. Samozřejmě že ne naší lidskou řečí, ale není to ani úplně kočičí, s kočkami mluví úplně jinak než s námi.
Když ráno vstáváme, vždy se pozdravíme, když odcházím, vždy jí sdělím, že přijdu brzo a ona na mě začne chápavě mrkat v odpověď. Normálně totiž nemrká, ale kulí na mě oči. Někde jsem četla, že mrkání je projev lásky. Hlavně je to takové smířlivé a říká mi, no jo tak běž, co mám dělat, ale fakt přijď brzy. Mluvím na ni neustále, a hlavně jí pokládám otázky, na které ale odpověď nedostávám. To umí jen na otázky typu chceš papat, chceš bonbónek, na to odpoví hned tím svým zvláštním kniknutím, což znamená ano. Pokud jíst nechce, tak mlčí. Když se vrátí po delší době ze zahrady, ptám se, kdes tak dlouho byla? Naučila jsem ji i částečně znakovat, což sama neumím. Od malinka, když chtěla jít ven, říkala jsem, že je tam zima, prší a zatřásla jsem přitom hlavou. Po čase jsem si uvědomila, že když se vrací zvenku hned domů, začne potřásat hlavou a dívat se mi do očí, abych pochopila. A já chápu a říkám, je tam zima jo? A odpovědí je mi zase potřesení hlavou.
Večer jen řeknu, že jdeme spinkat a Sára už stojí připravená u schodů do patra. Můj muž s ní také hovoří jako s člověkem, takže když jsem od nich dál, mám úplně pocit, že přišla návštěva. Na můj dotaz můj muž volá: to mluvím se Sárou. A tak bych mohla ještě dlouze vyprávět.
Teď jsem narazila na informaci, že mluvení s mazlíčky nejen není bláznivé a divné, ale podle psychologů je to prý známka vyšší inteligence a emoční vyspělosti, známkou kreativního a empatického myšlení. Ne že by tedy toto zjištění u mě něco změnilo. Nikdy jsem se za mluvení se zvířaty nestyděla a přistihla jsem se, že mluvím venku i s cizími pejsky a majitelé se na mě usmívají. Nikdy je nehladím, ale povídám jim. Například ty jsi moc hezký pejsek a on se mi odvděčí tím, že ke mně popojde blíž a od paničky se dozvím, že je to holčička.
Vědci z Chicagské univerzity a Harvardu zjistili, že lidé, kteří přisuzují zvířatům lidské myšlenky, emoce a záměry, často vykazují vyšší míru empatie, představivosti a kognitivní flexibility. Tito lidé se lépe orientují v mezilidských vztazích a mají tendenci k hlubšímu porozumění nejen ostatním lidem, ale i zvířatům.
Takže povídat si s mazlíčky není nic výstředního ani trapného, i když já jsem si to nemyslela ani před informacemi o výzkumu. Naopak, přijde mi to hezké povídat si s kočkou, se psem, s křečkem a funguje to i s morčaty a králíky, to jsem viděla u vnučky, která má spoustu zvířátek. A když jsem kdysi morčátka hlídala delší dobu, jedno se na mě hodně upnulo, vítalo mě a slyšelo na jméno.
Sára právě přišla před chvílí zvenku a bylo vidět, že už je unavená. Nechceš jít už spinkat? A odpovědí mi bylo vyběhnutí do patra, potom co se na mě podívala a pohled mi dával za pravdu. Až sejde dolů, budu se jí ptát jako pokaždé: Ahoj Sárinko, už jsi se vyspinkala?