Přeskočit na obsah

Šarlota Lucemburská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Šarlota Lucemburská
Lucemburská velkovévodkyně, nasavská vévodkyně
Portrét
Šarlota Lucemburská během exilu (1942)
Doba vlády14. leden 191912. listopadu 1964
Úplné jménoCharlotte Adelgonde Elisabeth Marie Wilhelmine
Narození23. ledna 1896
zámek Berg, Lucembursko
Úmrtí9. července 1985 (ve věku 89 let)
zámek Fischbach, LucemburskoLucembursko Lucembursko
PohřbenaKatedrála Notre-Dame (Lucemburk)
PředchůdceMarie-Adéla
NástupceJan
ManželFelix Bourbonsko-Parmský
PotomciJan Lucemburský
Alžběta Lucemburská
Marie Adéla Lucemburská
Marie Gabriela Lucemburská
Karel Lucemburský
Alix Lucemburská
DynastieNasavsko-Weilburští
OtecVilém IV. Lucemburský
MatkaMarie Anna Portugalská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Šarlota Lucemburská (lucembursky Charlotte Adelgonde Elisabeth Marie Wilhelmine vu Lëtzebuerg 23. ledna 1896, zámek Berg9. července 1985, zámek Fischbach) byla druhorozená dcera velkovévody Viléma IV. Lucemburského a Marie Anny Portugalské a v letech 1919–1964 druhá vládnoucí lucemburská velkovévodkyně (1940–1945 v exilu).

Na trůn se dostala poté, co byla její starší sestra, velkovévodkyně Marie-Adéla, 14. ledna 1919 pro své proněmecké sympatie přinucena k abdikaci. Také Šarlota se po nástupu musela potýkat s revolučními náladami; v referendu 28. září 1919 se sice 77,8 % voličů vyjádřilo pro zachování monarchie, nová ústava však výrazně omezila pravomoci velkovévody. Na rozdíl od své sestry se Šarlota rozhodla příliš se nevměšovat do politických záležitostí a působila hlavně jako symbolická hlava státu.

Portrét Šarloty v době nástupu na trůn

6. listopadu 1919 se Šarlota provdala za svého vzdáleného bratrance Felixe Bourbonsko-Parmského, bratra poslední rakouské císařovny Zity (jejich společným pradědečkem byl portugalský král Michal I.). Měli spolu následující potomky:

Druhá světová válka

[editovat | editovat zdroj]

Po německé okupaci Lucemburska 10. května 1940 uprchla Šarlota i s  rodinou přes Francii, Portugalsko a USA do Kanady[1] a nakonec do Londýna. V letech 19401944 se přes rozhlasové vysílání BBC stala symbolem lucemburské nezávislosti. Do vlasti se vrátila 14. dubna 1945.

Abdikace a smrt

[editovat | editovat zdroj]

12. listopadu 1964 abdikovala ve prospěch svého syna Jeana. Zemřela 9. července 1985 na rakovinu a byla pohřbena ve vévodské kryptě lucemburské katedrály Notre-Dame.

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
Fridrich Vilém Nasavsko-Weilburský
 
 
Vilém Nasavský
 
 
 
 
 
 
Luisa Isabela z Kirchbergu
 
 
Adolf Lucemburský
 
 
 
 
 
 
Fridrich Sasko-Altenburský
 
 
Luisa Sasko-Hildburghausenská
 
 
 
 
 
 
Šarlota Georgina Meklenbursko-Střelická
 
 
Vilém IV. Lucemburský
 
 
 
 
 
 
Fridrich Anhaltsko-Desavský
 
 
Fridrich August Anhaltsko-Desavský
 
 
 
 
 
 
Amálie Hesensko-Homburská
 
 
Adelaida Marie Anhaltsko-Desavská
 
 
 
 
 
 
Vilém Hesensko-Kasselský
 
 
Marie Luisa Hesensko-Kaselská
 
 
 
 
 
 
Luisa Šarlota Dánská
 
Šarlota Lucemburská
 
 
 
 
 
Petr III. Portugalský
 
 
Jan VI. Portugalský
 
 
 
 
 
 
Marie I. Portugalská
 
 
Michal I. Portugalský
 
 
 
 
 
 
Karel IV. Španělský
 
 
Šarlota Španělská
 
 
 
 
 
 
Marie Luisa Parmská
 
 
Marie Anna Portugalská
 
 
 
 
 
 
Tomáš Löwenstein-Wertheim-Rosenberg
 
 
Konstantin Löwenstein-Wertheim-Rosenberg
 
 
 
 
 
 
Žofie Windisch-Graetz
 
 
Adelaida Löwenstein-Wertheim-Rosenberg
 
 
 
 
 
 
Karel Ludvík Hohenlohe-Langenburský
 
 
Anežka Hohenlohe-Langenburská
 
 
 
 
 
 
Amálie Henrietta ze Solms-Baruth
 

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Charlotte, Grand Duchess of Luxembourg na anglické Wikipedii a Charlotte (Luxemburg) na německé Wikipedii.

  1. BERNIER ARCAND, Philippe. L’exil québécois du gouvernement du Luxembourg. Histoire Québec. 2010, roč. 15, čís. 3, s. 19–26. Dostupné online [cit. 2023-05-17]. ISSN 1201-4710. (francouzsky) 
  2. Kawalerowie i statuty Orderu Orła Białego 1705-2008. Varšava: [s.n.], 2008. ISBN 978-83-7022-178-2. S. 303. 
  3. a b ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-09-08]. Dostupné online. 
  4. PEDERSEN, Jørgen. Riddere af Elefantordenen, 1559-2009. Odense: Syddansk Universitetsforlag, 2009. 472 s. ISBN 9788776744342, ISBN 8776744345. OCLC 462788152 S. 466. 
  5. Royal Thai Government Gazette (28 December 1964). "แจ้งความสำนักนายกรัฐมนตรี พระราชทานเครื่องขัตติยราชอิสริยาภรณ์มหาจักรีบรมราชวงศ์" (thajsky) Dostupné online Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]