Přeskočit na obsah

Karel Engliš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. JUDr. Karel Engliš
Karel Engliš (1931)
Karel Engliš (1931)
4. ministr financí Československa
Ve funkci:
25. května 1920 – 21. března 1921
PrezidentTomáš Garrigue Masaryk
Předseda vládyVlastimil Tusar
Jan Černý
PředchůdceKuneš Sonntag
NástupceVladimír Hanačík
9. ministr financí Československa
Ve funkci:
9. prosince 1925 – 25. listopadu 1928
PrezidentTomáš Garrigue Masaryk
Předseda vládyAntonín Švehla
Jan Černý
PředchůdceBohdan Bečka
NástupceBohumil Vlasák
11. ministr financí Československa
Ve funkci:
7. prosince 1929 – 16. dubna 1931
PrezidentTomáš Garrigue Masaryk
Předseda vládyFrantišek Udržal
PředchůdceBohumil Vlasák
NástupceKarel Trapl
1. rektor Masarykovy univerzity
Ve funkci:
1919 – 1920
Předchůdcefunkce vznikla
NástupcePavel Ludvík Kučera
Rektor Karlovy univerzity
Ve funkci:
9. prosince 1947 – 26. února 1948
PředchůdceBohumil Bydžovský
NástupceJan Mukařovský
2. guvernér Národní banky československé
Ve funkci:
23. února 1934 – 21. února 1939
PředchůdceVilém Pospíšil
NástupceLadislav F. Dvořák
Poslanec Moravského zemského sněmu
Ve funkci:
1913 – 1918
Poslanec Národního shromáždění
Ve funkci:
1920 – 1925
Stranická příslušnost
ČlenstvíLid. str. pok. (do 1918)
ČStD (1918–1919)
ČsND (1919–1925)
nár. soc. (od 1945)
Narození17. srpna 1880
Hrabyně
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. června 1961 (ve věku 80 let) nebo 13. června 1961 (ve věku 80 let)
Hrabyně
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníhřbitov Hrabyně
Alma materUniverzita Karlova
Profesepolitik, ekonom, pedagog, spisovatel, vysokoškolský učitel, učitel, právník a filozof
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka mzz 3. třídy in memoriam (1991)
PodpisKarel Engliš, podpis
CommonsKarel Engliš
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Engliš (17. srpna 1880 Hrabyně[1] – 13. června 1961 Hrabyně) byl český ekonom a politik, tvůrce teleologické hospodářské teorie,[2] několikanásobný prvorepublikový ministr financí, první rektor Masarykovy univerzity (1919–1920) a rektor Univerzity Karlovy (1947–1948).

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako deváté dítě řezníka Antonína Englische,[3] jeho studia proto poznamenala chudoba.[4] Vystudoval české gymnázium v Opavě a po maturitě pokračoval ve studiích na Právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kterou absolvoval roku 1904.[5] Jedním z jeho učitelů byl i národohospodář Albín Bráf, který rozpoznal jeho nevšední talent a doporučil ho do zaměstnání v Zemském statistickém úřadě, odkud v roce 1908 přešel na ministerstvo obchodu do Vídně. V roce 1910 se habilitoval na docenta národního hospodářství na české technice v Brně, roku 1911 se stal mimořádným a v roce 1917 řádným profesorem.[6] V letech 1913–1914 zde byl děkanem odboru kulturního inženýrství a v letech 1917–1918 děkanem odboru chemického inženýrství.[6][7]

V letech 1913–1918 byl poslancem moravského zemského sněmu[8] za pokrokovou stranu Adolfa Stránského, v letech 1918–1925 byl členem národně demokratické strany a v letech 1920–1925 byl za tuto stranu poslancem Národního shromáždění, dále pak i předsedou moravsko-slezského výkonného výboru Národně demokratické strany. V roce 1915 psal příspěvky do Masarykovy Naší doby.[9] Dne 2. září 1925 složil svůj poslanecký mandát a vystoupil z Národně demokratické strany.[10] Poté se ještě v roce 1925 podílel na založení Národní strany práce, do níž však odmítl vstoupit.

Spolu s Aloisem Rašínem se významně podílel na měnové reformě poválečného Československa, byl nicméně výrazným odpůrcem jeho deflační politiky. Působil jako ministr financí v šesti vládách, v letech 1920–1931, a poté v období 1934–1939 jako guvernér Národní banky Československé. Jako ministr financí i guvernér Národní banky československé pracoval koncepčně. Dovedl velmi dobře posoudit situaci a navrhnout správná hospodářská opatření. Zasloužil se mj. o stabilizování měny, zpřehlednění státního rozpočtu, vybudování moderního daňového systému, překonání poválečného hospodářského rozvratu a zmírnění dopadů Velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století.[4] Měl též hlavní zásluhu na sloučení Anglo-československé banky s Pražskou úvěrní bankou v roce 1929. Cílem bylo vytvořit silný finanční ústav, který by dokázal konkurovat nejsilnější bance v Československu, Živnostenské bance. Tohoto cíle se však kvůli nastupující hospodářské krizi nepodařilo dosáhnout.[11]

V roce 1919 se stal profesorem a prvním rektorem nově založené Masarykovy univerzity v Brně, na jejímž založení se spolu s Františkem Weyrem a Aloisem Jiráskem podílel.[4][12] Byl profesorem národního hospodářství tamní právnické fakulty a v letech 1921–1922 a 1925–1926 i jejím děkanem. Založil zde vlastní teleologickou národohospodářskou školu, zabývající se posuzováním účelovosti chování všech ekonomických subjektů.[6] Jeho zásluhy ve vědním oboru národní hospodářství byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, mimořádným členem se stal 19. března 1927, řádným 9. dubna 1946.[13] Od jejího vzniku v roce 1929 byl také členem Čs. statistické společnosti. Málo známé je, že se mu podařilo po Mnichovské dohodě (1. října 1938) inicioval převoz ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic, které měly připadnout Německu, do Prahy.[14]

V letech 1947–1948 byl rektorem Univerzity Karlovy. Po převratu v únoru 1948 abdikoval na všechny své univerzitní funkce a vynuceně se stáhl z veřejného života. V srpnu 1952 se musel na základě administrativní persekuce vystěhovat z Prahy, podařilo se mu však získat souhlas úřadů, aby se mohl vrátit do rodné Hrabyně.[15] V posledních letech života byl terčem řady omezujících opatření v osobním životě, jeho dílo bylo komunistickou propagandou silně kritizováno a jeho spisy byly zakázány a vyřazeny z veřejných knihoven.[16] Čelil vytrvalé šikaně komunistické totalitní moci, která spočívala zejména v neustálých domovních prohlídkách a také v tom, že mu byl několikrát drasticky snížen původně velmi vysoký důchod až na naprosté minimum. I v těchto těžkých podmínkách se dokázal věnovat své vědecké práci. Věnoval se především logice, národnímu hospodářství, polemikám dvou předchozích oborů a psaním vzpomínek. Většina toho zůstala jen v rukopisech a i po roce 1989 vyšlo jen pár titulů z této doby.[17] Zemřel po letech strádání ve velmi skromných podmínkách pouze za podpory rodiny a nejbližších přátel.[16]

Rodinný život

[editovat | editovat zdroj]

5. června 1906 se v Praze oženil s Marií Grögrovou (1880–1953), dcerou berního inspektora z Uherského Brodu.[18][19] Dne 21. dubna 1907 se jim narodila dcera Vlasta (1907–2001), provdaná za brněnského architekta Františka Plhoně[20][21], později dcera Věra (1908–1990) a syn Karel (1912–1991).[12] Karel Engliš byl v době svatby a narození dětí koncipistou zemské statistické kanceláře.[22] Manželství bylo v roce 1919 soudně rozvedeno od stolu a lože a 1921 rozloučeno.[18] Podruhé se Karel Engliš oženil 12. června 1921 v Brně (civilní sňatek) s Valerií Sovovou (1884–1964).[23][p 1]

Myšlení

[editovat | editovat zdroj]

Vedle veřejné činnosti byla mimořádně významná i jeho práce teoretická. Postupně se stal nejvýznamnějším teoretikem meziválečného Československa. Oproti jiným ekonomickým teoretikům měl možnost si své vědecké závěry ověřit v praxi a potom je případně revidovat. Jako pedagog ovlivnil dvě generace českých ekonomů a byl zakladatelem tzv. brněnské ekonomické školy.

Svou vědeckou činnost začal ještě před první světovou válkou z oblasti sociální politiky. Působení na vysoké škole ho přivedlo k potřebě teoretického zvládnutí celého ekonomické vědy a vypracování koncepce hospodářského poznávání. Vycházel z teorie mezního užitku proti tehdy převládajícímu kauzálnímu výkladu hospodářské problematiky. Od vídeňské národohospodářské školy, jejímž byl (podobně jako Rašín pod vlivem A. Bráfa) přívržencem, se inspiroval metodou ekonomického poznávání, tzv. teleologickou teorii. Podle Karla Engliše je ekonomie věda o pořádku, kde se jednotlivci i celé národy snaží pečovat o udržení a zlepšení svého života. Pořádek v hospodářství vychází z účelového myšlení. Vrcholem jeho teoretické činnosti je Soustava národního hospodářství. V tomto rozsáhlém dvoudílném spise (dohromady má cca 1 700 stran) shrnul své ekonomické učení.[11]

Ve svém teoretickém díle byl ovlivněn především novokantovstvím a inspiroval se normativní teorií Hanse Kelsena. Analyzoval teleologický způsob poznání a myšlení, neboť jednání člověka je vždy konáno za nějakým účelem.[25] V jakékoli hospodářské soustavě se vždy všechny subjekty snaží dosáhnout zlepšení své existence, proto také v ekonomii odmítal prostou kauzalitu. Ovšem zatímco v individualistických (kapitalistických) soustavách rozhoduje o uspokojení svých potřeb každý sám, v solidaristických (socialistických) jde o péči jiného, cizího subjektu, který už proto nemůže mít tak dobrý přehled. V praxi nicméně vždy dochází ke vzniku soustav smíšených. Sám Engliš nebyl příznivcem řízeného hospodářství, jeho opodstatněnost viděl jen v případech přechodných kritických situací.[6]

S Rašínem sice těsně spolupracoval, v řadě ohledů se však s ním výrazně rozcházel. Kritizoval jeho deflační politiku, úpornou snahu o zpevnění české měny i trvání na zlatém standardu. Měl k tomu dobré důvody: už mezi roky 1921 a 1923 se cenová hladina snížila o 43 %, ale export klesl o 53 % a nezaměstnanost vzrostla ze 72 na 207 tisíc osob. Deflační politiku sice parlament už roku 1925 odvolal, vedení Národní banky na ní však dále trvalo, i když za hospodářské krize cena zlata prudce vzrostla a s ní i kurz koruny. Mezi roky 1930 a 1933 se cenová hladina sice snížila o 19 %, export však klesl o 64 % a nezaměstnanost vzrostla ze 105 na 736 tisíc osob. Teprve roku 1934 mohl Engliš prosadit devalvaci koruny o 16 %, což však bylo málo.[26]

Engliš byl svým založením perfekcionista zvládající složité verbální teoretické konstrukce. Charakteristické jsou pro něj obšírné polemiky s odpůrci, kde vyčerpávajícím způsobem rozebírá veškeré argumenty a protiargumenty. Jako přednášející obohacoval svá vystoupení hlubokými praktickými exkurzy.[2] V roce 1991 mu byl prezidentem Václavem Havlem in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.[27]

Odkaz

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 byla v Praze založena Společnost Karla Engliše a v roce 1994 byla zřízena Masarykovou univerzitou v Brně Cena Karla Engliše, která byla každoročně udělována významnému ekonomovi.[28] Každý rok uděluje rektor Univerzity Karlovy Cenu prof. JUDr. Karla Engliše jako jeden z typů Cen rektora nejlepším absolventům společenskovědních oborů (PF, FF, FSV, FHS).[29]

Po Karlu Englišovi je pojmenována ulice v Praze 5 na Smíchově a v Opavě. Dříve jeho jméno nesla soukromá brněnská Vysoká škola Karla Engliše. Odkaz Karla Engliše od roku 2020 rozvíjí Spolek přátel Karla Engliše, z. s., sdružující zástupce rodiny, akademické obce i široké veřejnosti. Spolek zahájil činnost 25. května 2020 u příležitosti 100. výročí prvního jmenování Karla Engliše do funkce ministra financí. V roce 2022 Česká národní banka vydala emisi pamětních bankovek s portrétem Karla Engliše o nominální hodnotě 100 Kč.[30][31][32]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Základy hospodářského myšlení. Brno : Barvič & Novotný, 1922. 132 s.
  • Vybrané kapitoly z národního hospodářství. Praha : Státní nakladatelství, 1925. 200 s.
  • Finanční věda : nástin theorie hospodářství veřejných svazků. Praha : Fr. Borový, 1929. 407 s.
  • Teleologie jako forma vědeckého poznání. Praha: F. Topič, 1930. 162 s.
  • Ekonomie a filosofie. Praha : Fr. Borový, 1931. 55 s.
  • O nouzi v nadbytku. Praha : Fr. Borový, 1935. 104 s.
  • Soustava národního hospodářství : [věda o pořádku, v kterém jednotlivci a národové pečují o udržení a zlepšení života]. Svazek I. Praha : Melantrich, 1938. 891 s.
  • Soustava národního hospodářství : [věda o pořádku, v kterém jednotlivci a národové pečují o udržení a zlepšení života]. Svazek II. Praha : Melantrich, 1938. 724 s.
  • Národní hospodářství pro účely nejvyšších stupňů středních škol. Praha : Orbis, 1940. 304 s.
  • Hospodářské soustavy. Praha : Všehrd, 1946. 147 s.
  • Malá logika : věda o myšlenkovém řádu. Praha : Melantrich, 1947. 511 s.
  • Věčné ideály lidstva. Praha : Vyšehrad, 1992. 161 s. (Jedná se o text z pozůstalosti K. Engliše, dokončený 28. ledna 1956.)
  • Hrabyň mého mládí. Opava : Matice slezská, 1999. 108 s. ISBN 80-238-3394-4. 2. pozm. vyd. Opava : Matice slezská, 2010. 107 s. ISBN 978-80-86887-15-9.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ V roce 1929 uvádí Pestrý týden fotografii Karla Engliše s druhou manželkou Valerií.[24]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu [online]. Opava: Zemský archiv v Opavě [cit. 2014-07-25]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b HOLMAN, Robert, a kol. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C.H. Beck, 2005. 539 s. ISBN 80-7179-380-9. S. 504. 
  3. ↑ Životopis Karl a Engliše [online]. Nadační fond Karla Engliše [cit. 2020-07-29]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c KARFÍKOVÁ, Marie. Karel Engliš. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 576–581.
  5. ↑ Opavský týdenník, 28. 5. 1904, s. 4 (dostupné online v NK ČR).
  6. ↑ a b c d ŠMÍDOVÁ, Iva. Život a dílo prof. JUDr. Karla Engliše /. Brno: Masarykova univerzita, 1993. ISBN 80-210-0829-6. S. 3–6. 
  7. ↑ Akademičtí hodnostáři [online]. Vutbr.cz [cit. 2016-08-08]. Dostupné online. 
  8. ↑ Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861–1918, s. 167.
  9. ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie. Paris Karviná 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str. 8 - 22, s. 24-25, s. 151, s. 157, s. 169
  10. ↑ VENCOVSKÝ, František. Karel Engliš. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, Moravské zemské muzeum, Nakladatelství Albert, 1993. 164 s. ISBN 80-7028-006-9. S. 132. 
  11. ↑ a b Politická elita meziválečného Československa 1918 - 1938.. 1. vyd. Praha: Pražská edice, k. s., 1998. 302 s. S. 50–51. 
  12. ↑ a b Fl, Menš. prof. JUDr. Karel Engliš [online]. Brno: Encyklopedie dějin města Brna, rev. 2014-07-17 [cit. 2014-07-25]. Dostupné online. 
  13. ↑ Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 69.
  14. ↑ MED, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha: Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6. S. 211. 
  15. ↑ VENCOVSKÝ, František. Karel Engliš a Hrabyně. In: ENGLIŠ, Karel. Hrabyň mého mládí. Opava: Matice slezská, 1999. Dále jen Karel Engliš a Hrabyně. ISBN 80-238-3394-4. S. 96.
  16. ↑ a b ŠMEJKAL, Miroslav, a kol. Významní čeští národohospodáři. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1993. 140 s. ISBN 80-7079-195-0. S. 63. 
  17. ↑ Čechura, Jaroslav. Hrabyňské tuskulum Karla Engliše. Věda v Československu v letech 1945 - 1953. Sborník z konference (Praha 23. - 24. listopadu 1999). 1999, s. 255–273. 
  18. ↑ a b Matrika oddaných, kostel sv. Ludmily, 1906–1908, snímek 35
  19. ↑ Opavský týdenník, 20. 6. 1906, s. 4 (dostupné online v NK ČR).
  20. ↑ Matrika N, kostel sv. Ludmily 1907–1909, snímek 48
  21. ↑ Kal, Menš. Vlasta Plhoňová [online]. Encyklopedie města Brna, rev. 2015-01-04 [cit. 2016-07-05]. Dostupné online. 
  22. ↑ Policejní přihlášky Praha, rodina Karla Engliše
  23. ↑ Fl, Menš, Kal. Valerie Englišová [online]. Encyklopedie města Brna, rev. 2015-06-24 [cit. 2016-07-05]. Dostupné online. 
  24. ↑ Pestrý týden, 14. 9. 1929, str. 3. Dostupné online.
  25. ↑ Slovník českých filosofů – Karel Engliš [online]. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity [cit. 2014-07-25]. Dostupné online. 
  26. ↑ Koderová et al., Teorie peněz, str. 260n.
  27. ↑ Karel Engliš a Hrabyně, s. 98
  28. ↑ TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století. I. díl A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 293. 
  29. ↑ FIŠER, Radovan. Cena Karla Engliše: je to (opět) doma!. Sociál [online]. 2007-01-01 [cit. 2014-07-25]. Dostupné online. 
  30. ↑ Karel IV. bude mít konkurenci. Na stovce ho doplní Karel Engliš. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2019-11-19 [cit. 2019-11-19]. Dostupné online. 
  31. ↑ Emisi pamětních mincí a bankovek ČNB poprvé ozvláštní dukáty [online]. Cnb.cz, 2019-11-19 [cit. 2019-11-19]. Dostupné online. 
  32. ↑ ČNB vydává pamětní bankovku s portrétem Karla Engliše [online]. Česká národní banka, 2022-03-30 [cit. 2023-04-06]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 1. sešit. Ostrava : Ostravská univerzita ; Opava : Optys, 1993. 112 s. ISBN 80-85819-05-8. S. 31–33.
  • DOLEŽALOVÁ, Antonie. Rašín, Engliš a ti druzí : konfrontace hospodářské politiky a praxe 1. československé republiky ve fiskální a měnové oblasti. Léta 1918-1928. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2002. 39 s. ISBN 80-238-9103-0. 
  • ENGLIŠ, Karel. Hrabyň mého mládí. Opava: Matice slezská, 1999. 108 s. ISBN 80-238-3394-4. 
  • HLAVÁČ, Martin. Karel Engliš - Ekonom, který pomohl vybudovat Československo, Praha: Universum 2022, 399 s. ISBN 978-80-242-8008-0.
  • JANČÍK, Drahomír. „Skládaje štěstí své budoucnosti do rukou Vaší Excelence...“ O vztahu žáka Karla Engliše k učiteli Albínu Bráfovi. In: AMBROŽOVÁ, Hana, a kol. Historik na Moravě : profesoru Jiřímu Malířovi, předsedovi Matice moravské a vedoucímu Historického ústavu FF MU, věnují jeho kolegové, přátelé a žáci k šedesátinám. Brno: Matice moravská, 2009. ISBN 978-80-86488-57-8. S. 159–168.
  • Koderová - Sojka - Havel, Teorie peněz. Praha: Wolters Kluwer 2011
  • KOLAŘÍK, Jaroslav. Peníze a politika : Karel Engliš, bojovník o stabilisaci. Praha: František Borový, 1937. 597 s. 
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 
  • MALÍŘ, Jiří, a kol. Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861–1918. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 887 s. ISBN 978-80-7325-272-4. S. 167–170. 
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století. I. díl A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 292–293. 
  • VENCOVSKÝ, František. Englišova peněžní teorie a politika. Praha: Institut ekonomie České národní banky, 1994. 72 s. 
  • VENCOVSKÝ, František. Karel Engliš. Brno ; Boskovice: Nadace Universitas Masarykiana ; Moravské zemské muzeum ; Albert, 1993. 164 s. ISBN 80-7028-006-9. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 15. sešit : Dvořák–Enz. Praha: Libri, 2012. 467–610 s. ISBN 978-80-7277-504-0. S. 604–606. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Rektoři Univerzity Karlovy
1882–1920
(česká Karlo-Ferdinandova univerzita)
1882–1883: Václav Vladivoj Tomek • 1883–1884: Antonín Randa • 1884–1885: Jan Streng • 1885–1886: Václav Vladivoj Tomek • 1886–1887: Emil Ott • 1887–1888: Vilém Weiss • 1888–1889: František Josef Studnička • 1889–1890: Matouš Talíř • 1890–1891: Vladimír Tomsa • 1891–1892: Antonín Frič • 1892–1893: Jiří Pražák • 1893–1894: František Xaver Kryštůfek • 1894–1895: Arnold Spina • 1895–1896: Karel Vrba • 1896–1897: Jaromír Hanel • 1897–1898: Eugen Kadeřávek • 1898–1899: Josef Reinsberg • 1889–1900: Jan Gebauer • 1900–1901: Josef Stupecký • 1901–1902: Jan Ladislav Sýkora • 1902–1903: Ivan Horbaczewski • 1903–1904: Čeněk Strouhal • 1904–1905: František Storch • 1905–1906: Antonín Vřešťál • 1906–1907: Jaroslav Hlava • 1907–1908: Jaroslav Goll • 1908–1909: Leopold Heyrovský • 1909–1910: Josef Král • 1910–1911: Jan Janošík • 1911–1912: Jaromír Čelakovský • 1912–1913: František Vejdovský • 1913–1914: František Mareš • 1914–1915: Kamil Henner • 1915–1916: Rudolf Dvořák • 1916–1917: Vítězslav Janovský • 1917–1918: Gabriel Pecháček • 1918–1919: Karel Hermann-Otavský • 1919–1920: Josef Zubatý
od 1920 (Univerzita Karlova)
1920–1921: František Mareš • 1921–1922: Bohumil Němec • 1922–1923: Cyril Horáček • 1923–1924: František Pastrnek • 1924–1925: Otakar Kukula • 1925–1926: Karel Petr • 1926–1927: Josef Vančura • 1927–1928: Lubor Niederle • 1928–1929: Vladimír Slavík • 1929–1930: Jindřich Matiegka • 1930–1931: August Miřička • 1931–1932: Josef Pekař • 1932–1933: Rudolf Kimla • 1933–1934: Karel Domin • 1934–1935: Josef Drachovský • 1935–1936: Gustav Friedrich • 1936–1937: Karel Weigner • 1937–1938: František Slavík • 1938–1939: Vilém Funk • 1939–1939: Bedřich Hrozný • 1945–1946: Jan Bělehrádek • 1946–1947: Bohumil Bydžovský • 1947–1948: Karel Engliš • 1948–1954: Jan Mukařovský • 1954–1958: Miroslav Katětov • 1958–1966: Jaroslav Procházka • 1966–1969: Oldřich Starý • 1969–1970: Josef Charvát • 1970–1976: Bedřich Švestka • 1976–1990: Zdeněk Češka • 1990–1994: Radim Palouš • 1994–1999: Karel Malý • 2000–2006: Ivan Wilhelm • 2006–2014: Václav Hampl • 2014–2022: Tomáš Zima • od 2022: Milena Králíčková
Seznam rektorů Univerzity Karlovy
Druhá vláda Vlastimila Tusara
Ministerský předseda
Vlastimil Tusar (jmenován 25. května 1920, ČSDSD)
Členové v den jmenování vlády
25. května 1920
Vlastimil Tusar (národní obrana, správce, ČSDSD) • Gustav Habrman (školství a národní osvěta, ČSDSD) • Lev Winter (sociální péče, ČSDSD) • Alfréd Meissner (spravedlnost, ČSDSD) • Václav Johanis (pro zásobování lidu, ČSDSD) • Ivan Dérer (pro správu Slovenska, ČSDSD) • Jiří Stříbrný (železnice, ČSNS) • Bohuslav Vrbenský (veřejné práce, ČSNS) • Kuneš Sonntag (průmysl, obchod a živnosti, RSZML) • František Staněk (pošty a telegrafy, RSZML) • Karel Prášek (zemědělství, RSZML) • Edvard Beneš (zahraniční věci, nestraník) • Karel Engliš (finance, nestraník) • Vavro Šrobár (unifikace, veřejné zdraví a tělesná výchova, nestraník) • Rudolf Hotowetz (zahraniční obchod, nestraník)
Členové jmenovaní později
24. června 1920
Kuneš Sonntag (zemědělství, správce, RSZML)
16. července 1920
Ivan Markovič (národní obrana, ČSDSD)
První vláda Jana Černého*
Ministerský předseda
Jan Černý (jmenován 15. září 1920, nestraník)
Členové v den jmenování vlády
15. září 1920
Jan Černý (ministr vnitra) • Edvard Beneš (ministr zahraničí) • Karel Engliš (pověřen správou financí do 21. března 1921) • Josef Šusta (ministr školství a národní osvěty) • Otakar Husák (ministr národní obrany) • Augustin Popelka (ministr spravedlnosti) • Rudolf Hotowetz (ministr průmyslu, obchodu a živností) • Václav Burger (ministr železnic) • Vladislav Brdlík (ministr zemědělství) • Josef Gruber (ministr sociální péče) • Ladislav Prokop Procházka (ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy) • Maxmilián Fatka (ministr pošt a telegrafů) • Vladimír Fajnor (ministr unifikací) • Martin Mičura (ministr pro správu Slovenska) • Leopold Průša (ministr pro zásobování lidu do 24. ledna 1921) • Rudolf Hotowetz (správce ministerstva pro zahraniční obchod)
Členové jmenovaní později
21. září 1920
František Kovářík (ministr veřejných prací)
24. ledna 1921
Vladislav Brdlík (pověřen vedením ministerstva pro zásobování lidu do 25. dubna 1921)
22. března 1921
Vladimír Hanačík (ministr financí)
25. dubna 1921
Ladislav Prokop Procházka (pověřen vedením ministerstva pro zásobování lidu)
* První úřednická vláda během období první republiky. Kurzivou jsou označení politici pověření vedením daného rezortu.
Druhá vláda Antonína Švehly
Ministerský předseda
Antonín Švehla (jmenován 9. prosince 1925, RSZML)
Členové v den jmenování vlády
9. prosince 1925
Otakar Srdínko (školství a národní osvěta, RSZML) • Karel Viškovský (spravedlnost, RSZML) • Milan Hodža (zemědělství, RSZML) • Edvard Beneš (zahraničí, ČSNS) • Jiří Stříbrný (národní obrana, ČSNS) • Alois Tučný (veřejné zdravotnictví a tělesná výchova, ČSNS) • Rudolf Bechyně (železnice, ČSDSD) • Lev Winter (sociální péče a správce unifikací, ČSDSD) • Jan Šrámek (pošty a telegrafy, ČSL) • Josef Dolanský (pro zásobování lidu, ČSL) • František Nosek (vnitro, ČSL) • Jan Dvořáček (průmysl, obchod a živnosti, ČsND) • Rudolf Mlčoch (průmysl, obchod a živnosti, ČŽOSS) • Karel Engliš (finance, nestraník) • Jozef Kállay (pro správu Slovenska, obchod a živnosti, nestraník)
Členové jmenovaní později
5. ledna 1926
Ivan Dérer (unifikace, ČSDSD)
Druhá vláda Jana Černého*
Ministerský předseda
Jan Černý (jmenován 18. března 1926, nestraník)
Členové v den jmenování vlády
18. března 1926
Jan Černý (ministr vnitra) • Edvard Beneš (ministr zahraničí) • Karel Engliš (ministr financí) • Jan Krčmář (ministr školství a národní osvěty) • Jan Syrový (ministr národní obrany) • Jiří Haussmann (ministr spravedlnosti a ministr pro zásobování lidu) • František Peroutka (ministr průmyslu, obchodu a živností) • Jan Říha (ministr železnic) • Václav Roubík (ministr veřejných prací) • Juraj Slávik (ministr zemědělství a ministr unifikací) • Josef Schieszl (ministr sociální péče a ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy) • Maxmilián Fatka (ministr pošt a telegrafů) • Jozef Kállay (ministr pro správu Slovenska)
* Druhá úřednická vláda během období první republiky.
Třetí vláda Antonína Švehly
Ministerský předseda
Antonín Švehla (jmenován 12. října 1926, RSZML)¹
Členové v den jmenování vlády
12. října 1926
František Udržal (národní obrana, RSZML) • Milan Hodža (školství a národní osvěta a správce unifikací, RSZML) • Otakar Srdínko (zemědělství, RSZML) • Jan Šrámek (sociální péče a správce veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, ČSL) • František Nosek (pošty a telegrafy, ČSL) • Franz Spina (veřejné práce, BdL) • Robert Mayr-Harting (spravedlnost, DCSV) • Josef Václav Najman (železnice, ČŽOSS) • František Peroutka (průmysl, obchod a živnosti, ČsND) • Edvard Beneš (zahraničí, nestraník) • Jan Černý (vnitro a správce pro zásobování lidu, nestraník) • Karel Engliš (finance, nestraník) • Jozef Kállay (pro správu Slovenska, nestraník)²
Členové jmenovaní později
15. ledna 1927
Jozef Tiso (veřejné zdraví a tělesná výchova, HSĽS) • Marek Gažík (unifikace, HSĽS)
28. dubna 1928
Ladislav Novák (průmysl, obchod a živnosti, ČsND)
25. listopadu 1928
Bohumil Vlasák (správce financí, nestraník)
¹ Během své nemoci byl Antonín Švehla zastupován Janem Šrámkem.
²Vládním nařízením z 28. června 1928 byla působnost ministra pro správu Slovenska přenesena na krajinský úřad v Bratislavě.
Druhá vláda Františka Udržala
Ministerský předseda
František Udržal (jmenován 7. prosince 1929, RSZML)
Členové v den jmenování vlády
7. prosince 1929
Juraj Slávik (vnitro, RSZML) • Karel Viškovský (národní obrana, RSZML) • Bohumír Bradáč (zemědělství, RSZML) • Ivan Dérer (školství a národní osvěta, ČSDSD) • Alfréd Meissner (spravedlnost, ČSDSD) • Rudolf Bechyně (pro zásobování lidu, ČSDSD) • Edvard Beneš (zahraničních věcí, ČsNS) • Emil Franke (pošty a telegrafy, ČsNS) • Karel Engliš (finance, ČsND) • Josef Matoušek (průmysl, obchod a živnosti, ČsND) • Jan Dostálek (veřejné práce, ČSL) • Jan Šrámek (unifikace, ČSL) • Rudolf Mlčoch (železnice, ČŽOSS) • Ludwig Czech (sociální péče, DSAP) • Franz Spina (veřejného zdravotnictví a tělesná výchova, BdL)
Členové jmenovaní později
16. dubna 1931
Karel Trapl (finance, nestraník)
9. dubna 1932
Josef Hůla (železnice, nestraník)
Ministři financí Československa
První republika (1918–1938)
Druhá republika (1938–1939)
Protektorát Čechy a Morava (1939–1945)
Exilové vlády (1939–1945)
Třetí republika (1945–1948)
Komunistický režim (1949–1989)
ČSFR (1990–1992)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Engliš&oldid=24358707“