Přeskočit na obsah

František I. Rakouský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
František II. (I.)
z Boží milosti zvolený císař Svaté říše římské národa německého, vždy rozmnožitel, dědičný císař rakouský, český a uherský král etc.
František I. jako rakouský císař
František I. jako rakouský císař
Doba vlády1. březen 1792 – 2. březen 1835
(v dědičných zemích)
1. březen 1792 – 6. srpen 1806
(zvolený císař římský)
11. srpen 1804 – 2. březen 1835
(dědičný císař rakouský)
Korunovace6. června 1792, Budín
(uherským králem)[1]
14. července 1792, Frankfurt nad Mohanem
(římským císařem)[1]
9. srpna 1792, Praha
(českým králem)[1]
Úplné jménoFrantišek Josef Karel
Titulyapoštolský král uherský, král český, chorvatský, dalmatský, slavonský, haličsko-vladimiřský, lombardsko-benátský, arcivévoda rakouský, vévoda milánský, vévoda lucemburský, hrabě flanderský
Narození12. února 1768
Florencie,
Toskánské velkovévodstvíToskánské velkovévodství Toskánské velkovévodství
Úmrtí2. března 1835 (ve věku 67 let)
Vídeň,
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
PohřbenCísařská hrobka ve Vídni
PředchůdceLeopold II.
NástupceFerdinand I.
ManželkyI. Alžběta Vilemína Württemberská
II. Marie Tereza Neapolsko-Sicilská
III. Marie Ludovika Modenská
IV. Karolína Augusta Bavorská
PotomciMarie Luisa
Ferdinand
Marie Leopolda
Marie Klementina
Karolína Ferdinanda
František Karel
Marie Anna
DynastieHabsbursko-Lotrinská
OtecLeopold II.
MatkaMarie Ludovika Španělská
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František I. (německy Franz Joseph Karl; 12. února 1768, Florencie – 2. března 1835, Vídeň) byl v letech 1792–1835 král uherský, chorvatský a český, v letech 1804–1835 císař rakouský, od roku 1815 král lombardsko-benátský a jako František II. v letech 1792–1806 poslední císař Svaté říše římské.[2][3]

Celá jeho vláda byla výrazně ovlivněna dvěma muži: Klemensem Václavem Lotharem Metternichem a Napoleonem Bonapartem.

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

František se narodil 12. února 1768 jako prvorozený syn toskánského velkovévody Leopolda a jeho manželky Marie Ludoviky Španělské. Mládí prožil na dvoře svého otce spolu s mnoha svými sourozenci.

V roce 1780 zemřela jeho babička, česká a uherská královna Marie Terezie, a jejím následníkem se stal její nejstarší syn Josef II., ten však zůstal i po dvou manželstvích bezdětný. Svého synovce Františka si oblíbil a začal s ním počítat jako se svým následníkem. Našel mu také jeho první manželku Alžbětu Vilemínu Württemberskou, kterou si František vzal 6. ledna 1788.

Druhé manželství

[editovat | editovat zdroj]

Alžběta však zemřela již dva roky po svatbě, 18. února roku 1790, den po porodu prvorozené dcery, a dva dny nato, zemřel také císař Josef II. Po strýcově smrti řídil František státní záležitosti do té doby, než z Florencie přijel jeho otec, který byl po svém bratrovi právoplatným následníkem trůnu.

Dne 19. března 1791 se František ve Vídni oženil podruhé s Marií Terezou Neapolsko-Sicilskou (1772–1807). Sňatek byl nejprve uzavřen v zastoupení (per procurationem) 5. srpna 1790 v Neapoli.

Manželé nejen že byli bratranec a sestřenice prvního stupně, ale dokonce oboustranně pokrevní. Dva a dva jejich rodiče byli vlastními sourozenci: Mariina matka Marie Karolína byla Leopoldovou sestrou a nevěstin otec Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský byl bratrem Františkovy matky Marie Ludoviky). Takto blízké a provázané příbuzenství mělo za následek, že většina z Františkových a Mariiných dětí se musela potýkat s nějakou genetickou degenerací. Přes to však překvapivě polovina z dětí buď dosáhla vysokého postavení (císař a král Ferdinand a čtyři jeho sestry) nebo - František Karel se stal manželem jedné z nejobdivovanějších žen a otcem císaře Františka Josefa I.

Císař František II./I.

[editovat | editovat zdroj]

Dne 1. března 1792 zemřel Leopold II. a na trůn nastoupil František jako císař František II. Byl rodinný typ a připomínal vzhledem a oblečením spíše obyčejného měšťana než císaře. Vydával se na procházky městem a rád odpovídal lidem na pozdrav.

Dne 6. června 1792 byl korunován na uherského krále a 9. srpna 1792 na krále českého. Při korunovaci se poprvé setkal s pozdějším „nejmocnějším mužem“ Rakouska Klementem Václavem Lotharem Metternichem, který se později stal jeho pravou rukou.

Konflikt s Napoleonem Bonapartem

[editovat | editovat zdroj]
Podobizna Františka I. v mládí
Setkání císaře Františka a Napoleona po bitvě u Slavkova

Francouzské vojsko pod Napoleonovým vedením několikrát proniklo na rakouská území a vyhnalo tak císařskou rodinu do Uher. Důvodem bylo horší vycvičení a vyzbrojení rakouského vojska. V roce 1804, v návaznosti na přijetí císařského titulu Napoleonem Bonapartem, se František v obavě ze ztráty císařského titulu prohlásil císařem rakouským.

Za jeho vlády došlo i k bitvě „Tří císařů“ u Slavkova, kde byl rakouský císař spolu s ruským carem Alexandrem I. poraženi.

S ohledem na politický vývoj v Evropě (zejména vznik Rýnského spolku) se František vzdal 6. srpna 1806 koruny Svaté říše římské, prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou a zbavil zbylé říšské stavy povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi. Jeho vláda se tak formálně omezila pouze na rodové državy a zůstává tak jako František I. pouze rakouským císařem.

Marie Ludovika

[editovat | editovat zdroj]

Většina Františkových příbuzných byla Napoleonem vyhnána ze svých zemí a útočiště hledala u svého příbuzného v Rakousku, mezi nimi byla i rodina budoucí císařovny. Dne 6. ledna 1808, půl roku po smrti Františkovy druhé manželky, se ve Vídni konala svatba. Volba padla opět na sestřenici, princeznu Marii Ludoviku Beatrix z Modeny (1787–1816).

Marie Ludovika byla velmi vzdělaná žena, trpěla však tuberkulózou, která jí znemožňovala mít děti a zapojit se plnohodnotně do života, i když se o to až do smrti snažila a pokud mohla, všude svého manžela doprovázela. Dohlížela na výchovu všech svých vyvdaných dětí a zvláště se věnovala následníku trůnu Ferdinandovi, jehož stav se díky ní velmi zlepšil. Byla neochvějnou nepřítelkyní Napoleona a postavila se proti plánu provdat Františkovu dceru Marii Luisu za císaře Francouzů.

I když svého manžela dokázala velmi ovlivnit, sňatková jednání byla mezi Napoleonem a Metternichem úspěšně dovedena do konce a v roce 1810 se Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská stala francouzskou císařovnou. Metternich uskutečnil ještě jeden sňatkový plán s nešťastným koncem, a to manželství další Františkovy dcery Leopoldiny s brazilským císařem Pedrem I.

Napoleonův konec a císařova smrt

[editovat | editovat zdroj]
Kníže Schwarzenberg oznamuje vládcům Rakouska, Ruska a Pruska vítězství v bitvě u Lipska
František II. po císařské korunovaci
Císař František, portrét od Josepha Kreutzingera

Po Bitvě národů u Lipska v roce 1813 byl Napoleon poražen a jeho žena Marie Luisa se vrátila i se synem, římským králem Napoleonem Františkem Bonapartem (pozdější vévoda František Zákupský), do Rakouska. Po Vídeňském kongresu (18. září 1814 – 9. červen 1815), jenž byl Metternichovým triumfem, se Evropa vrátila do „starých kolejí“. Marie Luisa byla poslána do Parmy jako vévodkyně a malý Bonaparte zůstal s dědečkem ve Vídni.

10. listopadu 1816 se František oženil ve Vídni naposledy. Jeho nastávající se stala dcera bavorského krále Maxmiliána I., princezna Karolína Augusta Bavorská (1792–1873). Karolína byla už jednou, díky Napoleonovi, provdaná za Viléma I. Württemberského (1781–1864), manželství však bylo bezdětné; z tohoto důvodu bylo po Napoleonově pádu v roce 1815 rozvedeno (hlavním impulsem však bylo setkání Viléma se sestrou ruského cara Alexandra I. Kateřinou Pavlovnou, do níž se Vilém hluboce zamiloval). Manželství s Františkem bylo šťastné, třebaže ani v něm Karolína neporodila žádné děti; láskyplně se starala o všechny své děti nevlastní.

V roce 1824 se konal Karolínou podporovaný sňatek Františkova syna Františka Karla s její polorodou sestrou Žofií Bavorskou, se kterou si dobře rozuměla, a svou náklonnost později přenesla i na Žofiina syna a jeho manželku. O šest let později v roce 1830 se pak císař dočkal prvního vnuka Františka, pozdějšího císaře Františka Josefa I., který se o pět let později přišel s dědečkem rozloučit k úmrtnímu loži.

Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho syn Ferdinand, kterému kladl na srdce, aby poslouchal Metternicha a nedělal nic bez porady s ním. Po smrti jeho manželka Karolína Augusta přesídlila do Salcburku.

Držte se starého, neboť to je dobré a naši předkové se při tom dobře měli; proč ne my? Nyní panují nové ideje, které nemohu schvalovat a nikdy jich neschválím. Vzdalujte se jich a přidržujte se jejich opaku, neboť já nepotřebuji učence, ale dobré občany. Vaším povoláním je vzdělávat mládež k tomu účelu. Kdo mně slouží, musí učit, co nařizuji. Kdo to neumí, nebo přichází ke mně s novými ideami, ten může jít, nebo já jej odstraním.

z proslovu Františka I. k profesorům lycea v Lublani, 1821[4]

Pomník v Praze (Krannerova kašna)

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Krannerova kašna.

V roce 1850 byl odhalen pomník Františka I. (autor Josef Kranner) jako kašna, a také Hold českých stavů, a to v parku na tehdy novém nábřeží na Starém Městě Pražském. Vztyčení pomníku panovníkovi, který byl symbolem reakce a potlačování všech liberálních a národních snah, vzbudilo v českých vlasteneckých kruzích nechuť. Proto byla sama jezdecká socha Františka I. roku 1919 sňata a vrácena v kopii až v roce 2003.

Potomci

[editovat | editovat zdroj]
František I. s rodinou

Z manželství s Alžbětou Vilemínou Württemberskou:

  • Luisa Alžběta (18. února 1790 – 24. června 1791), arcivévodkyně

Z manželství s Marií Terezou Neapolsko-Sicilskou:

  • Marie Anna (8. června 1804 – 28. prosince 1858), rakouská arcivévodkyně, svobodná a bezdětná
  • Jan Nepomuk (30. srpna 1805 – 19. února 1809), rakouský arcivévoda
  • Amálie Terezie (*/† 1807), rakouská arcivévodkyně

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 Karel V. Lotrinský
 
 
 Leopold Josef Lotrinský
 
 
 
 
 
 
 Eleonora Marie Josefa Habsburská
 
 
 František I. Štěpán
 
 
 
 
 
 
 Filip I. Orléanský
 
 
 Alžběta Charlotta Orléanská
 
 
 
 
 
 
 Alžběta Šarlota Falcká
 
 
 Leopold II.
 
 
 
 
 
 
 Leopold I.
 
 
 Karel VI.
 
 
 
 
 
 
 Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská
 
 
 Marie Terezie
 
 
 
 
 
 
 Ludvík Rudolf Brunšvicko-Wolfenbüttelský
 
 
 Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská
 
 
 
 
 
 
 Kristýna Luisa Öttingenská
 
František I. Rakouský
 
 
 
 
 
 Ludvík Francouzský, velký dauphin
 
 
 Filip V. Španělský
 
 
 
 
 
 
 Marie Anna Bavorská
 
 
 Karel III. Španělský
 
 
 
 
 
 
 Eduard Parmský
 
 
 Isabela Farnese
 
 
 
 
 
 
 Dorotea Žofie Falcko-Neuburská
 
 
 Marie Ludovika Španělská
 
 
 
 
 
 
 August II. Silný
 
 
 August III. Polský
 
 
 
 
 
 
 Kristýna Eberhardýna Hohenzollernská
 
 
 Marie Amálie Saská
 
 
 
 
 
 
 Josef I. Habsburský
 
 
 Marie Josefa Habsburská
 
 
 
 
 
 
 Amálie Vilemína Brunšvicko-Lüneburská
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c SEKYRKOVÁ, Milada. 7.9.1836 Ferdinand V. - Poslední pražská korunovace. Praha: [s.n.], 2004. 192 s. ISBN 80-86515-37-0. Str. 40. 
  2. ↑ Archivovaná kopie. www.bartleby.com [online]. [cit. 2009-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-31. 
  3. ↑ http://www.britannica.com/EBchecked/topic/216736/Francis-II
  4. ↑ Dějiny zemí Koruny české II.. Praha: Paseka, 1992. ISBN 80-85192-30-6. Kapitola Františkovsko-metternichovský absolutismus, s. 72. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Leopold II. 		Znak z doby nástupu Císař Svaté říše římské
František II.
1792–1806 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
—
Předchůdce:
— 		Znak z doby nástupu Rakouský císař
František I.
1804–1835 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ferdinand I. Dobrotivý
Předchůdce:
Leopold II. 		Znak z doby nástupu Český král
František I.
1792–1835 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ferdinand I. Dobrotivý
Předchůdce:
Leopold II. 		Znak z doby nástupu Uherský král
František I.
1792–1835 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ferdinand I. Dobrotivý
Předchůdce:
— 		Znak z doby nástupu Dalmatský král
1815–1835 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ferdinand I. Dobrotivý
Předchůdce:
Leopold II. 		Znak z doby nástupu Lucemburský vévoda
1792–1795 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
—
(Pod francouzskou vládou jako Département des Forêts)
Předchůdce:
Leopold II. 		Znak z doby nástupu Milánský vévoda
1792–1797 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
—
republika
Předchůdce:
Leopold II. 		Znak z doby nástupu Flanderský hrabě
1792–1793 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
—
Pod francouzskou vládou
Čeští panovníci
Mytičtí panovníci
(do 9. století)
První mytičtí panovníci
Mytičtí Přemyslovci
Přemyslovci
(9. století–1306)
Bořivoj I. (872?–883?) • Strojmír (883?–885?) • Bořivoj I. (875?–889) • Spytihněv I. (894–915) • Vratislav I. (915–921) • svatý Václav (921–935) • Boleslav I. (935–972) • Boleslav II. (972–999) • Boleslav III. (999–1002) • Boleslav Chrabrý¹ (1003–1004) • Vladivoj? • Jaromír (1004–1012) • Oldřich (1012–1033) • Jaromír (1033–1034) • Břetislav I. (1034–1055) • Spytihněv II. (1055–1061) • Vratislav II. (1061–1092) • Konrád I. Brněnský (1092) • Břetislav II. (1092–1100) • Bořivoj II. (1100–1107) • Svatopluk Olomoucký (1107–1109) • Vladislav I. (1109–1117) • Bořivoj II. (1117–1120) • Vladislav I. (1120–1125) • Soběslav I. (1125–1140) • Vladislav II. (1140–1172) • Bedřich (1172–1173) • Soběslav II. (1173–1178) • Bedřich (1178–1189) • Konrád II. Ota (1189–1191) • Václav II. (1191–1192) • Přemysl Otakar I. (1192–1193) • Jindřich Břetislav (1193–1197) • Vladislav Jindřich (1197) • Přemysl Otakar I. (1198–1230) • Václav I. (1230–1253) • Přemysl Otakar II. (1253–1278) • Václav II. (1278–1305) • Václav III. (1305–1306)
Nedynastičtí
(1306–1310)
Jindřich Korutanský (1306) • Rudolf Habsburský (1306–1307) • Jindřich Korutanský (1307–1310)
Lucemburkové
(1310–1437)
Jan Lucemburský (1310–1346) • Karel IV. (1346–1378) • Václav IV. (1378–1419) • Zikmund Lucemburský (1419–1437)
Habsburkové
(1437–1457)
Albrecht II. Habsburský (1438–1439) • interregnum (1439–1453) • Ladislav Pohrobek (1453–1457)
Nedynastičtí
(1457–1471)
Jiří z Poděbrad (1458–1471) • Matyáš Korvín² (1458–1490)
Jagellonci
(1471–1526)
Vladislav Jagellonský (1471–1516) • Ludvík Jagellonský (1516–1526)
Habsburkové
(1526–1780)
Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) • Maxmilián II. Habsburský (1564–1576) • Rudolf II. (1576–1611) • Matyáš Habsburský (1611–1619) • Ferdinand II. Habsburský (1619–1637) • Fridrich Falcký³ (1619–1620) • Ferdinand III. Habsburský (1637–1657) • Ferdinand IV. Habsburský • Leopold I. (1657–1705) • Josef I. Habsburský (1705–1711) • Karel VI. (1711–1740) • Marie Terezie (1740–1780) • Karel VII. Bavorský³ (1741–1743)
Habsburko-Lotrinkové
(1780–1918)
Josef II. (1780–1790) • Leopold II. (1790–1792) • František I. Rakouský (1792–1835) • Ferdinand I. Dobrotivý (1835–1848) • František Josef I. (1848–1916) • Karel I. (1916–1918)
¹ Piastovec, ² vládce vedlejších zemí Koruny české, ³ vzdorokrál z rodu Wittelsbachů
Rakouští panovníci
Markrabata
Malý znak Rakouska.
Malý znak Rakouska.
Babenberkové
Vévodové
Babenberkové
Přemyslovci
Zähringové
Habsburkové
Arcivévodové
Habsburkové
Habsbursko-lotrinská dynastie
Císařové
Habsbursko-lotrinská dynastie
rakouští princové, kteří byli titulární arcivévodové, jsou uvedeni v jiné šabloně
Rakouští arcivévodové
1. generace
Znak rakouské císařské rodiny
Znak rakouské císařské rodiny
2. generace
3. generace
4. generace
5. generace
6. generace
7. generace
8. generace
9. generace
10. generace
11. generace
12. generace
13. generace
14. generace
15. generace
16. generace
Habsburské
Toskánsko
Uhersko
Josef Arpád • Géza
17. generace
Potomci
Karla I.
Toskánští
Falčtí
18. generace
19. generace
S: také španělský infant
T: také toskánský princ
M: také modenský princ
P: také portugalský infant
B: také belgický princ
kurzívou jsou rakouští panovníci
Bitva u Slavkova
Francie
Napoleon I. (francouzský císař) • Berthier (náčelník generálního štábu) • Bernadotte (I. sbor) • Davout (III. sbor) • Soult (IV. sbor) • Lannes (V. sbor) • Murat (jízda) • Bessières (císařská garda)
Rusko a
Rakousko
Alexandr I. (ruský car) • František I. (rakouský císař) • Kutuzov (vrchní velitel) • Weyrother (náčelník generálního štábu) • Kienmayer (předvoj 1. kolony) • Buxhöwden (velitel prvních tří kolon) • Dochturov (1. kolona) • Langeron (2. kolona) • Przybyszewski (3. kolona) • Kolovrat (4. kolona) • Miloradovič (4. kolona) • Lichtenštejn (5. kolona) • Bagration (spojenecký předvoj) • Konstantin Pavlovič (carská garda)
Bojiště
Obce památkové zóny
Obce mimo zónu
Další místa
Různé
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_I._Rakouský&oldid=24126149“