27.5.2012
Je neděle dopoledne. U nás však vládne čilý pracovní ruch. Dali jsme se totiž do rekonstrukce obýváku. A to, co je pracovně nazvalo "dáme novou podlahu" ve skutečnosti znamenalo "rozmydlíme to tu, že nezůstane jedna zeď celá". Ráno v 8hodin nastoupil zedník, aby zaházel díry po elektrikáři.
Martina se odebrala na zahrádku a já do kuchyně, abych se věnovala přípravě oběda.
Bylo přesně 11:40, když se ozval šílený řev a po schodech letěla vzlykající Martina, že jí nebylo rozumět, co chce. Jen řvala: "Pomoc, pomoc! Pomozte někdo!! Mně uteklo morčeeee!" Odhodila jsem nůž a vylítla z kuchyně: "Kam?!", zařvala jsem na ni.
"No právěže k sousedům ...", řvala o to víc Martina.
Totiž musím na vysvětlenou dodat pár podrobností, které zrovna ke chlubení nejsou, ale existují... s našimi severními sousedy nemáme úplně ideální vztahy. Je to něco jako kauza Monteků a Kapuletů. Paní Monteková dělá ráda pořádek u všech kolem, jen sama žádné zákony nehodlá dodržovat, takže těch nesrovnalostí má v okolí více. Svého času měla rušné období, kdy si sousedi hromadně stěžovali na její chování a musela před pořádkovou komisi na místní úřad, aby se zklidnila. To ovšem nic nemění na situaci, že je to naše přímá sousedka a že se spory plynule přenesly z generace na generaci, a tudíž jsme to slízli i my s Wlkem, když jsme před X lety potřebovali kvůli Majdině vozíku o 30cm rozšířit předsíň a paní Monteková dělala na stavebním úřadě psí kusy celé 4roky, aby stavbě zabránila. No přistaveno máme, ale důvodů k bavení nepřibylo, spíš nebyl vlastně důvod ani zdravit. Tenkrát nám to tedy přišlo dost amorální - tento případ byl i medializován :-( a nakonec jsme stavební povolení dostali. Ale už jen samotný fakt, že má někdo povahu rozehrát takovou hru, mi nedělal zrovna dobře u žaludku. Ale lidé jsou různí, paní Monteková měla potřebu splatit jakýsi dluh mým rodičům, tak proč k tomu nevyužít zrovna této příležitosti.
No a u těchto milých lidí se nacházelo naše morče, které jsme vlastnili přesně týden.
"Cos dělala?", ptám se zlostně Martiny.
"No já jsem je pásla a najednou jsem viděla jen ty nožičky za plotem..", vzlykala ta nešťastnice.
Lup ho, jednu jsem jí louskla, protože jak vyšlo najevo, dala morčata na trávu a šla se houpat do sítě... klasická Martina. Loupnuto dostala proto, že mě úplně píchlo v břiše z představy, že sousedi mají tři lovecké psy- jezevčíky.
"Jdi si tam zazvonit a vyřiď si to sama!", řekla jsem drsně, ale samozřejmě jsem běžela po schodech dolů na zahradu. Martina řvala jak tur. Já prolítla všechna křoví u plotu, který je dost vysoký a dost neprůhledný. Jediná mezera je těch cca 5cm dole. Byla jsem bosa, ruce během chvíle od malin poškrábané, kolena zelená a Martině od řvaní začínala z nosu téct krev. Rozšmudlala jsem jí to celekm zdařile po celém obličeji kuchyňskou utěrkou, s níž jsem vyběhla z kuchyně.
Takhle vyparáděné jsme šly téměř v pravé poledne zazvonit k Montekům.
Vyšel (naštěstí) starý Montek- všichni tři psi štěkali a hnali se ke vrátkům. Martina řvala jak blázen, protože se bála o morče a štkala: "Já mám tam... to... pusťe mě tam... prosííím"
Montek se usmíval (???): "Aha, míč ti k nám spadl, jo? Tak počkej.."
Viděla jsem, jak je pomalej... a ty psy... Tak jsem rychle a stručně upřesnila situaci a vyzvala ho,any IHNED zavřel ty psy!!! Montek neodporoval a zrychlil. Začal chytat psy, jenže jak byli tři, vždycky dva zavřel, a když zaháněl posledního, jiný zas vyběhl... Napotřetí se mu to povedlo... jenže neměli zavřený balkon, a tak se psi v cukuletu vyřítili se štěkotem z druhé strany baráku... Hra je evidentně bavila.
Tušila jsem smrt v přímém přenosu a vůbec mi to nedělalo dobře. Mám těch adrenalinů poslední měsíce nějak moc... Psi štěkali, Martina řvala, soused udával pokyny psům a mně se chtělo fakt brečet.
Konečně byli psi lapeni a šlo se k plotu. Nastala zajímavá situace. Z jedné strany plotu lezl po kolenou Montek a hledal hlodavce- z druhé strany Kapuletová a dělala totéž. :-)
Hlodavec nebyl k nalezení.
Montek vzal cvičeného psa na řemínek, aby hlodavce vyčuchal. Pes zafungoval. Hlodavec byl identifikován. Martina jásala a brečela zároveň. Já vzala klacík a šťouchala jsem skrz plot hlodavce do kožichu, aby vylezl ven. Byl zapasován mezi ploty a nedalo se k němu přes hromadu prken dostat. Užuž to vypadalo, že vyleze, když se domů nečekaně vrátil MontekJUNIOR-a netuše, že v zahradě probíhá odchyt zvěře- vypustil psy ven, aby se proběhli po zahradě... . Hlodavec okamžitě zajel hlouběji, než byl původně.
Tak a jelo se nanovo. Za tu dobu se z nás s Montekem stala docela sehraná lovecká dvojice :-))
Odchyt se po 20minutách zdařil. Martina popadla hlovavce, Montek otřel čelo a patrně díky této dobročinné akci promáchl sváteční oběd. ;-)
Martina hlodavce držela tak pevně, až kulil oči navrch hlavy.
Poděkovaly jsme, omluvily se (hned několikrát)
Udělila jsem jí přísné školení a když jsem v chodbě míjela zrcadlo, musela jsem se smát. Vypadala jsem příšerně. Krev z Martinčina nosu jsem měla po obličeji i já, vlasy -původně stažené do ohonu- vlály v pramenech divoce kolem hlavy, bosa- nohy špinavé, jak jsem lezla v těch záhonech... co si asi myslel Montek, když nás takhle spatřil... ;-)
Byla jsem vyřízená. Dolezla jsem nahoru do kuchyně. Wlk a zedník se mohli zbláznit smíchy a hýřili vtipnými poznámkami. Utřela jsem je, že je smích možná přejde, když jim sdělím, že se ruší nedělní oběd, že se mi klepou ruce a žádné vaření se konat nebude.
Jedlo se v půl třetí ... a naštěstí nikdo nechyběl :-))
