Anton Bruckner
Anton Bruckner | |
---|---|
Základní informace | |
Narození | 4. září 1824 Ansfelden |
Úmrtí | 11. října 1896 (ve věku 72 let) Vídeň |
Žánry | klasická hudba a symfonie |
Povolání | hudební skladatel, muzikolog, hudební teoretik, hudební pedagog, varhaník, vysokoškolský učitel a učitel |
Nástroje | varhany a klavír |
Členem skupiny | Katholische Österreichische Studentenverbindung Austria-Wien |
Významná díla | Symfonie č. 3 Symfonie č. 4 Symfonie č. 5 Symfonie č. 6 Symfonie č. 7 … více na Wikidatech |
Ocenění | rytíř Řádu Františka Josefa čestný doktor Vídeňské univerzity |
Sídla | klášter svatého Floriána Vídeň |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Josef Anton Bruckner (4. září 1824, Ansfelden – 11. října 1896, Vídeň) byl rakouský hudební skladatel, varhaník a pedagog.
Život
[editovat | editovat zdroj]Mládí a studijní léta
[editovat | editovat zdroj]Anton Bruckner se narodil 4. září 1824 v obci Ansfelden, která je dnes předměstím Lince. Byl nejstarší z dvanácti dětí. Brucknerův dědeček byl roku 1776 jmenován učitelem v Ansfeldenu a tuto funkci zdědil v roce 1823 i Brucknerův otec Anton Bruckner starší. Učitelské povolání bylo sice špatně placené, ale na zemědělském venkově vysoce respektované. Hudba byla součástí školního života a otec se stal Antonovým prvním učitelem. Na varhany začal hrát už jako dítě. Byl velice nadaný, a to nejen hudebně. Záhy pomáhal otci při výuce spolužáků. V roce 1833 poslal otec Antona do školy v Hörschingu. Tamní učitel Johann Baptista Weiß byl hudební nadšenec a výborný varhaník.[1] Než Bruckner dokončil školní docházku, stal se rovněž znamenitým varhaníkem. Okolo roku 1835 zkomponoval svou první známou skladbu Pange lingua, jednu ze skladeb, kterou na sklonku svého života revidoval. V té době jeho otec vážně onemocněl a syn se vrátil do Ansfeldenu, aby mu pomáhal.
Brucknerův otec zemřel v roce 1837, když bylo Antonovi 13 let. Učitelské místo včetně domu získal nový učitel a Anton byl poslán do augustiniánského kláštera v Sankt Florianu, kde sloužil jako sborista.[1][2] Výuka sboristů zahrnovala také hru na housle a na varhany. Bruckner byl nadšen klášterními varhanami, které byly postaveny na konci barokní éry a rekonstruovány v roce 1837. Často hrál při bohoslužbách. Později dostaly tyto varhany označení Brucknerovy varhany. Navzdory zjevnému hudebnímu nadání poslala matka svého syna v roce 1841 do učitelského ústavu v Linci.
Školu dokončil s vynikajícím prospěchem a byl jmenován učitelským pomocníkem na škole ve Windhaagu. Životní i platové podmínky byly zoufalé. Učil předměty, které neměly s hudbou nic společného a navíc trpěl ústrky ze strany nadřízeného učitele Franze Fuchse.[1] Bruckner si však nikdy nestěžoval. Pocit bezmocnosti a méněcennosti zůstal po celý život základním rysem jeho povahy. Prelát Michael Arneth postřehl neutěšenou situaci ve Windhaagu a přeložil Brucknera do Kronstorfu an der Enns. Tam měl Bruckner mnohem více příležitosti rozvinout své hudební vlohy. V letech 1843–1845 byl žákem skladatele Leopolda von Zenetti v blízkém Ennsu.[1] Z této doby pocházejí tři Brucknerovy sborové mše, a to Windhaagská mše (malá mše pro altový hlas, dva lesní rohy a varhany) a dvě missae breves (a cappella): Kronstorfská mše a mše na Zelený čtvrtek.[2]
V roce 1845 složil učitelské zkoušky a nastoupil jako pomocný učitel v Sankt Florianu, kde následujících deset let působil jako učitel a varhaník.[1] Většinu tamního repertoáru tvořila díla Michaela Haydna, Johanna Georga Albrechtsbergera a Franze Josepha Aumanna. V té době také pokračoval ve spolupráci s Leopoldem von Zenetti. Postupně se vypracoval z učitele v profesionálního hudebníka. Napsal své první skladby zásadního významu, jako je Requiem (1848) a Missa solemnis (1854), stejně jako řadu motet a hudbu k 22. a 114. žalmu.
V roce 1855 byl Bruckner přijat za žáka vídeňského hudebního teoretika Simona Sechtera.[2] Lekce byly obvykle poskytovány prostřednictvím dopisů. Studium u tohoto hudebníka mělo na Brucknera velký vliv. Později, když již sám vyučoval, používal Sechterovu knihu Die Grundsätze der musikalischen Komposition (Leipzig 1853/54). V roce 1855 byl jmenován novým dómským varhaníkem ve Staré katedrále v Linci.[1][2] Kromě toho působil také jako varhaník ve farním kostele. Bruckner se nyní stal profesionálním hudebníkem na plný úvazek a definitivně se vzdal své práce učitele. V roce 1860 převzal jako sbormistr vedení mužského sborového spolku Liedertafel Frohsinn, který s přestávkami zastával několik let. Pro sbor složil řadu skladeb, například Germánský průvod.
Po roce 1861 se dále vzdělával v oboru volné kompozice u Otto Kitzlera,[2] dirigenta a skladatele, který v letech 1865 až 1902 působil jako kapelník v brněnském městském divadle Reduta. Kitzler byl o devět let mladší a Brucknera zasvětil do díla Richarda Wagnera. Svá díla z té doby komponovaná v letech 1862-1863 (Symfonie f-moll, Pochod d-moll a Ouverturu g-moll) považoval sám Bruckner za školní cvičení vypracovaná pod dohledem Otto Kitzlera. Studoval tak až do svých čtyřiceti let. Koncertní a skladatelský debut si odbyl v květnu roku 1861, kdy řídil své Ave Maria.[2] V letech 1864 až 1868 vznikla první mistrovská díla skladatele Brucknera: tři velké mše d moll, e moll a f moll a také Symfonií č. 1 c moll.
Vrcholné období
[editovat | editovat zdroj]Léta 1861 až 1868 trávil střídavě mezi Vídní a Sankt Florianem. Po smrti Šimona Sechtera v roce 1868 přijal Bruckner jeho místo profesora varhanní hry a kontrapunktu na vídeňské konzervatoři a byl jmenován dvorním varhaníkem. Čtyři roky také vyučoval na dívčím učitelském ústavu hru na klavír.[1] Od roku 1876 učil na vídeňské univerzitě harmonii a kontrapunkt.[2]
Jeho pobyt ve Vídni nebyl šťastný. Bruckner se stal do jisté míry obětí sporu mezi přívrženci Brahmse a „wagneriány“, který hýbal hudební Vídní. Protože i zde se hlásil k „nedostižnému mistru“ Richardovi Wagnerovi, stal se předmětem útoku vídeňských „antiwagneriánů“, jimž ve své prostotě nedovedl čelit.[1] Již Symfonie č. 2 c moll, která byla premiérována Vídeňskými filharmoniky v roce 1873 pod vedením skladatele, vzbudila nelibost hudebních kritiků. Největší kritiku vyvolala jeho Třetí symfonie, věnovaná Wagnerovi, uvedená v roce 1877. Odsuzovali ho i příznivci Wagnera, neboť namísto programní hudby a hudebních dramat komponoval symfonie, které navíc všechny měly klasickou strukturu čtyř vět. Všeobecného uznání se skladateli dostalo až v jeho šedesáti letech po premiéře Sedmé symfonie v roce 1884 v Lipsku.[3] V roce 1886 obdržel od císaře Františka Josefa I. rytířský kříž Řádu Františka Josefa.
Jako velký Wagnerův obdivovatel několikrát navštívil představení jeho oper v Bayreuthu, naposledy se setkali v roce 1882 na premiéře Parsifala.[2]
Kromě pedagogické a skladatelské práce proslul Bruckner jako vynikající varhaník. V roce 1869 koncertoval s úspěchem ve Francii a po návratu do vlasti se poprvé dočkal ocenění v Linci, kde byl jmenován čestným občanem.[2] V roce 1871 dával šest recitálů na nové varhany v Royal Albert Hall a v Crystal Palace v Londýně.[1] Na jaře 1884 navštívil Bruckner ve velikonočním týdnu Prahu. Ještě před slavnostním otevřením Rudolfina kolaudoval nové varhany v koncertním sále, dále hrál na varhany v chrámu Sv. Víta, v kostele Nanebevzetí Panny Marie na Strahově a v emauzském klášteře.[2] Ačkoliv nenapsal mnoho skladeb pro varhany, jeho varhanní improvizace mu poskytovaly témata pro symfonická díla.
Koncem 80. let 19. století se Brucknerovo zdraví postupně zhoršovalo. Byla mu diagnostikována cukrovka a měl problémy se srdcem. V roce 1891 se vzdal svého místa na vídeňské univerzitě a o rok později odešel do důchodu i z místa dvorního varhaníka. Náplní jeho života se stala kompozice Deváté symfonie, na které pracoval od roku 1887. Skladatel pokračoval v psaní svého díla s neúnavnou kreativitou, ale dokončeny byly pouze první tři věty, čtvrtá věta zůstala fragmentem.[2] Nyní se mu dostalo mnoha poct, například Vídeňská univerzita mu v roce 1891 udělila čestný doktorát.[2] V roce 1895 navíc Bruckner získal od císaře privilegium nastěhovat se do bytu bez nájmu v domku kastelána v paláci Belvedere.[1] Strávil zde poslední rok svého života.
Zemřel ve Vídni v roce 1896 ve věku 72 let. Je pohřben v kryptě kláštera v Sankt Florianu přímo pod svými nejoblíbenějšími varhanami.
Navzdory svým úspěchům trpěl Bruckner po celý život pocity méněcennosti a hlubokým pocitem osamělosti. Na jaře 1867 upadl do těžké deprese a pět měsíců strávil v lázeňské péči.[1] V srpnu 1873 pobýval v Mariánských Lázních, kde dokončoval 3. symfonii.[4] Svými současníky byl pokládán za podivína, podle pozdějších poznatků mohlo jít o projevy poruchy autistického spektra (Aspergerův syndrom).[2][5][6] Nikdy se neoženil.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Úplný katalog skladeb Antona Brucknera (WAB) vydala rakouská muzikoložka Renate Grasberger v roce 1977. Viz Seznam skladeb Antona Brucknera.
- Symfonická hudba
Bruckner je znám zejména svými symfonickými pracemi. Zkomponoval 11 symfonií (devět číslovaných) a náčrt dvanácté. Většinu z nich dokonce v několika verzích. Mimo to složil i menší symfonické skladby: Ouverturu, Symfonické preludium, pochod a 3 další menší skladby. Velkým vzorem v symfonické tvorbě mu byl Ludwig van Beethoven.
- Chrámová hudba
Vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení a dlouhému působení v klášteře Sankt Florian zkomponoval mnoho chrámové hudby:
- 7 mší
- 2 requiem
- 5 žalmů
- Te Deum
- Magnificat
- 40 menších sborových prací (16 hymnů, 6 antifon, 6 graduale, 3 offertoria, 2 chorály, 2 elegie, 2 Libera me, litanie a 2 moteta)
- 2 aequali pro tři trombóny
- Festkantate
- Komorní hudba
- Scherzo pro smyčcový kvartet
- Smyčcový kvartet s alternativním rondem
- Smyčcový kvartet s intermezzem
- 25 klavírních skladeb
- Duo pro housle a klavír
- Smyčcový kvintet F dur WAB 112 (1878/79)
Kromě toho zkomponoval 44 světských vokálních skladeb, 7 světských kantát a na 20 písní pro zpěv a klavír.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anton Bruckner na německé Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h i j k HAVLÍK, Jaromír. Bio - Anton Bruckner. mistri.muzikus.cz [online]. časopis Harmonie [cit. 2024-11-13]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j k l m LEBROVÁ, Dobromila. Anton Bruckner - rakouský hudební skladatel a varhaník - 195. výročí narození. České-sbory.cz [online]. 2019-09-05 [cit. 2024-11-13]. Dostupné online.
- ↑ VYSLOUŽIL, Jiří. Hudební slovník pro každého. Vizovice: Lípa, 1999. ISBN 80-86093-23-9. S. 55-56.
- ↑ Anton Bruckner v Mariánských Lázních. www.marianskelazne.cz [online]. 2024-09-09 [cit. 2024-11-13]. Dostupné online.
- ↑ NOVOTNÁ, Hana. Dítě s poruchou autistického spektra a jeho hudební projev [online]. Olomouc: Univerzita Palackého, 2018 [cit. 2024-11-13]. S. 34. Diplomová práce. Dostupné online.
- ↑ Známé osobnosti s Aspergerovým syndromem. Asperger Syndrom Center [online]. [cit. 2024-11-13]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Jan B. Uhlíř: Anton Bruckner – život pod zorným úhlem věčnosti. In Historický obzor, 1997, 8 (5/6), s. 120–122
- Bryan Gilliam: The Annexation of Anton Bruckner: Nazi Revisionism and the Politics of Appropriation. In Jackson, Timothy L.; Hawkshaw, Paul. Bruckner studies. Cambridge Univ. Press, 1997 pp. 72–91. ISBN 978-0-521-57014-5.
- Uwe Harten: Anton Bruckner. Ein Handbuch. Residenz Verlag, Salzburg, 1996. ISBN 3-7017-1030-9
- Julian Horton: Bruckner's Symphonies: Analysis, Reception and Cultural Politics. 2004, Cambridge
- Cornelis van Zwol: Anton Bruckner 1824-1896 - Leven en werken, uit. Thoth, Bussum, Netherlands, 2012 - ISBN 978-90-6868-590-9
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Anton Bruckner na Wikimedia Commons
- Anton Bruckner na projektu Musopen
- Volně přístupné partitury děl od Antona Brucknera v projektu IMSLP
- Skladby Antona Brucknera na Choralwiki
- Brucknerova společnost v USA. Životopis, discografie (anglicky)
- Bruckner Journal sledující koncertní dění okolo skladatele. (anglicky)
- Anton Bruckner and 19th Century Austrian Music, Culture and Society (anglicky)
- Anton Bruckner na webu Operaplus.cz