Přeskočit na obsah

Turecko

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Turecká republika
Türkiye Cumhuriyeti
vlajka Turecka
vlajka
Hymna
İstiklâl Marşı
Motto
Egemenlik, kayıtsız şartsız Milletindir
(Svrchovanost bezpodmínečně náleží Národu)
Geografie

Poloha Turecka
Poloha Turecka

Hlavní městoAnkara
Rozloha783 356 km² (36. na světě)
z toho 2,0 % vodní plochy
Nejvyšší bodArarat (5137 m n. m.)
Časové pásmo+3
Poloha39° s. š., 36° v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel85 372 377[[1] (17. na světě, 2023)
Hustota zalidnění111 ob. / km² (83. na světě)
HDI▲ 0,855 (velmi vysoký) (45. na světě, 2022)
Jazykturečtina (úřední), kurdština, arabština a jiné
Náboženstvíislám (sunnitský, alevitský), malé skupiny křesťanů a další
Státní útvar
Státní zřízeníprezidentská republika
Vznik29. října 1923 (zformování státu s převážně tureckým obyvatelstvem po občanské válce, následující po pádu Osmanské říše)
PrezidentRecep Tayyip Erdoğan
ViceprezidentCevdet Yılmaz
Měnaturecká lira (₺) (TRY)
HDP/obyv. (PPP)41 887[2] USD (46. na světě, 2023)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1792 TUR TR
MPZTR
Telefonní předvolba+90
Národní TLD.tr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Turecko (turecky Türkiye), oficiálně Turecká republika (turecky Türkiye Cumhuriyeti), je transkontinentální stát ležící převážně v Anatolii v západní Asii, s menší částí zvanou Východní Thrákie v jihovýchodní Evropě. Na severu sousedí s Černým mořem, na východě s Gruzií, Arménií, Ázerbájdžánem a Íránem, na jihu s Irákem, Sýrií a Středozemním mořem (a Kyprem) a na západě s Egejským mořem, Řeckem a Bulharskem. Na ploše 784 000 km2 žije více než 85 milionů lidí; většinu tvoří Turci, největší etnickou menšinou jsou Kurdové.[3] Turecko je oficiálně sekulární stát, ale většinu obyvatelstva tvoří muslimové. Ankara je hlavním a druhým největším městem Turecka; Istanbul je jeho největším městem, hospodářským a finančním centrem. Mezi další velká města patří İzmir, Bursa, Antalya, Konya a Adana.

Lidské osídlení začalo na území Turecka nejpozději v pozdním paleolitu, nacházejí se zde významná neolitická naleziště jako Göbekli Tepe a některé z raných zemědělských oblastí. Žila zde řada starověkých národů;[4][5][6] Chattijci byli asimilováni příchozími anatolskými národy. Rostoucí rozmanitost v klasické Anatolii přešla po dobytí Alexandrem Velikým v kulturní helenizaci; helenizace pokračovala i v římské a byzantské éře.[7] V 11. století se do Anatolie začali stěhovat seldžučtí Turci, čímž byl zahájen proces turkizace.[7] Seldžucký Rúmský sultanát vládl Anatolii až do mongolské invaze v roce 1243, kdy se rozpadl na drobná turecká knížectví. Od roku 1299 Osmané knížectví sjednotili a expandovali; sultán Mehmed II. dobyl Konstantinopol v roce 1453. Za vlády Selima I. a Sulejmana Nádherného se Osmanská říše stala světovou velmocí.[8][9]

Od konce 18. století moc a území říše upadaly; byly také provedeny reformy.[10] V 19. a na počátku 20. století vedlo pronásledování muslimů během osmanského úpadku a v Ruské říši k rozsáhlým ztrátám na životech a masové migraci do dnešního Turecka z Balkánu, Kavkazu a Krymu. Druhá ústavní éra skončila státním převratem v roce 1913. Pod vládou Tří pašů vstoupila Osmanská říše v roce 1914 do první světové války. Během války se osmanská vláda dopustila genocidy na domácích arménských, řeckých a asyrských občanech.[11][12][13] Po porážce byla Osmanská říše rozdělena.[14] Turecká válka za nezávislost vyústila ve zrušení sultanátu v roce 1922 a podepsání Lausannské smlouvy v roce 1923. Republika byla vyhlášena 29. října 1923 po vzoru reforem, které inicioval první prezident země Mustafa Kemal Atatürk.

Turecko je zemí s vyššími středními příjmy a rozvíjející se ekonomikou; jeho ekonomika je 17. nebo 11. největší na světě. Jedná se o unitární prezidentskou republiku se systémem více politických stran. Turecko je zakládajícím členem OECD, G20 a Organizace turkických států. Díky své geopoliticky významné poloze je Turecko regionální mocností[15] a raným členem NATO. Turecko je kandidátem na členství v Evropské unii, je součástí celní unie EU, Rady Evropy, Organizace islámské spolupráce a Mezinárodní organizace turkické kultury. V Turecku se rozkládají pobřežní nížiny, vysoká centrální náhorní plošina a různá horská pásma; podnebí je mírné s drsnějšími podmínkami ve vnitrozemí.[16] V Turecku se nacházejí tři ohniska biologické rozmanitosti, je náchylné k častým zemětřesením a je velmi zranitelné vůči změně klimatu.[17][18] Turecko má všeobecnou zdravotní péči, rostoucí dostupnost vzdělání[19] a rostoucí inovativnost;[20] dále 21 památek světového dědictví UNESCO, 30 zápisů na seznamu kulturního dědictví UNESCO[21] a bohatou a rozmanitou kuchyni.[22] Turecko je předním vývozcem televizního obsahu[23] a je čtvrtou nejnavštěvovanější zemí na světě.

Název

[editovat | editovat zdroj]

Název Turecko se v západních pramenech objevuje po konci 11. století a označuje Seldžuky ovládaná území v Anatolii a na Blízkém východě.[24] Evropští spisovatelé začali používat název Turchia pro Anatolskou náhorní plošinu koncem 12. století. České pojmenování Turecko znamená "země Turků". Název Turecko byl použit v textech mnoha mezinárodních smluv k vymezení Osmanské říše.[25][26][27][28]

V byzantských pramenech se název Tourkia (řecky Τουρκία) používal pro vymezení dvou středověkých států: Uhry(západní Tourkia) a Chazarsko(východní Tourkia).[29][30]

Alexandropolskou smlouvou se název Türkiye poprvé dostal do mezinárodních dokumentů. Ve smlouvě podepsané s Afghánistánem v roce 1921 byl použit výraz Devlet-i Âliyye-i Türkiyye ("Vznešený turecký stát"), připodobněný k názvu Osmanské říše.[31]

Dějiny

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Turecka.
Çatal Hüyük

Turecké území patří k nejstarším trvale obydleným oblastem na planetě. První sídla vznikla již v neolitu. V Göbekli Tepe lze spatřit nejstarší známou umělou stavbu na světě, chrám postavený kolem roku 9600 př. n. l.[32][33] Çatal Hüyük je dokonce často nazýváno prvním městem historie, objeveno bylo senzačně až roku 1958.[34][35][36] Socha zvaná Muž z Urfy, nalezená nedaleko města Urfa a stará zhruba 11 tisíc let, je označována za „nejstarší naturalistickou sochu člověka v životní velikosti“.[37] Prvními známými etniky na území Turecka byli Chattijci a Churrité mluvící kavkazskými jazyky. Žili zde okolo roku 2300 př. n. l. Zhruba za tři století byli pohlceni indoevropskými Chetity.[38]

Lví brána ve městě Chattušaš

První říší, která na území dnešního Turecka ve starověku existovala, byla právě Chetitská říše. Přibližně v době od 18. do 13. století př. n. l. Hlavní město Chattušaš se nacházelo v blízkosti dnešní turecké obce Boğazkale. Říše zanikla buď pod náporem mořských národů, nebo kvůli suchu a nedostatku potravin.[39] Poté se nejdůležitějším státem v oblasti stala Frýgie (hlavní město Gordion), dokud ji v 7. století př. n. l. nerozvrátili Kimmeriové.[40][41] Mezi nejvýznamnější nástupnické státy Frýgie patřily Lýdie (hlavní město Sardy), Kárie (Halikarnass) a Lýkie (Xanthos). Lýďané a Lykané mluvili indoevropským jazykem, ale tento měl i neindoevropské prvky. Lýdský král Kroisos byl prvním panovníkem, který nechal razit mince jako platidlo. Byly nejprve z elektra (slitina zlata a stříbra). Jeho mincovny však postupem času přišly na metodu, jak oba kovy separovat, a vyrazily tak nejstarší zlaté mince na světě.[42] Na území východního Turecka zasahovala v 9.–6. století př. n. l. říše Urartu, s metropolí Tušpou (dnešní Van).[43][44] Vyvrácena byla Médy.

Ruiny starořeckého Afrodisia, roku 2017 zapsány na seznam Světového dědictví

Už od 12. století př. n. l. bylo západní pobřeží dnešního Turecka kolonizováno aiolskými, dórskými a ionskými Řeky.[45] V 8. století př. n. l. Řekové kolonizovali celé severní (Pontos) a jižní pobřeží. Oblast se stala důležitou součástí starořecké civilizace, Řekové území nazývali Malá Asie nebo Anatolie. Ležela zde Trója, kde se odehrává známá zápletka řecké mytologie.[46] Tróju založili již Chetité, další města zakládali sami řečtí kolonisté: Milét, Efez, Halikarnass (dnešní Bodrum), Pergamon, Afrodisias, Smyrna (nyní İzmir). Založili i dnešní Istanbul, pod názvem Byzantion, okolo roku 667 př. n. l.[47] Právě z Anatolie přišla do Řecka řada jeho klasiků: otec dějepisu Hérodotos se narodil v Halikarnassu, první řecký filozof a vědec Thalés v Milétu, proslulý kynik Díogenés pocházel ze Sinópé (dnešní Sinop). V Milétu vznikla i celá filozofická škola zvaná mílétská (patřili k ní Anaximandros či Anaximenés). Milét založil více kolonií než kterékoli jiné řecké město.[48] V Efezu se nacházel Artemidin chrám, jeden ze sedmi divů antického světa.[49] V Halikarnassu další z těchto divů, mauzoleum.[50] Krom řeckých kmenů zde žili též Thrákové (zejm. v dnešní evropské části Turecka) a posléze i Keltové (v oblasti, již Římané později nazývali Galacie).[51]

Mithridatés VI. na minci

Celé dnešní Turecko bylo během 6. století př. n. l. dobyto perskou Achaimenovskou říší. Známé řecko-perské války začaly, když se právě řecké městské státy na pobřeží Anatolie v roce 499 př. n. l. vzbouřily proti perské nadvládě. Peršané prohráli, ale v Malé Asii se perská dynastie udržela zejména v Pontu (Mithridatés I. zde roku 281 př. n. l. založil Pontské království).[52][53] Roku 334 př. n. l. celou Anatolii dobyl Alexandr Makedonský.[54] Po jeho smrti se rozpadla na několik helenistických států (Bithýnie, Kappadokie, Pergamon a Pontos). Mnoho řeckých obyvatel se usadilo ve vnitrozemských částech Anatolie, což vedlo k helenizaci celé oblasti.[55][56] Tyto státy neměly však dlouhého trvání a do konce 1. století př. n. l. všechny ovládla Římská říše.[57][58] Římané měli větší problémy jen s dobytím Pontu, kde vzdoroval Mithridatés VI.[59] Založili na dnešním tureckém území provincie Asie, Thrákie, Kappadokie, Galacie, Lýkie a Pamfýlie, Bithýnie a Pontus, Kilíkie, Sýrie, Mezopotámie, Arménie, Asýrie, Koile Sýrie a Osroéné. Po vzniku tetrarchie roku 293 se Nikomédie (dnešní İzmit) stala jedním ze čtyř hlavních měst Římské říše.

Starořímská knihovna v Efezu

Někteří Anatolané se v římské civilizaci prosadili, například geograf Strabón, narozený v dnešní Amasyi. V římských časech na území Turecka psali své rané dějiny i křesťané. Podle Skutků apoštolů to byla Antiochie (nyní Antakya), kde byli následovníci Ježíše poprvé nazváni právě křesťany. Apoštol Pavel z Tarsu žil nějaký čas v Efezu, pravděpodobně pracoval jako výrobce stanů.[60] Působil tam snad i apoštol Jan, napsal zde prý své epištoly.[61] Dle tradice v Efezu zemřela i Ježíšova matka Marie.[62] Další slavná postava raného křesťanství, Svatý Mikuláš, se narodil v Pataře a působil v Myře.[63] O oblast Turecka ale jevili stále větší zájem i římští císaři. První tam zavítal Hadrianus roku 123 (kvůli svému milenci Antinoosovi z Klaudiopole, dnešního Bolu). Nechal zde rozšířit císařský kult a vyzdobit řadu měst, především starých řeckých sídel.[64] Císař Konstantin Veliký se pak v roce 324 rozhodl do Anatolie přesídlit plně a vybudovat zde na základech Byzantia (Istanbulu) nové výstavní město, které nazval nejprve Nový Řím a později Konstantinopol.[65][66] Roku 330 ho pak prohlásil novým hlavním městem Římské říše a usídlil se zde (do té doby žil v Nikomédii). Svolal i první křesťanský koncil do dnešního İzniku.[67][68] Další konstantinopolský císař Theodosius I. pak v roce 380 prohlásil křesťanství oficiálním státním náboženstvím a na prvním konstantinopolském koncilu v roce 381 pomohl ustavit nicejské vyznání jako ortodoxní doktrínu pro všechny křesťany.[69] Jeho smrt v roce 395 znamenala ovšem definitivní rozpad Říma na dvě části, západní a východní. Celé území dnešního Turecka připadlo východořímské, tedy Byzantské říši. Konstantinopol se stal na příštích deset století jejím hlavním městem.

Hagia Sofia

O východ Turecka Byzantinci museli svést dlouhý zápas se Sásánovskou říší v tzv. římsko-perských válkách, ale nakonec uspěli.[70] V 6. století za panování Justiniána I. dosáhla říše svého největšího územního rozsahu. V 7. století, za vlády Herakleia, řečtina nahradila latinu v pozici oficiálního jazyka říše a Byzanc díky tomu zachránila mnoho ze starořeckého dědictví.[71] Dokladem vzdělanosti byl rozsáhlý lexikon Suda.[72] Symbolem architektonických dovedností se stal chrám Hagia Sofia (postaven 532–537), po tisíc let největší uzavřený prostor na světě.[73] Země se stala epicentrem křesťanství, v jehož čele stál sám císař (tzv. cézaropapismus), což byl významný rozdíl oproti západu, kde se moc císařská a duchovní (papežská) rozdělily.[74] Díky tomu nicméně získala Byzanc velký vliv na vývoj křesťanství, většina prvních koncilů se uskutečnila na jejím území.[75] To ale západ začal vnímat úkorně, a tak došlo nakonec roku 1054 k tzv. velkému schizmatu a cesty západního (římskokatolického) a východního křesťanství (pravoslavného) se rozešly.[76] K neblahým důsledkům patřilo i to, že západní křižáci během čtvrté křížové výpravy roku 1204 vyplenili Konstantinopol, a Byzanc tak osudově oslabili.[77][78]

Rozsah Osmanské říše roku 1566
„Bulharské mučednice“, malba z roku 1877, zobrazující znásilnění bulharských žen osmanskými bašibozuky při potlačení Dubnového povstání.

Od 11. století pronikali na území dnešního Turecka turečtí Seldžukové.[79] Byzanc jim čelila v sérii konfliktů. Po porážce v bitvě u Mantzikertu v roce 1071 ztratila Byzanc na úkor seldžuckých Turků většinu Malé Asie, celý její východ.[80][81] Seldžukové na tomto území založili Rúmský sultanát.[82] Ten započal s šířením turečtiny a islamizací, v níž velkou roli sehrával súfismus a jeho kazatel Rúmí.[83] Sultanát se nakonec rozpadl pod tlakem mongolských nájezdníků. Vzniklo pak množství tzv. anatolských bejliků, menších knížectví (Ajdinský, Dulkadirský, Karamanský aj.). Jeden z těchto bejliků, se sídlem ve městě Söğüt, se stal nakonec jádrem mohutné expanze, to když se do jeho čela postavil v roce 1299 Osman I. Vznikla tak Osmanské říše, muslimský stát, který započal s výboji do Evropy, Asie i Afriky.[84]

První obléhání Vídně 1529

Za vlády Murada I. (1362–1389) začal expandovat na Balkán.[85] Roku 1453, za vlády Mehmeda II., dobyl poslední baštu Byzantské říše, hlavní město Konstantinopol.[86] Poslední byzantský císař Konstantin XI. padl v průběhu bojů. Po skončení reconquisty, která měla za následek vyhnání nekřesťanů z Pyrenejského poloostrova a jižní Itálie, velké množství sefardských Židů a andaluských muslimů emigrovalo do Osmanské říše.[87] Usadili se především v Istanbulu, Izmiru, Soluni, Burse a Edirne. V roce 1517 Selim I. rozšířil osmanskou nadvládu do Alžírska a Egypta. Ovládl též Rudé moře, což vedlo k dlouhodobému souboji s Portugalci o kontrolu nad obchodem v Indickém oceánu. Války o kontrolu nad Středozemním mořem vedli Osmani zejména s Habsburským Španělskem, Janovskou republikou a Benátskou republikou. Osmani však měli zálusk i na habsburskou střední Evropu (habsbursko-turecké války), roku 1529 byla Turky poprvé obležena Vídeň, roku 1683 podruhé.[88][89] Papežové se pokoušeli evropské mocnosti sjednocovat v boji proti Turkům do válečných koalic zvaných Svatá liga. Od 16. do 20. století vedla Osmanská říše také dvanáct válek s Ruskou říší.[90] Na východě Osmani bojovali s Íránem, počínaje bitvou na Čaldiránské rovině roku 1514 až do první poloviny 19. století. Turci se zapojovali i do konfliktů daleko od svých hranic, například v dnešní Indonésii či na Filipínách.[91][92] Za Sulejmana I. (1520–1566) dosáhla říše svého územního i kulturního vrcholu, vládla 25 milionům lidí.

Oblasti s tradičním řeckým osídlením v Malé Asii před vysídlením a genocidou Řeků v letech 1914–1922

Od konce 17. století však začalo vytlačování Osmanské říše z Evropy, z velké části díky posilování Ruska. Toto vytlačování bylo do značné míry završeno během balkánských válek na počátku 20. století. O většinu svých rozsáhlých arabských držav přišla Osmanská říše v důsledku první světové války, do níž vstoupila na straně ústředních mocností a byla poražena. Frustrace etnických Turků (často těch, co museli opustit ztracená území) z tohoto vývoje přinesla některé otřesné masakry křesťanů známé jako hamídijské masakry, arménská genocida, asyrská genocida či řecká genocida.[93][94][95][96] Byly při nich vyvražděny miliony lidí.

Sultán jako hlava Osmanské říše měl až do 19. století absolutní (neomezenou) moc. Osmanská kultura se tak stala symbolem největšího možného konzervatismu. To vedlo k zaostávání říše a budilo to od 19. století odpor i v samotném jádru říše, dnešním Turecku. Reformy Tanzimat započaté sultánem Abdülmecidem roku 1839, jež vyvrcholily roku 1876 přijetím ústavy, zaručením základních práv a o rok později dokonce svoláním prvního parlamentu, úpadek říše nezastavily.[97] To radikalizovalo liberálně a nacionalisticky naladěné mladoturecké hnutí, jež nakonec vyvolalo povstání roku 1908.[98] Mladoturci po něm ovládli zemi. Avšak místo liberálních reforem přišla vláda triumvirátu mladotureckých pašů (Talat Paša, Enver Paša a Džamal Paša), kteří říši zatáhli do světové války, iniciovali řadu masakrů a nakonec způsobili její úplný zánik.[99][100][101]

Mustafa Kemal Atatürk je zakladatelem a prvním prezidentem Turecké republiky

Osmanům se proti silám Dohody vojensky nedařilo.[102] 30. října 1918 podepsali Mudroské příměří.[103][104][105] V listopadu 1918 obsadila britská, francouzská a italská vojska Istanbul[106], v květnu 1919 Řekové obsadily Smyrnu (Izmir)[107], další velká území Malé Asie kontrolovaly arménské jednotky. Republikánské a nacionalistické turecké síly vedené Mustafou Kemalem (zvaným později Atatürk) vycítily, že faktická osmanská prohra ve válce může mít pro etnické Turky katastrofální následky, a tak v květnu 1919 zahájily proti zahraničním jednotkám v zemi boj známý jako turecká válka za nezávislost.[108][109] Jejím jádrem byla řecko-turecká válka.[110][111] V květnu 1919 na mírové konferenci v Paříži byla Osmanské říši skutečně odňata řada území, jak se kemalisté obávali.[112] To stvrzovala mírová Sèvreská smlouva uzavřená mezi západními spojenci a osmanskou elitou 10. srpna 1920.[113] Proti ní se ale kemalisté vzbouřili. Válku za nezávislost zároveň spojili s bojem za svržení osmanského monarchistického systému. Zaznamenali řadu vojenských úspěchů, díky nimž vytlačili zahraniční jednotky z Malé Asie a dokonce i východní Thrákie. Karská smlouva nejprve určila hranice s Arménií (kterou mezitím pohltil Sovětský svaz).[114] Boje s Řeky a západními spojenci skončily 11. října 1922 příměřím v Mudanyi.[115] Následovalo podepsání mírové Lausannské smlouvy 24. července 1923, která tak anulovala smlouvu Sèvreskou.[116][117] Dne 4. října 1923 skončila spojenecká okupace Turecka stažením posledních spojeneckých vojsk z Istanbulu. Vojenský postup a diplomatické úspěchy ankarské vlády vyústily 11. října 1922 v podepsání příměří v Mudanyi. Řešení krize v Çanakkale (září-říjen 1922) mezi Spojeným královstvím a ankarskou vládou způsobilo 19. října 1922 pád ministerstva Davida Lloyda George[118] a politickou autonomii Kanady od Spojeného království.[119] Dle Lausannské smlouvy proběhla výměna obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem na základě náboženského klíče. Z Turecka se vystěhovalo do Řecka na 1,5 milionu Řeků, opačným směrem zamířilo půl milionu muslimů.[120][121] Mustafa Kemal zvítězil i politicky, na domácí scéně: Velké národní shromáždění v Ankaře odhlasovalo 1. listopadu 1922 zrušení sultanátu a ukončilo tak 623 let trvající monarchickou vládu. 29. října 1923 byla vyhlášena Turecká republika s Kemalem jako jejím prezidentem.[122]

Atatürk (vášnivý náboženský skeptik, patrně i ateista) poté sekularizoval a zmodernizoval turecký stát. Připravil celou řadu reforem, mj. udělil volební právo ženám (1934), zavedl latinské písmo a gregoriánský kalendář.[123] Také přenesl sídlo prezidenta, vlády a parlamentu z Istanbulu do Ankary, která byla do té doby malým městem uvnitř Anatolie.

Turecko zůstalo po většinu druhé světové války neutrální, ale 23. února 1945 vstoupilo do závěrečných fází války na straně spojenců.[124] Poté, co Turecko, inspirováno Atatürkovým antikomunismem, bojovalo jako součást západních sil v korejské válce[125], vstoupilo v roce 1952 do NATO a stalo se hrází proti sovětské expanzi do Středomoří.[126]

Kurdské bojovnice v Sýrii během turecké invaze do Afrínu

K největším vnitřním problémům 2. poloviny 20. století v Turecku patřila kurdská otázka. V Turecku žije jedenáct až čtrnáct milionů Kurdů a vztah turecké vlády k této národnostní menšině nebyl zcela vyřešen. Od roku 1984 bojují kurdští separatisté za samostatný kurdský stát a turecko-kurdský konflikt si vyžádal na 40 000 životů.[127] Jen v roce 2015 zabila turecká armáda přes 2 000 kurdských povstalců.[128] Kurdský problém se přelil i do tureckého postoje k občanské válce v Sýrii, kde Turecko podporovalo protivládní povstalce, včetně syrské odnože al-Káidy[129], a v březnu 2018 obsadilo Afrín v Sýrii, odkud vytlačilo syrské Kurdy.[130] Následovaly další turecké akce v ostatních částech severní Sýrie a vytlačování kurdských milic, kterým pomáhaly relativně malé jednotky Spojených států (v okamžiku turecké invaze v oblasti působilo asi 1 000 vojáků USA). V reakci na události z října 2019 uvalila americká vláda osobní sankce na tři turecké ministry. Americký prezident Donald Trump také oznámil svůj záměr zavézt přísné ekonomické sankce vůči Turecku.[131][132] Telefonicky vyzval prezidenta Erdogana, aby invazi do Sýrie a boje proti Kurdům zastavil.

Dalším problémem se stala neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí, turecká vláda například striktně popírá genocidu Arménů, kterou spáchala Osmanská říše v průběhu první světové války, a samotné „uznání“ arménské genocidy je v Turecku trestným činem.[133]

V létě 1974 podniklo Turecko invazi na Kypr, jejímž důsledkem bylo faktické odtržení Severního Kypru.[134][135]

Erdonagnovi příznivci po pokusu o vojenský převrat v roce 2016

V Turecku se po druhé světové válce rozvinul v zásadě demokratický systém, ovšem narušovaný mocí armády, která ho několikrát dočasně suspendovala vojenskými puči (zejm. 1960 a 1980).[136][137] Armáda byla na druhou stranu strážkyní kemalistické a sekularistické tradice.[138][139][140] Oslabení role armády v turecké společnosti uvolnilo prostor neo-osmanismu a pan-islamismu, zejména po zmařeném puči v roce 2016.[141][142][143] Ten proběhl 15. července 2016, kdy se část turecké armády pokusila o vojenský převrat v reakci na údajné potlačování principů sekulárního státu režimem prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.[144] Pokus o převrat byl potlačen již po několika hodinách. Následovaly rozsáhlé čistky v armádě, policii, justici, médiích a školství. 160 000 lidí bylo propuštěno nebo postaveno mimo službu.[145] Bylo zatčeno 77 000 lidí včetně občanů členských států EU.[146] Sto sedmdesát novin, televizních stanic a vydavatelství bylo zakázáno, přes sto novinářů bylo uvězněno. Čtvrtina poslanců, většinou opozičních, byla zbavena imunity a došlo k zatýkání představitelů opoziční prokurdské HDP.[147] Evropská unie v reakci na tyto represe zmrazila přístupové rozhovory s Tureckem, které neformálně začaly v roce 2005.[148]

Dne 16. dubna 2017 se v Turecku konalo ústavní referendum. Navrhované změny turecké ústavy zahrnovaly zavedení prezidentského systému, který by nahradil stávající parlamentní systém.[149] Referendum skončilo poměrem 51,3 % ku 48,7 % ve prospěch změn.[150] Zároveň však tento těsný výsledek ukázal rozpolcenost turecké společnosti mezi její městskou částí, která většinově hlasovala proti záměru prezidenta Erdoğana posílit jeho pravomoci, a spíše venkovskými oblastmi, které se zřetelně vyslovily pro jeho návrh. Zavedení prezidentského systému podle mnoha pozorovatelů zesílilo autoritářské tendence.[151][152]

Státní symboly

[editovat | editovat zdroj]

Vlajka

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Turecká vlajka.

Turecká vlajka je tvořena červeným listem o poměru stran 2:3 s bílým půlměsícem a bílou pěticípou hvězdou, která se zvenku zhruba dotýká jedním cípem pomyslné spojnice dvou rohů půlměsíce a celý emblém je posunutý od středu kousek k žerdi.

Hymna

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Turecká hymna.

Turecká hymna je píseň İstiklâl Marşı (česky Pochod nezávislosti). Slova básně, která má 10 slok, ale zpívají se jen první dvě, napsal Mehmet Akif Ersoy, hudbu složil Osman Zeki Üngör.

Geografie

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Turecka.
Topografie Turecka
Bosporský most v Istanbulu, který spojuje Evropu (nalevo) a Asii (napravo)

Turecko se nachází na území Asie a jihovýchodní Evropy. Asijská část ležící na poloostrově Malá Asie (historicky známým pod názvem Anatolie), která zabírá naprostou většinu území (zhruba 97 %)[153], je od té evropské (Východní Thrákie) oddělena Marmarským mořem a průlivy Bospor a Dardanely (které dohromady spojují Černé a Egejské moře).[154] Turecko má zhruba obdélníkový tvar s délkou přes 1 600 km a šířkou asi 800 km.[153] Celková rozloha činí 783 562 km².[155] Na severozápadě sousedí s Bulharskem, na západě s Řeckem, na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (jeho exklávou Nachičevan) a Íránem a na jihovýchodě s Irákem a Sýrií.[pozn. 1] Na třech stranách je obklopeno moři: na západě Egejským, na severu Černým a na jihu Středozemním.

Ararat nacházející se v provincii Iğdır ve Východní Anatolii je nejvyšší horou Turecka
Termální prameny v oblasti Pamukkale, významná turistická destinace

Je to převážně hornatá země a úzké pruhy nížin se nacházejí jen při pobřežích. Asi čtvrtina rozlohy je ve výškách nad 1 200 m n. m. a méně než 40 % leží níže než 460 m n. m. Nejvyšší hory se nacházejí na východě, kde leží i nejvyšší hora Turecka Ararat s nadmořskou výškou 5 165 metrů. Na severu leží Pontské hory, na jihu a jihovýchodě pak pohoří Taurus. Ve středozápadní části země se nachází rozsáhlá náhorní plošina. Oblastí Turecka probíhají dva významné zlomy – Severoanatolský zlom a Východoanatolský zlom. Složitá geologická struktura Turecka je příčinou občasného vulkanismu a relativně častých zemětřesení. Na východě země pramení mimo jiné velké řeky Eufrat, Tigris a Araks. Nejdelší řeky na tureckém území, Kızılırmak, Sakarya a Yeşilırmak, ústí do Černého moře. Nejdelší řeky ústící do Egejského moře jsou Velký Menderes a Gediz. Hranici mezi Řeckem a Tureckem tvoří řeka Marica.[156] Největší z více než 250 jezer je Vanské jezero o rozloze 3 714 km² a Tuz o rozloze zhruba 1 550 km². Obě dvě tato jezera jsou slaná.[154]

Pobřežní město Marmaris na jihozápadě země

Obdělává se zhruba 30 % půdy a dalších 11 % se využívá k pastvě. Asi na 11 % obdělávané půdy jsou zasazeny trvalé plodiny a 18 % obdělávané půdy je zavlažováno. Mezi ekologické hrozby patří znečištění vod a vzduchu, deforestace a možnost úniku ropy a zemního plynu z asi 5 000 obchodních lodí, které každoročně proplují Bosporem.[156]

Nejčastějšími krajinnými typy v Turecku jsou travnaté stepi, které se nacházejí hlavně ve střední a jihovýchodní Anatolii, a lesy, které pokrývají zbytek země. Nejrozmanitější lesy leží na pobřeží Černého moře, kde nejčastějšími stromy jsou habr, kaštanovník setý, smrk východní, olše, buk, dub a jedle. Mezi další běžně se vyskytující rostliny patří např. pěnišník, vavřín, cesmína, myrta a tis. Ve výškách nad 1 000 m n. m. začínají převažovat jehličnany a ve výškách nad 2 000 m n. m. se vyskytují alpinské louky. Turecko je bohaté na divoké živočichy a lovné druhy ptáků. V málo obydlených oblastech se vyskytují živočichové jako vlk, liška, prase, kočka, bobr, kuna, šakal, hyena, medvěd, jelen, gazela a kamzík. Mezi běžná domestikovaná zvířata patří buvol, koza, velbloud, kůň, osel, ovce a tur domácí. Z ptáků jsou nejrozšířenější koroptve, husy, křepelky a dropi.[154]

Podnebí

[editovat | editovat zdroj]

Podnebí je převážně suché, z části kontinentální a je silně ovlivněno přítomností moře na severu, jihu a západě a hor vyskytujících se na většině území. Některé pobřežní oblasti mají středozemní podnebí, zatímco v horských oblastech jsou mnohem chladnější zimy a celkově větší rozdíly mezi letními a zimními teplotami. Ve vnitrozemí sahají jarní teploty pod bod mrazu a nejnižší teploty mohou dosahovat −20 °C na západě a −40 °C na východě. Sníh je v teplejších oblastech možné spatřit zhruba dva týdny ročně a v některých horských oblastech na východě čtyři měsíce ročně. Při pobřežích jarní teploty dosahují hodnot zhruba 5 °C a v létě stoupají až na 30 °C. Roční úhrn srážek ve vnitrozemí je v rozmezí 305–406 mm a ve větších výškách přesahuje 1 000 mm.[154]

Administrativní systém

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Turecka.
Ankara je od roku 1923 hlavní město Turecka.
Alanya je město v Turecku, které se nachází ve Středomořské oblasti
Město Göreme, významné turistické centrum v Kappadokii

Turecko je administrativně rozděleno do 81 provincií (il, množné číslo iller), které jsou dále děleny na okresy a podokresy. Provincie se seskupují do 7 regionů (bölgesi, množné číslo bölgeleri), toto členění však slouží statistickým účelům a netvoří úroveň státní správy.[156] Nejlidnatějšími městy jsou Istanbul (k roku 2009 zde žilo 10 378 000 obyvatel), hlavní město Ankara (3 846 000), İzmir (2 679 000), Bursa (1 559 000) a Adana (1 339 000).[155]

Regiony a provincie jsou následující:

Vláda a politika

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Turecka.
Turecký parlament v roce 2009 během návštěvy Baracka Obamy
Současný autoritářský prezident Turecka Recep Tayyip Erdoğan

Turecko je formálně prezidentská republika a zastupitelská demokracie, kde si současný prezident Erdogan osvojil téměř neomezenou moc. Je to jedna z mála zemí s muslimskou většinou a zároveň – v současnosti již jen formálně – sekulárním politickým systémem.[157] Vláda je rozdělena na tři větve – výkonnou, zákonodárnou a soudní –, které byly do pokusu o převrat v roce 2016 na sobě nezávislé.[158] V čele státu stojí prezident, kterým je od roku 2014 Recep Tayyip Erdoğan, jenž byl v letech 2003 až 2014 předsedou vlády. Od roku 2018 prezidentovi náleží kromě ceremoniálních funkcí i výkonná moc. Druhým nejvyšším úřadem je post viceprezidenta, který zastává od 9. července 2018 Fuat Oktay. Zákonodárnou moc představuje jednokomorový parlament. Velký vliv na politiku má armáda, která funguje částečně nezávisle na civilní vládě.[159] Volby nejsou svobodné a spravedlivé, opozicí jsou přeplněné věznice, někteří kandidují z vězení kvůli obávám radikálů z řad AKP. Podle ústavy mají všichni obyvatelé země stejná práva, nicméně ve skutečnosti jsou určitým etnickým (Kurdové) a náboženským menšinám některá práva odepřena. Vláda udržuje pořádek na většině území s výjimkou jihovýchodu, kde působí militantní kurdské skupiny. Evropská unie, do které chce Turecko vstoupit, od roku 1999 monitoruje situaci v zemi a pomáhá jí s transformací.[157] Problémem v zemi je ve skutečnosti nezaručená svoboda projevu, kdy vláda postihuje kritiku své strany a státních organizací.[159]

Aby se politická strana dostala do parlamentu, musí přesáhnout vysokou hranici 10 % volebních hlasů, což je hranice více než u jakékoli země Evropské unie. Některé malé strany nechávají své členy do voleb vstoupit jako nezávislé, protože když se do parlamentu dostanou, mohou se ke svým stranám znovu přihlásit.[159] Nejsilnějšími stranami v Turecku jsou středopravá konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která ve volbách roku 2011 získala téměř 50 % hlasů, středolevá kemalistická Republikánská lidová strana (CHP) s 26 % hlasů a ultrapravicová Strana národního hnutí se 13 % hlasů. Celkem 36 z celkového počtu 550 míst v parlamentu získali nezávislí, z nichž většina se později přihlásila k prokurdským stranám.[160]

Lidská práva

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku LGBT práva v Turecku.
Vůdci opoziční Lidově demokratické strany, kteří byli zatčeni v roce 2016

Lidská práva v Turecku byla předmětem mnoha diskusí a mezinárodních odsouzení. V letech 1998 až 2008 vydal Evropský soud pro lidská práva více než 1 600 rozsudků proti Turecku za porušování lidských práv, zejména pokud jde o právo na život a o zákaz mučení. Další otázky, jako například práva Kurdů, práva žen, LGBT práva a svoboda tisku, také přitahovaly diskuse. Stav lidských práv v Turecku je stále významnou překážkou v (možná budoucímu) členství v EU.[161] Podle Výboru na ochranu novinářů (VON) zavedla vláda AKP jedny z největších zásahů proti svobodě médií na světě.[162] Velké množství novinářů bylo zatčeno kvůli obviněním z „terorismu“ a „protistátních aktivit“ (případy Ergenekon a Balyoz), zatímco tisíce dalších byly vyšetřováni kvůli „pošpiňovaní tureckosti“ či „urážení islámu“ ve snaze zasít autocenzuru.[162] V roce 2012 identifikoval VON 76 vězněných novinářů, z čehož 61 přímo za jejich práci, čímž Turecko předčilo i země jako Írán, Eritrea či Čína,[162] také 9 uvězněných hudebníků za jejich tvorbu znamená pro Turecko třetí místo na světě po Rusku a Číně.[163] Bývalý mluvčí ministerstva vnitra USA, Philip J. Crowley, prohlásil, že USA mají „široké obavy ohledně trendů zahrnujících zastrašování novinářů v Turecku.“[164] Země měla podle organizace Freedom House doposud hodnocení „částečně svobodná“.[165] V současnosti se však Turecko zmítá v rozsáhlých čistkách a zatýkání, a sice ve státním a justičním aparátu, v armádě, na univerzitách a jiných vysokých školách, v médiích i v občanské společnosti.

Zahraniční vztahy

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční vztahy Turecka.
ikona
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
Prezident Abdullah Gül s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem
Prezident Erdoğan s americkým prezidentem Obamou na summitu NATO, 5. září 2014

Země je zakládajícím členem např. Organizace spojených národů (OSN; 1945), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD; 1961), Organizace islámské spolupráce (OIC; 1969), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE; 1973), Organizace ekonomické spolupráce (ECO; 1985), Organizace černomořské ekonomické spolupráce (BSEC; 1992), D-8 (1997) a G20 (1999). Od roku 1952 je také členem Severoatlantické aliance (NATO).[166]

Politicky, ekonomicky a bezpečnostně se snaží vázat převážně na západní státy.[167] V roce 2005 byla zahájena jednání o vstupu do Evropské unie (EU), ta jsou ale zkomplikována zahraničními vztahy s Kyprem, jehož severní část Turecko okupuje. Dalšími hlavními snahami Turecka v zahraniční politice jsou zajištění silné pozice mezi turkickými republikami a na Balkánském poloostrově. Země si udržuje dobré vztahy se Spojenými státy a donedávna i s Ruskem.[166]

Nezávislost turkických států po rozpadu SSSR v roce 1991, se kterými Turecko sdílí společné kulturní a jazykové dědictví, umožnila Turecku rozšířit ekonomické a politické vztahy hluboko do Střední Asie[168] a také dokončení finančně náročného projektu ropovodu a plynovodu z ázerbájdžánského Baku do tureckého přístavu Ceyhan. Ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan je součástí turecké zahraničněpolitické strategie stát se energetickým přivaděčem pro Západ. Turecká hranice s Arménií však zůstává stále zavřená i kvůli turecké podpoře Ázerbájdžánu během války v Náhorním Karabachu.[169]

Během vlády AKP vzrostl vliv země v prvně jmenovaných oblastech Osmanské říše na Blízkém východě a Balkáně na základě doktríny „strategické hloubky“ (termín zavedl Ahmet Davutoğlu) jako definice pro vzrůstající turecké angažování se v regionální zahraniční politice, nazývané také neoosmanismus.[170][171] Po arabském jaru v prosinci 2010 a rozhodnutích AKP směrem k podpoře jistých opozičních skupin v zasažených zemích se zhoršily vztahy s několika arabskými státy – od počátku občanské války se sousední Sýrií a po svržení prezidenta Muhammada Mursího v roce 2013 s Egyptem.[172][173] V roce 2014 Turecko nemělo diplomatické zastoupení na úrovni velvyslance v Sýrii, Egyptě a Izraeli. Diplomatické vztahy s posledně jmenovanou zemí se zhoršily po izraelském bombardování Pásma Gazy.[174][175] Tím pádem zůstalo Turecku v Levantě (s nedávnými bohatými nálezy zemního plynu) jen málo spojenců,[176][177] což je v přímém rozporu s původními plány tehdejšího ministra zahraničních věcí a nynějšího premiéra Davutoğlua na zahraničněpolitickou doktrínu „žádných problémů se sousedy“.[178][179] [180]

Turecko již od 50. let 20. století udržuje jednotky v mezinárodních misích v rámci OSN a NATO, včetně mírových misí v Somálsku a bývalé Jugoslávii a podpory koaličních vojsk ve válce v Zálivu. Turecko má také umístěno 36 000 vojáků na Severním Kypru, ovšem jejich přítomnost je velice kontroverzní,[181] a s bezpečností asistovalo Iráckému Kurdistánu.[182] Od roku 2003 dodává Turecko vojenský personál pro Eurocorps a účastní se iniciativy EU Battlegroup.[183]

Vztahy s Českem a Československem

[editovat | editovat zdroj]
Budova turecké ambasády v Praze

Vztahy mezi Československem, později Českem, a Tureckem jsou tradičně přátelské,[184] Smlouva o přátelství byla podepsána v roce 1924.[166] Obchodní vztahy těchto dvou zemí se začaly rozvíjet krátce po první světové válce. V devadesátých letech podepsalo Česko s Tureckem Dohodu o zamezení dvojího zdanění a Dohodu o podpoře a ochraně investic. Objem obchodní výměny dlouhodobě roste, v roce 2005 překročil hranici 1 miliardy dolarů a v roce 2010 hranici 2 miliard dolarů.[185]

V roce 2005 byla zrušena vízová povinnost pro občany České republiky cestující do Turecka za turistickým účelem.[186] V roce 2015 v Turecku trávilo dovolenou 162 tisíc Čechů.[187]

Turecký prezident Erdoğan obvinil Českou republiku z podpory terorismu.[188] Dva Češi byli v roce 2018 odsouzeni v Turecku na šest let vězení za spolupráci s bojovníky milic syrských Kurdů YPG, kteří v Sýrii bojovali proti Islámskému státu u Kobani a v dalších oblastech Sýrie, ale Tureckem jsou považováni za příslušníky teroristické organizace.[189] Propuštění Čechů z tureckého vězení se osobně zúčastnil šéf BIS Michal Koudelka, který má dobré vztahy s tajnými službami Turecka a osobně se zná se šéfem turecké Národní zpravodajské organizace.[190]

V reakci na zjištění, že Česko zrušilo embargo na vývoz zbraní do Turecka, které bylo uvaleno v říjnu 2019 po turecké invazi proti syrským Kurdům, vyzvaly v říjnu 2020 nevládní organizace v čele s Amnesty International v otevřeném dopise ministra zahraničí ČR Tomáše Petříčka, aby Česko okamžitě zastavilo vývoz zbraní a vojenského materiálu do Turecka, které otevřeně podporuje Ázerbájdžán ve válce o Náhorní Karabach a okupuje severní oblasti Sýrie, zatímco v samotném Turecku nadále pokračují politické represe proti odpůrcům prezidenta Erdoğana.[191]

Ke sporu mezi Řeckem a Tureckem o zásoby ropy a zemního plynu ve východním Středomoří, v němž Turecko hrozilo Řecku válkou,[192] ministr zahraničí Petříček uvedl, že „Česko je příznivcem dialogu mimo jiné i proto, že Turecko je náš spojenec v Severoatlantické alianci.“[193]

Turecko a Evropská unie

[editovat | editovat zdroj]
ikona
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD.
Separatistický Severní Kypr pod kontrolou Turecka, které neuznává Kyperskou republiku, členský stát EU

Cesta Turecka do Evropy – a tím i do Evropské unie – počíná již vznikem Turecké republiky 29. října 1923, od kdy se Turecko pokládá za součást Evropy. Významnější pokusy o přiblížení se však datují až do doby po skončení druhé světové války.

  • 1948 – patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD
  • 1952 – přistupuje Turecko k NATO
  • 1959 – podává žádost o členství v EHS
  • 1964 – vstupuje v platnost asociační smlouva s EHS, kde se hovoří o možnosti pozdějšího vstupu Turecka do EHS
  • 1987 – podává Turecko žádost o plné členství v ES
  • 1989 – tato žádost je odmítnuta (nestabilní politické a hospodářské poměry)
  • 1996 – celní unie s EU vstupuje v platnost
  • 1997 – na summitu v Lucembursku se EU vyslovuje pro možné členství Turecka v EU, ale odmítá udělit status kandidátské země
  • 1999 – na summitu v Helsinkách dostává Turecko status kandidáta na přístup
  • 2002 – poslední část velké ústavní reformy, požadované EU, vstupuje v platnost (zrušení trestu smrti atd.)
  • 2004 – nové trestní právo vstupuje v platnost; v říjnu doporučuje Evropská komise jednání o vstupu, v prosinci je oznámen termín jednání (listopad 2005) s možným vstupem Turecka do EU nejdříve roku 2014
  • 2009 – Turecko přijalo zákon omezující pravomoc vojenských soudů, čímž splnilo další z mnoha přístupových podmínek
  • 2013 – zpráva EU konstatuje, že v Turecku došlo k významnému pokroku při provádění reforem, avšak ještě je potřeba řada dalších
  • 2015 – EU obnovila přístupové rozhovory s Tureckem, jednala o bezvízovém styku a slíbila dát Turecku tři miliardy eur výměnou za omezení migrační vlny, která přes Turecko míří do EU. Česká republika slíbila, že zaplatí Turecku 800 milionů korun.[194]
  • 2017 – turecko-německé vztahy se prudce zhoršily po zatčení několika německých občanů včetně korespondenta novin Die Welt[195]
Transanatolský plynovod bude přivádět zemní plyn z Ázerbájdžánu a Turkmenistánu do EU

Přístupové rozhovory komplikuje zejména kurdská otázka, rozdělení Kypru, jehož severní část je od roku 1974 nezákonně okupována tureckou armádou, a ochrana lidských práv a práv národnostních a náboženských menšin.

Transanatolský plynovod je součástí Jižního plynového koridoru, který má napojit Evropu přes Jihokavkazský plynovod (též zvaný plynovod BTE) na obrovské ložisko Šach Deniz v Ázerbájdžánu. Plynovod, který byl dokončen v roce 2018, pomůže snížit závislost Evropské unie na dovozu zemního plynu z Ruska.[196]

Ozbrojené síly

[editovat | editovat zdroj]
Turecké ozbrojené síly se zařazují početně jako druhá největší bojová síla v rámci NATO hned po Ozbrojených silách USA Turecko vstoupilo do Aliance v roce 1952.[197]

Ozbrojené síly Turecka se skládají z pozemních sil, námořnictva a letectva. Turecké četnictvo a Turecká pobřežní stráž operují pod Ministerstvem vnitra v době míru, i když jsou v době války podřízeny velitelství pozemních resp. námořních sil.[198]

Náčelník Generálního štábu je jmenován prezidentem a je odpovědný premiérovi. Rada ministrů je zodpovědná parlamentu za záležitosti národní bezpečnosti a adekvátní přípravu ozbrojených sil na obranu země. Možnost vyhlásit válku a nasadit turecká vojska v zahraničí či umožnit pobyt cizích vojsk na území Turecka je plně v rukou parlamentu.[198]

Turecko má po americké armádě druhé největší vojsko v rámci NATO s odhadem 495 000 nasaditelných vojáků podle údajů NATO z roku 2011.[199] Turecko je jedním z pěti států NATO, které jsou součástí politiky sdílení jaderných zbraní spolu s Belgií, Nizozemskem, Německem a Itálií.[200] Na letecké základně Incirlik je umístěno celkem 90 jaderných zbraní B61, 40 z nich je určeno pro potřeby tureckého letectva, jejich použití však podléhá souhlasu NATO.[201]

Každý zdravý mužský občan Turecka je povinen sloužit v armádě v době mezi třemi týdny a rokem, v závislosti na vzdělání a lokalitě pracoviště.[202] Turecko neuznává výjimky na základě svědomí a nenabízí civilní alternativu vojenské služby.[203]

Ekonomika

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Turecka.

Všeobecné údaje

[editovat | editovat zdroj]
Ocelárna v Erdemiru

Od svého založení v roce 1923 země fungovala na principu smíšené ekonomiky. Hlavním sektorem bylo původně zemědělství, ale postupně se začaly více prosazovat služby a průmysl.[154] Dnes má Turecko relativně vyspělou liberální průmyslově-agrární ekonomiku. Je zakládajícím členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a G20 a v roce 2011 bylo z hlediska objemu hrubého domácího produktu (HDP), který v paritě kupní síly činil 1,053 bilionů dolarů,[pozn. 2] 16. největší ekonomikou světa.[204] V roce 2001 prodělala země ekonomickou krizi, od následujícího roku ale po rozsáhlých ekonomických reformách zaznamenávala ekonomický růst. Mezi lety 2002 a 2008 HDP vzrostlo celkově o 40 %.[205] V roce 2009 zemi postihl pokles exportu v důsledku světové ekonomické krize, ale od roku 2010 HDP opět silně roste.[204] Míra nezaměstnanosti k roku 2011 dosahovala 9,2 % a oproti předchozímu roku tak klesla. 70 % zaměstnaných jsou muži a velká část pracovní síly nemá dostatečnou kvalifikaci.[206] K roku 2010 pracovalo zhruba 25,5 % obyvatelstva v zemědělství, 26 % v průmyslu a 48,5 % ve službách.[155] K významným oborům služeb patří cestovní ruch a s ním související hotelnictví. Turecko zaznamenává od začátku přístupových rozhovorů s EU v roce 2005 zvýšený zájem zahraničních investorů.[206] Národní měnou je turecká lira, jejíž kurz v roce 2011 byl 1,67 tureckých lir za americký dolar.[155]

Země nejvíce zboží vyváží do Německa (10,1 % k roku 2010), Spojeného království (6,4 %), Itálie (5,7 %), Francie (5,3 %), Iráku (5,3 %) a Ruska (4,1 %). Nejčastějšími vývozními artikly jsou oděvy, potraviny, textilie, kovové výrobky a strojní technika. Naopak v importu převažuje Rusko (11,6 %), Německo (9,5 %), Čínská lidová republika (9,3 %), Spojené státy americké (6,6 %), Itálie (5,5 %), Francie (4,4 %) a Írán (4,1 %). Mezi nejčastěji dovážené zboží patří strojní technika, chemikálie a pohonné látky.[155]

Obchodní čtvrti Levent-Istanbul.

Zemědělství

[editovat | editovat zdroj]
Východoturečtí zemědělci sbírající melouny

Historicky bylo Turecko silně zemědělskou zemí, např. v 70. letech 20. století pocházelo 35 % HDP právě z tohoto sektoru. (Dnes je to zhruba 9 %.) I když se v turecké ekonomice čím dál tím víc prosazují průmysl a služby, v zemědělství je zaměstnána stále asi čtvrtina obyvatel a zůstává tak silným sektorem.[207] K zemědělským účelům je využívána zhruba třetina půdy. V základních zemědělských produktech je země soběstačná a část produkce vyváží.[208] Nejdůležitějšími plodinami jsou obilniny, které jsou vysazené asi na polovině obdělávaného území. Z nich se nejčastěji pěstuje pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice a rýže. Obvyklé plodiny jsou i bavlna, cukrová řepa, tabák a lilek brambor, část území je pokryta vinicemi, ovocnými sady, olivovými háji a zeleninovými zahradami.[154] K roku 2010 bylo Turecko světově největším producentem lískových ořechů, třešní, fíků, meruněk a kdouloní.[209] Častou zemědělskou aktivitou je chov dobytka, a to hlavně tura domácího, ovce domácí, kozy domácí a buvola domácího. Zemědělské produkty jako např. vlna, tabák, ovoce, zelenina a oříšky jsou důležitou součástí vývozu země.[154]

Důležitými zemědělskými obory jsou lesnictví a rybářství. Země je zalesněná zhruba z 27 % a Ministerstvo životního prostředí plánuje zalesňovat další území, aby tak předešlo erozi půdy. Rybářství se rozvíjí a v roce 2010 činil objem vylovených ryb 656 tisíc tun. Nejvíce lovu probíhá v Černém moři.[210]

Průmysl

[editovat | editovat zdroj]
Togg T10X

Nejvýznamnějším odvětvím průmyslu je automobilový průmysl. V roce 2006 automobilová produkce přesáhla hranici jednoho milionu jednotek a toto číslo se (kromě propadu v roce 2009) neustále zvyšuje. Největším výrobcem osobních automobilů na tureckém trhu je Oyak-Renault s podílem 52 %. V roce 2018 byla založena státní firma Togg, která se chce specializovat na výrobu elektromobilů. Kromě automobilů je pro turecký průmysl důležitá výroba oděvů a textilní výrobky, strojů a zařízení, těžba železa a výroba oceli, elektrické stroje, bílá technika, spotřební elektronika, plasty, minerální paliva a oleje.[211]

Turecko má jedny z největších zásob řady surovin, např. boru, zlata, uranu, bentonitu, mramoru, živců, hořčíku, sádrovce, perlitu, stroncia a vápníku. Dohromady je v zemi zhruba 3500 nalezišť kovových rud a zhruba 2000 nalezišť průmyslových materiálů.[211]

Služby

[editovat | editovat zdroj]

Ve službách pracuje téměř 50 % lidí a tento sektor se na HDP podílí zhruba ze dvou třetin.[155] Putuje sem velké množství zahraničních investic. Významným oborem je turismus a s ním související hotelové služby a gastronomie. V roce 2010 navštívilo Turecko zhruba 28,6 milionů turistů, z nichž nejvíce bylo z Německa a Ruska. Dalšími významnými obory jsou obchod a finanční služby.[212]

Infrastruktura

[editovat | editovat zdroj]
Most 1915 Çanakkale

Turecká dopravní infrastruktura se rychle rozvíjí a stejně tak to je s telekomunikacemi a energetikou. V roce 2010 měla země 2238 km moderních dálnic a celkově téměř 400 000 km silnic, z nichž ovšem jen zhruba 64 000 km mělo pevný povrch. V Turecku bylo v roce 2012 zaregistrováno 15,6 milionů vozidel, z nichž zhruba 50 % tvořily osobní automobily, 16 % malé nákladní automobily a 16 % motocykly.[213] Most 1915 Çanakkale otevřený roku 2022 překonává mořský průliv Dardanely a má nejdelší rozpětí oblouku na světě (2 023 metrů). Celkově měří 4,6 km.

Rychlovlak TCDD HT80000 Tureckých státních železnic

Rozsah železnic k roku 2010 byl 8700 km[155] a putují do nich významné investice.[213] V současné době mají železnice více než 10 000 km tratí. Státním dopravcem je Türkiye Cumhuriyeti Devlet Demiryolları (TCDD). V roce 2011 byla otevřena první vysokorychlostní trať Polatlı–Konya, v roce 2014 pak klíčová vysokorychlostní trať Ankara–Istanbul. Další taková trať byla zprovozněna v roce 2022 (Konya-Karaman) a dokončuje se čtvrtá, Ankara-Sivas, jež bude druhou nejdelší. Rychlovlaky speciálně pro turecké dráhy vyrobily německý Siemens a španělská firma Construcciones y Auxiliar de Ferrocarriles.

Co se týče vodní dopravy, obchodní flotila Turecka v roce 2011 čítala 629 lodí.[155] Mezi hlavní přístavy patří Istanbul, Mersin, Samsun, Trabzon, İskenderun, İzmit a İzmir.[213] K roku 2010 měla země 88 letišť,[155] z nichž 13 bylo mezinárodních.[213]

Atatürkovo letiště

V Turecku existuje 117 letišť, z toho 15 mezinárodních. Největší jsou v Istanbulu a Ankaře. Atatürkovo letiště v Istanbulu patří k největším na světě. V roce 2017 je použilo 63,7 milionu cestujících, z toho 14,5 milionu na vnitrostátních a 44,2 milionu na mezistátních spojích.

V oblasti telekomunikací prochází Turecko za Gülovy vlády rychlým rozvojem a privatizací. K roku 2010 existovalo v zemi zhruba 16 milionů zapojených pevných linek a přes 61 milionů mobilních telefonů.[155] Přes 30 milionů obyvatel jsou také uživateli internetu, přístup k němu má k roku 2011 zhruba 43 % domácností.[213] V zemi působí několik celostátních a na 300 místních soukromých televizních stanic a přes 1000 soukromých rozhlasových stanic.[155]

Energetika

[editovat | editovat zdroj]

Turecko je k roku 2012 zhruba ze 70 % závislé na dovozu energie ze zahraničí, 90 % spotřebované surové ropy se dováží (převážně z Ruska) a závislost na importu plynu (také převážně z Ruska) je téměř 100 %. Země má velký potenciál ve využití obnovitelných zdrojů energie, např. větru, vody, slunečního záření a zemědělského odpadu.[214] V roce 2010 byla podepsána smlouva o výstavbě první jaderné elektrárny na území Turecka, kterou má na starost Rosatom.[215] Jaderná elektrárna osazená čtyřmi bloky VVER 1200 se začala stavět v roce 2018.

Demografie

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Turecka.
Skupina tureckých chlapců v den jejich obřízky
Populace[216]
Rok Milion
1950 21.4
2000 63.2
2015 78.3

Turecká populace v roce 2016 čítala 79,5 milionu obyvatel;[217] tím jenom nepatrně zaostává za Německem, v současnosti nejlidnatějším státem EU. V roce 1927 mělo Turecko teprve necelých 14 milionů obyvatel.[218] Roční přírůstek činí zhruba 1,24 %, průměrný věk 28,5 let a střední délka života 72,5 let (u mužů 70,6 a u žen 74,5 let). 70 % populace žije ve městech a míra urbanizace je asi 1,7 % ročně. 26,7 % populace je ve věku mezi 0–14 let, 67 % ve věku 15–64 let a zbývajících 6,3 % je starší 64 let.[155] Jako Turkové jsou podle ústavy označováni všichni lidé s tureckým občanstvím.[219]

Etnické skupiny

[editovat | editovat zdroj]

Etnicky tvoří největší část obyvatel Turci (70–75 %) a Kurdové (18 %).[155] V zemi žije také mnoho národnostních menšin, z nichž nejpočetnější jsou Řekové (16 100),[220] Arméni (59 000)[221] a Židé (17 600)[222] žijící převážně v Istanbulu. Početní jsou dále Adygejci (zhruba 2 miliony),[223] Gruzíni (40 000)[224] a Lazové (147 000);[225] tyto menšiny žijí hlavně na východě Turecka[154] a tvoří kolem 3–4 % obyvatel. Dalšími menšinami na východě země jsou Čerkesové (asi 2 % obyvatelstva) a národ Zaza.

Arménská populace, která tvořila před první světovou válku významnou menšinu v oblasti Malé Asie, se stala terčem útoků během hamídijských masakrů, při kterých bylo v letech 1894–1896 zavražděno 100–300 000 tisíc Arménů,[226] a zejména během arménské genocidy, která si mezi lety 1915 a 1918 vyžádala až 1,5 milionu obětí.[227]

V současnosti pobývají v Turecku také asi tři miliony občanů Sýrie, kteří z této země uprchli před hrůzami tamější občanské války. Žijí v táborech nebo i v soukromí a mnozí z nich mají příležitostnou práci.

Úředním jazykem je turečtina, často používaná je kurdština a menšiny hovoří vlastními jazyky. Jedině Arméni, Řekové a Židé jsou podle Lausannské smlouvy z roku 1923 oficiálně uznanými menšinami a jejich jazyky mohou být vyučovány na školách.[228] V roce 1923 došlo k vysídlení 1,3 milionů anatolských a pontských Řeků a v Turecku smělo zůstat pouze 200 000 Řeků žijících v Istanbulu.[229]

Istanbul je největší turecké město.

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]

Turecko je sekulární zemí bez státního náboženství; turecká ústava zaručuje svobodu vyznání a myšlení.[230] Zhruba 89 % obyvatel jsou muslimové, zbytek tvoří křesťané (hlavně členové Arménské apoštolské církve) a židé (většinou Sefardé)[231][232][233][234]. Z muslimů většina vyznává sunnitský islám. Zhruba 15–20 % populace tvoří alevité, kteří jsou částečně diskriminováni.[156]

Kultura

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Turecká kultura.
Orhan Pamuk
Elif Şafaková

K významným středověkým osmanským spisovatelům patřil Muhammad Füzuli či sufistický mystik Junus Emre. K významným autorům 19. století a tzv. mladotureckého hnutí patřil Namık Kemal. Kemalistické a feministické pozice zastávala Halide Edib Adıvar. Sice se s Ataturkem nakonec dostala do sporu a musela zemi opustit, avšak dodnes je v Turecku symbolem moderní ženy. Z kemalovských pozic vycházel i básník Mehmet Akif Ersoy, autor turecké hymny. Duši nového Turecka mapovali v meziválečném období prozaici Sait Faik Abasıyanık, Sabahattin Ali nebo Reşat Nuri Güntekin. Po druhé světové válce levicové a avantgardní pozice zastával básník Nâzım Hikmet, který také nakonec zvolil exil v SSSR.[235] Představitelem poválečného ruralismu byl spisovatel kurdského původu Yaşar Kemal. Aziz Nesin byl známým humoristou, ateistou a bojovníkem proti islámskému fundamentalismu, mj. přeložil do turečtiny Satanské verše Salmana Rushdieho, za což byl islamisty napaden.[236] V současnosti turecké literatuře kraluje Orhan Pamuk, který roku 2006 získal Nobelovu cenu za literaturu.[237] Jeho dílo bývá řazeno k postmodernismu. Velké popularitě se těší také prozaičky Elif Şafaková a Ayşe Kulinová. Hlavní knihovnou v zemi je Turecká národní knihovna.

Turecký koberec ze 13. století z doby rúmského sultanátu.[238]

Průkopníkem moderního malířství byl v 19. století Osman Hamdi Bey. V současnosti svými nápady budí rozruch výtvarný umělec Genco Gulan.

Sulejmanova mešita

Tvůrcem nejpokročilejších staveb Osmanské říše byl architekt Mimar Sinan, zvaný též „Michelangelo Východu“.[239] Třemi jeho nejznámějšími a nejoceňovanějšími stavbami jsou Princova mešita v Istanbulu, Sulejmanova mešita tamtéž a Selimova mešita v Edirne. Velkou inspirací byl Sinanovi chrám Hagia Sofia, který v Istanbulu zůstal stát jako nejvýraznější památka na časy, kdy toto místo ovládala Byzantská říše a kdy bylo město nazýváno Konstantinopol. Toto dílo Isidora z Milétu je od roku 1935 muzeem. Největším muslimským svatostánkem v Turecku je Mešita sultána Ahmeda v Istanbulu, postavená jedním ze Sinanových žáků. Také Nová mešita je dílem jeho žáka. Sídlem osmanských vládců byl dlouho palác Topkapi. Po jeho opuštění sídlili sultánové v paláci Dolmabahçe, postaveném v 19. století, podle evropského střihu.[240] Evropská inspirace je dobře cítit i z paláce Çırağan, který v 19. století nechal v Istanbulu postavit sultán Abdulaziz. Památkou na dobu, kdy Istanbul ovládali Janované, je Galatská věž.

Nemrut je jednou z nejznámějších památek Turecka

Z památek antických zbyly většinou již jen ruiny (Pergamon, Milét, Afrodisias, Efez), stejně jako z chetitských (Chattušaš, Trója, Melid), arménských (Ani), lýdských (Sardy), lýkijských (Xanthos), frýgijských (Hierapolis), kommagenských (Nemrut), nebo ještě starších (Göbekli Tepe, Çatal Hüyük). Archeologické bohatství Turecka je soustředěno zejména v Muzeu anatolských civilizací v Ankaře a v Istanbulských archeologických muzeích.[241][242] Na seznam Světového dědictví bylo zapsáno celé město Safranbolu, tradiční zastávka karavan, a ves Göreme, spjatá s počátky křesťanství. Symbolem moderního Turecka je Bosporský most nebo mauzoleum Anıtkabir v Ankaře, kde je pohřben Atatürk.

Zlatou palmu v Cannes získal roku 2014 režisér Nuri Bilge Ceylan.[243] V roce 1982 se to podařilo Kurdovi Yılmazu Güneyovi a Şerifu Görenovi. Metin Erksan vyhrál Zlatého medvěda na Berlinale roku 1964, Semih Kaplanoğlu to dokázal v roce 2010.[244] Řadu italských filmových cen sesbíral na Apeninském poloostrově působící Ferzan Özpetek.

Bývalo obvyklé, že skládání hudby se věnovali někteří osmanští sultáni, to platilo zejména o Abdulazizovi a Selimovi III., jehož díla se v Turecku dodnes hrají. Průkopníkem vážné hudby byl v Turecku Ahmed Adnan Saygun. Uznávaným klavíristou současnosti je Fazıl Say, který v roce 2002 hrál i na Pražském jaru.[245] Turecký pop dravě proniká na trhy blízkého východu, do Evropy se mu to daří hůře. Výjimkou je zpěvák Tarkan. Zpěvačka Sertab Erener vyhrála Eurovision Song Contest v roce 2003.[246] K dalším představitelům turecké pop music patří Hande Yenerová, Sezen Aksuová či Ajda Pekkanová. Barış Manço je průkopníkem rocku v Turecku.

Turecká kuchyně

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Turecká kuchyně.
Turecká káva

Turecká kuchyně je z velké části dědictvím osmanské kuchyně, která je typická splynutím a zdokonalením kuchyní Střední Asie, Středního Východu a Balkánu. Současná turecká kuchyně je výsledkem mísení originální kulinářské tradice kočovných tureckých kmenů s indickou, perskou, kurdskou a arabskou kuchyní. Zahrnuje je od doby stěhování národů, navíc je ovlivněna Středozemním mořem. Tato rozmanitost vlivů se vyvinula staletími, zejména osmanskou kulturou a způsobem života až k dnešní typické turecké kuchyni.

Turecká kuchyně také ovlivnila řeckou a balkánskou kuchyni. Například tzatziki je z tureckého slova cacık (čti džažik) a čevabčiči pochází z kebab şişi (kebabový špíz). Jogurt pochází z tureckého slova yoğurt. Döner kebab je vyroben z hovězího, telecího nebo drůbežího masa. V Turecku, ale i v jiných (evropských) zemích se döner kebab servíruje na talíři.

Z nápojů je kromě čaje v Turecku velmi populární ajran, mezi zákusky baklava a chalva. Turecká káva je způsob přípravy kávy v džezvě, zvláštní kovové konvičce, s kávou připravovanou v česku (turek) má společný jen název.

Sport

[editovat | editovat zdroj]
Türk Telekom Arena
Zápasník Taha Akgül

Nejpopulárnějším sportem v zemi je fotbal. Nejvyšší domácí soutěž označovanou jako Süper Lig hraje 18 týmů, přičemž nejznámější jsou istanbulské velkokluby Beşiktaş, Fenerbahçe a Galatasaray. Galatasaray vyhrál v roce 2000 Evropskou ligu a Superpohár UEFA.[247][248] Turecká fotbalová reprezentace dosáhla největších úspěchů v prvním desetiletí 21. století, když obsadila 3. místo na mistrovství světa v roce 2002 a stejné umístění zopakovala na mistrovství Evropy 2008.[249] Tureckými hvězdami těchto dvou turnajů byli Rüştü Reçber, Alpay Özalan,Burak Yılmaz, Hasan Şaş, Hakan Şükür, Arda Turan či Hamit Altıntop. Nejvíce trenérských úspěchů si připsal Fatih Terim. Na Atatürkově olympijském stadionu se konalo finále Ligy mistrů v roce 2005 a na Fenerbahçe Şükrü Saracoğlu Stadyumu finále poháru UEFA v roce 2009. V roce 2013 uspořádalo Turecko Mistrovství světa ve fotbale hráčů do 20 let.

Dalším velmi sledovaným sportem je basketbal. Země hostila Mistrovství Evropy v basketbale mužů v roce 2001 a v roce 2010 hostila mistrovství světa v basketbalu mužů. Basketbalová reprezentace mužů dosáhla na stříbro na mistrovství světa (2010) i Evropy (2001).[250] U obou úspěchů byl Hedo Türkoğlu, který se prosadil i v americké NBA. I ženy brali jedno stříbro na Eurobasketu (2011).[251] Ženy Galatasaraye a Fenerbahçe a muži Fenerbahçe a Anadolu vyhráli Euroligu, nejprestižnější klubovou evropskou soutěž.[252][253][254][255]

Mimořádně úspěšní jsou Turci v zápase. Až do roku 1984 byly všechny turecké medaile z olympijských her výhradně ze zápasnické žíněnky (Nasuh Akar, Celal Atik, Yaşar Doğu, Mithat Bayrak, Mustafa Dağıstanlı, Hamit Kaplan, Müzahir Sille, Tevfik Kış, Hasan Güngör, İsmet Atlı, İsmail Ogan, Kazım Ayvaz, Mehmet Âkif Pirim, Hamza Yerlikaya, Ramazan Şahin, Taha Akgül ad.). Od té doby se přidalo vzpírání (např. tři olympijská zlata Naima Süleymanoğlua) a další úpolové sporty: judo (Hüseyin Özkan), taekwondo (Servet Tazegül) a box. Hegemonii bojových a silových sportů rozbil až na olympiádě v Tokiu roku 2021 svou zlatou medailí lukostřelec Mete Gazoz.[256] Nejlepším atletickým výsledkem je bronzová medaile běžce na 400 metrů překážek Yasmani Copella, který se v této disciplíně stal i mistrem Evropy. O několik atletických medailí, včetně zlata, Turci přišli v důsledku dopingových skandálů - k nejznámějším patří případ Aslı Çakır Alptekinové.[257]

V letech 2005–2011 se v Turecku pravidelně konaly závody Formule 1.

Věda

[editovat | editovat zdroj]
Aziz Sancar

Biochemik Aziz Sancar získal v roce 2015 Nobelovu cenu za chemii, za výzkum možných oprav DNA.[258] Proslulým středověkým kartografem byl Piri Reis, autor známé mapy, jejíž objevení v roce 1929 vzbudilo senzaci, protože zobrazovala mimořádně přesně jihoamerický kontinent a také Antarktidu, o jejíž existenci se v 16. století nevědělo.[259] Výborných výsledků v kartografii dosáhl o něco později i Kâtip Çelebi. Všestranným středověkým učencem byl Taqi ad-Din Muhammad ibn Ma'ruf. Na jihu dnešního Turecka, v Harranu, se v 9. století narodil významný astronom, astrolog a matematik Al-Battání.[260] V Cizre zase mechanik 12. století Al-Džazárí, vynálezce padesátky mechanických strojů, označovaný i za konstruktéra prvního robota.[261]

Velmi vlivným ekonomem a profesorem Harvardovy univerzity je Dani Rodrik. Sociolog a politolog Ziya Gökalp významně ovlivnil moderní turecký nacionalismus a kemalismus. Postavil se proti otomanismu a islamizaci a bojoval za modernizaci a evropeizaci tureckého národa.[262] Muzafer Sherif patří k zakladatelům sociální psychologie. Významným odborníkem v oblasti osmanských dějin byl historik Halil İnalcık. Na území dnešního Turecka se narodil i významný arabsky píšící historik 13. století Alí ibn al-Athír. Z vlivných islámských teologů se v Turecku narodil Ibn Tajmíja, jehož dílo se stalo ideovým základem salafíjského islámu, z něhož obvykle vychází islámský fundamentalismus.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Délka hranic: Arménie 268 km, Ázerbájdžán 9 km, Bulharsko 240 km, Gruzie 252 km, Řecko 206 km, Írán 499 km, Irák 352 km, Sýrie 822 km
  2. ↑ Podíl jednotlivých sektorů na tvorbě HDP (údaj z roku 2011): zemědělství 9 %, průmysl 27 %, služby 64 %.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Turkey na anglické Wikipedii.

  1. ↑ [1]
  2. ↑ Report for Selected Countries and Subjects. IMF [online]. [cit. 2024-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Turkey [online]. Central Intelligence Agency [cit. 2016-10-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 August 2022. 
  4. ↑ Encyclopedia of the developing world. Příprava vydání Thomas M. Leonard. New York: Routledge ISBN 978-1-57958-388-0. S. 1576. (anglicky) 
  5. ↑ HOWARD, Douglas A. The history of Turkey. Second edition. vyd. Santa Barbara, California: Greenwood 283 s. (The Greenwood histories of the modern nations). ISBN 978-1-4408-3466-0. S. 24–28. (anglicky) 
  6. ↑ The Oxford handbook of ancient Anatolia, 10,000-323 B.C.E. Příprava vydání Sharon R. Steadman, John Gregory McMahon. Oxford ; New York: Oxford University Press 1174 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-537614-2. OCLC 646308750 S. 3–11, 37. (anglicky) OCLC: ocn646308750. 
  7. ↑ a b Essays in Ottoman and Turkish History, 1774-1923: The Impact of the West. [s.l.]: University of Texas Press Dostupné online. ISBN 978-0-292-75893-3. DOI 10.7560/720640. S. 3–4. (anglicky) DOI: 10.7560/720640. 
  8. ↑ HOWARD, Douglas A. The history of Turkey. Second edition. vyd. Santa Barbara, California: Greenwood 283 s. (The Greenwood histories of the modern nations). ISBN 978-1-4408-3466-0. S. 45. (anglicky) 
  9. ↑ SOMEL, Selçuk Akşin. The A to Z of the Ottoman empire. Lanham (Md.): Scarecrow press (The A to Z guide series). ISBN 978-0-8108-7579-1. S. xcvii. (anglicky) 
  10. ↑ MARUSHIAKOVA, Elena; POPOV, Veselin Zakhariev; POPOV, Veselin; DESCARTES), Centre de recherches tsiganes. Gypsies in the Ottoman Empire: A Contribution to the History of the Balkans. [s.l.]: Univ of Hertfordshire Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-1-902806-02-0. 
  11. ↑ TATZ, Colin; HIGGINS, Winton. The Magnitude of Genocide. [s.l.]: ABC-CLIO, 2016. ISBN 978-1-4408-3161-4. 
  12. ↑ SCHALLER, Dominik J.; ZIMMERER, Jürgen. Late Ottoman genocides: the dissolution of the Ottoman Empire and Young Turkish population and extermination policies – introduction. Journal of Genocide Research. 2008, s. 7–14. ISSN 1462-3528. DOI 10.1080/14623520801950820. S2CID 71515470. 
  13. ↑ MORRIS, Benny; ZE'EVI, Dror. The Thirty-Year Genocide - Turkey's Destruction of Its Christian Minorities, 1894–1924. [s.l.]: Harvard University Press, 2021. ISBN 9780674251434. 
  14. ↑ Roderic H. Davison; Review "From Paris to Sèvres: The Partition of the Ottoman Empire at the Peace Conference of 1919–1920" by Paul C. Helmreich in Slavic Review, Vol. 34, No. 1 (March 1975), pp. 186–187
  15. ↑ The Political Economy of Regional Power: Turkey [online]. [cit. 2015-02-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 February 2014. 
  16. ↑ Turkey [online]. Central Intelligence Agency [cit. 2024-02-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 August 2022. 
  17. ↑ BIRBEN, Üstüner. The Effectiveness of Protected Areas in Biodiversity Conservation: The Case of Turkey. CERNE. 2019, s. 424–438. DOI 10.1590/01047760201925042644. 
  18. ↑ Key Highlights: Country Climate and Development Report for Türkiye [online]. 13 June 2022 [cit. 2024-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 February 2024. 
  19. ↑ Šablona:Cite report
  20. ↑ Šablona:Cite report
  21. ↑ Türkiye [online]. [cit. 2024-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2024. 
  22. ↑ YAYLA, Önder; AKTAŞ, Semra Günay. Mise en place for gastronomy geography through food: Flavor regions in Turkey. International Journal of Gastronomy and Food Science. 2021. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2024. DOI 10.1016/j.ijgfs.2021.100384. 
  23. ↑ BERG, Miriam. Turkish Drama Serials: The Importance and Influence of a Globally Popular Television Phenomenon. [s.l.]: University of Exeter Press, 2023. ISBN 978-1-80413-043-8. S. 1–2. 
  24. ↑ Šablona:TDV İslâm Ansiklopedisi
  25. ↑ HERTSLET, Edward. The Map of Europe by Treaty showing the various political and territorial changes which have taken place since the general peace of 1814, with numerous maps and notes. [s.l.]: Butterworth, 1875. Kapitola General treaty between Great Britain, Austria, France, Prussia, Russia, Sardinia and Turkey, signed at Paris on 30th March 1856, s. 1250–1265. 
  26. ↑ Protocols of conferences held at Paris relative to the general Treaty of Peace. Presented to both Houses of Parliament by command of Her Majesty, 1856 [online]. Harrison, 1856 [cit. 2023-05-09]. Dostupné online. 
  27. ↑ HERTSLET, Edward. Internet Archive. The Map of Europe by Treaty; which have taken place since the general peace of 1814. With numerous maps and notes. First. vyd. [s.l.]: Her Majesty's Stationery Office, 1891. Dostupné online. Kapitola Treaty between Great Britain, Austria-Hungary, France, Germany, Italy, Russia, and Turkey, for the Settlement of Affairs in the East, Signed at Berlin, 13th July 1878 (Translation), s. 2759–2798. 
  28. ↑ Treaty Between Great Britain, Austria-Hungary, France, Germany, Italy, Russia and Turkey. (Berlin). July 13, 1878. [online]. [cit. 2023-05-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2023. 
  29. ↑ JENKINS, Romilly James Heald. De Administrando Imperio by Constantine VII Porphyrogenitus. New, revised. vyd. [s.l.]: Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies, 1967. (Corpus fontium historiae Byzantinae). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 January 2023. ISBN 978-0-88402-021-9. S. 65.  According to Constantine Porphyrogenitus, writing in his De Administrando Imperio (Šablona:Circa) "Patzinakia, the Pecheneg realm, stretches west as far as the Siret River (or even the Eastern Carpathian Mountains), and is four days distant from Tourkia [i.e. Hungary]."
  30. ↑ Carter Vaughn Findley. The Turks in World History. [s.l.]: Oxford University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-19-517726-8. S. 51. 
  31. ↑ Türkiye Diyanet Vakfı İslâm ansiklopedisi. Příprava vydání Türkiye Diyanet Vakfı. İstanbul: Türkiye Diyanet Vakfı İslâm Araştırmaları Merkezi (İSAM) (Türkiye diyanet vakfı İslâm ansiklopedisi). ISBN 978-975-389-713-6, ISBN 978-975-389-427-2. S. 567. (turecky) 
  32. ↑ SAMUELY, Lenka. Záhada Göbekli Tepe: Vědci nechápou, že pravěcí lidé postavili tak dokonalou věc. Dotyk.cz [online]. 2022-04-30 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online. 
  33. ↑ HELÁN VAŠKŮ, Kateřina. Záhada břichatého kopce Göbekli Tepe. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2018-08-27 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ HELÁN VAŠKŮ, Kateřina. Pravěké centrum rovnostářství v Çatal Hüyük. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2018-08-23 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ BORŮVKOVÁ, Natálie. Jak se žilo v nejstarším městě na světě: Bylo to peklo na zemi, dnešní člověk by v něm nepřežil. Dotyk.cz [online]. 2023-04-03 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online. 
  36. ↑ LÁZŇOVSKÝ, Matouš. Slavný archeolog objevil „první město“. A podváděl i ze záhrobí. iDNES.cz [online]. 2018-03-14 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online. 
  37. ↑ SLÁNSKÁ, Nataša. Záhadný muž z Urfy: Socha se strašidelnýma očima měla reprodukovat hlasy mrtvých. Dotyk.cz [online]. 2021-11-10 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online. 
  38. ↑ KAMMENHUBER, Annelies. The Linguistic Situation of the 2nd Millennium B.C. in Ancient Anatolia (Abstract). Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland. 1975, čís. 2, s. 116–120. Dostupné online [cit. 2023-04-18]. ISSN 0035-869X. 
  39. ↑ PETR, Jaroslav. Záhada zániku Chetitů. Co spustilo krizi v kdysi mocné říši?. Lidovky.cz [online]. 2023-02-16 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online. 
  40. ↑ VOIGT, Mary M.; HENRICKSON, Robert C. Formation of the Phrygian State: The Early Iron Age at Gordion. Anatolian Studies. 2000, roč. 50, s. 37–54. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0066-1546. DOI 10.2307/3643013. 
  41. ↑ TSETSKHLADZE, G. R. Phrygia in Antiquity: From the Bronze Age to the Byzantine Period: Proceedings of an International Conference 'The Phrygian Lands over Time: From Prehistory to the Middle of the 1st Millennium AD', held at Anadolu University, Eskisehir, Turkey, 2nd-8th November, 2015. [s.l.]: ISD LLC 825 s. Dostupné online. ISBN 978-90-429-3739-0. (anglicky) 
  42. ↑ RAMAGE, Andrew; CRADDOCK, Paul T. King Croesus' Gold: Excavations at Sardis and the History of Gold Refining. [s.l.]: Archaeological Exploration of Sardis, Harvard University Art Museums 288 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7141-0888-9. (anglicky) Google-Books-ID: MdggAQAAIAAJ. 
  43. ↑ SEVIN, Veli. The Origins of the Urartians in the Light of the Van/Karagündüz Excavations. Anatolian Studies. 1999, roč. 49, s. 159–164. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0066-1546. DOI 10.2307/3643071. 
  44. ↑ CARTWRIGHT, Mark. Tushpa. World History Encyclopedia [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ VANSCHOONWINKEL, Jacques. Greek Migrations to Aegean Anatolia in the Early Dark Age. [s.l.]: Brill Dostupné online. ISBN 978-90-474-0410-1. (anglicky) DOI: 10.1163/9789047404101_004. 
  46. ↑ Heinrich Schliemann uvěřil legendě a objevil Tróju. Jeho práce ale dodnes vyvolává kontroverze. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-10-11 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  47. ↑ WASSON, Donald L. Byzantium. World History Encyclopedia [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ GUTH, DINA. The 'Rise and Fall' of Archaic Miletus. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. 2017, roč. 66, čís. 1, s. 2–20. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0018-2311. 
  49. ↑ GÁFRIKOVÁ, Eliška. Zánik Artemidina chrámu: Jeden z divů zničil šílený žhář. Chtěl se proslavit. Deník.cz. 2021-07-21. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. 
  50. ↑ SLEZÁK, Milan. Mauzoleum? Když má bratr rád svou sestru tam, kde se zrodil Hermafrodit. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2018-06-03 [cit. 2023-05-07]. Dostupné online. 
  51. ↑ DARBYSHIRE, Gareth; MITCHELL, Stephen; VARDAR, Levent. The Galatian Settlement in Asia Minor. Anatolian Studies. 2000, roč. 50, s. 75–97. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0066-1546. DOI 10.2307/3643015. 
  52. ↑ BOSWORTH, A. B.; WHEATLEY, P. V. The Origins of the Pontic House. The Journal of Hellenic Studies. 1998, roč. 118, s. 155–164. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0075-4269. DOI 10.2307/632236. 
  53. ↑ MCGING, Brian C. The Kings of Pontus: Some Problems of Identity and Date. Rheinisches Museum für Philologie. 1986, roč. 129, čís. 3/4, s. 248–259. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0035-449X. 
  54. ↑ KHOLOD, Maxim M. The Macedonian Expeditionary Corps in Asia Minor (336–335 BC). Klio. 2018-08-03, roč. 100, čís. 2, s. 407–446. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 2192-7669. DOI 10.1515/klio-2018-0102. (anglicky) 
  55. ↑ CHRUBASIK, Boris; KING, Daniel. Hellenism and the Local Communities of the Eastern Mediterranean: 400 BCE-250 CE. [s.l.]: Oxford University Press 255 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-880566-3. (anglicky) Google-Books-ID: 8H8yDwAAQBAJ. 
  56. ↑ ROLLER, Lynn E. The Great Mother at Gordion: The Hellenization of an Anatolian Cult. The Journal of Hellenic Studies. 1991, roč. 111, s. 128–143. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0075-4269. DOI 10.2307/631891. 
  57. ↑ SHERWIN-WHITE, A. N. Roman Involvement in Anatolia, 167-88 B.C.. The Journal of Roman Studies. 1977, roč. 67, s. 62–75. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0075-4358. DOI 10.2307/299919. 
  58. ↑ DĄBROWA, Edward. Camps, Campaigns, Colonies: Roman Military Presence in Anatolia, Mesopotamia, and the Near East. Selected Studies. [s.l.]: EISENBRAUNS book s. Dostupné online. ISBN 978-3-447-19981-0. (anglicky) Google-Books-ID: mVOszQEACAAJ. 
  59. ↑ MAYOR, Adrienne. The Poison King: The Life and Legend of Mithradates, Rome's Deadliest Enemy. [s.l.]: Princeton University Press 480 s. Dostupné online. ISBN 978-0-691-15026-0. (anglicky) Google-Books-ID: dKnFZa4LNjQC. 
  60. ↑ VAĎURA, Petr. Působení apoštola Pavla v Efezu. Témata [online]. Český rozhlas, 2011-09-04 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  61. ↑ CLEMEN, Carl. The Sojourn of the Apostle John at Ephesus. The American Journal of Theology , Oct., 1905, Vol. 9, No. 4 (Oct., 1905), pp. 643-676 [online]. The University of Chicago Press [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  62. ↑ PRCHAL, Miroslav. Zemřela panna Marie u Efesu?. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 1999-04-02 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  63. ↑ Svatý Mikuláš. Štědrý světec z Turecka, kterého zpopularizovala žena německého císaře. ČT24 [online]. Česká televize, 2017-12-05 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  64. ↑ GÜLBAY, Onur. The Imperial Cult and Emperor Hadrianus In Anatolia Metropolis II İonia, Essays in Honour of Recep Meriç, İstanbul, 2010. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. 
  65. ↑ ALFÖLDI, A. On the Foundation of Constantinople: A Few Notes. The Journal of Roman Studies. 1947, roč. 37, s. 10–16. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0075-4358. DOI 10.2307/298449. 
  66. ↑ TIERNEY, Michael. Constantine the Great and His City. Studies: An Irish Quarterly Review. 1934, roč. 23, čís. 89, s. 59–70. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0039-3495. 
  67. ↑ GRANT, Robert M. Religion and Politics at the Council at Nicaea. The Journal of Religion. 1975, roč. 55, čís. 1, s. 1–12. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0022-4189. 
  68. ↑ POLACZYKOVÁ, Tereza. Tajemství ukryté v jezeře Íznik: Vědci našli místo, kde se konal Nikajský koncil. Deník.cz. 2018-09-20. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. 
  69. ↑ VON HELLFELD, Matthias. Christianity becomes the religion of the Roman Empire - February 27, 380. DW.com [online]. 2009-11-16 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. ↑ BULLOUGH, Vern L. The Roman Empire vs. Persia, 363-502: A Study of Successful Deterrence. The Journal of Conflict Resolution. 1963, roč. 7, čís. 1, s. 55–68. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0022-0027. 
  71. ↑ KALDELLIS, Anthony. Hellenism in Byzantium: The Transformations of Greek Identity and the Reception of the Classical Tradition. [s.l.]: Cambridge University Press 482 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-29729-5. (anglicky) Google-Books-ID: 03iquAAACAAJ. 
  72. ↑ The Suda, a Massive Byzantine Encyclopedic Dictionary. www.historyofinformation.com [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  73. ↑ LAPČÍK, Michael. Před 1490 lety položili základní kámen. Hagia Sofia návštěvníky uchvacuje dodnes. Deník.cz. 2022-02-24. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. 
  74. ↑ GEANAKOPLOS, Deno J. Church and State in the Byzantine Empire: A Reconsideration of the Problem of Caesaropapism. Church History. 1965, roč. 34, čís. 4, s. 381–403. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0009-6407. DOI 10.2307/3163118. 
  75. ↑ DAVIS, Leo Donald. The first seven ecumenical councils (325-787) : their history and theology. [s.l.]: Collegeville, Minn. : Liturgical Press 352 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8146-5616-7. 
  76. ↑ LHOŤAN, Lukáš. Velké schizma 1054: Jak došlo k rozpadu křesťanské církve. Reflex.cz [online]. 2019-06-16 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  77. ↑ CARTWRIGHT, Mark. 1204: The Sack of Constantinople. World History Encyclopedia [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. ↑ PHILLIPS, Jonathan. The Fourth Crusade and the Sack of Constantinople. [s.l.]: Penguin 420 s. Dostupné online. ISBN 978-1-101-12772-8. (anglicky) Google-Books-ID: kkA2nomlPLwC. 
  79. ↑ PILLALAMARRI, Akhilesh. The Epic Story of How the Turks Migrated From Central Asia to Turkey. Thediplomat.com [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. ↑ D’AMATO, Raffaele; CLINE, Kenneth. The Battle of Manzikert: When Anatolia was lost forever. Medieval Warfare. 2013, roč. 3, čís. 3, s. 28–34. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 2211-5129. 
  81. ↑ HILLENBRAND, Carole. Turkish Myth and Muslim Symbol: The Battle of Manzikert. [s.l.]: Edinburgh University Press 321 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7486-3115-5. (anglicky) Google-Books-ID: leqqBgAAQBAJ. 
  82. ↑ CAHEN, Claude. The Formation of Turkey: The Seljukid Sultanate of Rum: Eleventh to Fourteenth Century. [s.l.]: Routledge 287 s. Dostupné online. ISBN 978-1-317-87625-0. (anglicky) Google-Books-ID: Jl_JAwAAQBAJ. 
  83. ↑ GRIERSON, Roderick. 'We Believe in Your Prophet': Rumi, Palamas, and the Conversion of Anatolia. Mawlana Rumi Review. 2011, roč. 2, s. 96–124. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 2042-3357. 
  84. ↑ WITTEK, Paul. The Rise of the Ottoman Empire: Studies in the History of Turkey, Thirteenth-fifteenth Centuries. [s.l.]: Routledge 194 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7007-1500-8. (anglicky) Google-Books-ID: Am0MGwAACAAJ. 
  85. ↑ SCHMITT, Jens Oliver. The Ottoman Conquest of the Balkans: Interpretations and Research Debates. [s.l.]: Austrian Academy of Sciences Press 289 s. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-8036-4. (anglicky) 
  86. ↑ LHOŤAN, Lukáš. Dobytí Konstantinopole 1453: Osmané využili křesťanského rozkolu. Reflex.cz [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  87. ↑ BALAN, Ahmet. Expelled From Spain in 1492, Jews Are Now Commemorating 500th Year in Turkey. Los Angeles Times [online]. 1991-09-01 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  88. ↑ MUNZAR, Zdeněk. Turci u Vídně: Jak pomohli čeští vojáci v obraně města?. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2019-02-21 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  89. ↑ PIGULA, Topi. Před 339 lety Evropa konečně porazila Turky. Bitva u Vídně posunula Habsburky výrazně kupředu. Prima Zoom [online]. FTV Prima [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  90. ↑ Russo-Turkish wars | Russo-Turkish history | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  91. ↑ REID, Anthony. Sixteenth Century Turkish Influence in Western Indonesia. Journal of Southeast Asian History. 1969, roč. 10, čís. 3, s. 395–414. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0217-7811. 
  92. ↑ PEACOCK, Andrew C. S.; GALLOP, Annabel Teh. From Anatolia to Aceh: Ottomans, Turks, and Southeast Asia. [s.l.]: Oxford University Press 348 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-177197-2. (anglicky) Google-Books-ID: JL96AQAACAAJ. 
  93. ↑ SHIRINIAN, George N. Genocide in the Ottoman Empire: Armenians, Assyrians, and Greeks, 1913-1923. [s.l.]: Berghahn Books 443 s. Dostupné online. ISBN 978-1-78533-433-7. (anglicky) Google-Books-ID: SlwEDQAAQBAJ. 
  94. ↑ KOMÁREK, Michal. Existenciální hrozba pro říši! Důvod pro genocidu starou přes sto let. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 2022-04-24 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  95. ↑ QARABASH, Abed Mshiho Neman. Sayfo - An Account of the Assyrian Genocide. [s.l.]: Edinburgh University Press 272 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4744-4751-5. (anglicky) 
  96. ↑ MEICHANETSIDIS, Vasileios Th. The Genocide of the Greeks of the Ottoman Empire, 1913–1923: A Comprehensive Overview. Genocide Studies International. 2015, roč. 9, čís. 1, s. 104–173. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 2291-1847. 
  97. ↑ KAWTHARANI, Wajih. The Ottoman Tanzimat and the Constitution: The Beginnings of Constitutional Thought, Text, Application, and Conceptualizatio. Tabayyun. 2013, roč. 1, čís. 3, s. 07–22. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 2305-2465. (arabsky) 
  98. ↑ AHMAD, Feroz. The Young Turk Revolution. Journal of Contemporary History. 1968, roč. 3, čís. 3, s. 19–36. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0022-0094. 
  99. ↑ AHMAD, Feroz. War and Society under the Young Turks, 1908-18. Review (Fernand Braudel Center). 1988, roč. 11, čís. 2, s. 265–286. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0147-9032. 
  100. ↑ AKSAKAL, Mustafa. The Ottoman Road to War in 1914: The Ottoman Empire and the First World War. [s.l.]: Cambridge University Press 382 s. Dostupné online. ISBN 978-1-139-47449-8. (anglicky) Google-Books-ID: xTVSkasR2IsC. 
  101. ↑ AKSAKAL, Mustafa. The Limits of Diplomacy: The Ottoman Empire and the First World War. Foreign Policy Analysis. 2011, roč. 7, čís. 2, s. 197–203. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. ISSN 1743-8586. 
  102. ↑ ROGAN, Eugene. The Fall of the Ottomans: The Great War in the Middle East. [s.l.]: Basic Books 323 s. Dostupné online. ISBN 978-0-465-05669-9. (anglicky) Google-Books-ID: YeNrDgAAQBAJ. 
  103. ↑ RYAN, James. Mudros, Armistice of. International Encyclopedia of the First World War (WW1) [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. 
  104. ↑ October 30, 1918: Ottoman Empire signs treaty with Allies. History.com [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. ↑ DYER, Gwynne. The Turkish Armistice of 1918: 2: A Lost Opportunity: The Armistice Negotiations of Moudros. Middle Eastern Studies. 1972, roč. 8, čís. 3, s. 313–348. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. ISSN 0026-3206. 
  106. ↑ HARBIN, Julie. How the Occupation of Istanbul Shaped the Modern Middle East. Duke Today [online]. 2015-04-20 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. ↑ BUZANSKI, Peter M. The Interallied Investigation of the Greek Invasion of Smyrna, 1919. The Historian. 1963, roč. 25, čís. 3, s. 325–343. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. ISSN 0018-2370. 
  108. ↑ HANEDAR, Avni Önder. War, Risk, and Gold: The Turkish War of Independence and Ottoman Empire. Jahrbuch für Wirtschaftsgeschichte / Economic History Yearbook. 2023-11-01, roč. 64, čís. 2, s. 619–649. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. ISSN 2196-6842. DOI 10.1515/jbwg-2023-0022. (anglicky) 
  109. ↑ ERICKSON, Edward J. The Turkish War of Independence: A Military History, 1919–1923. [s.l.]: Bloomsbury Academic 432 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4408-7841-1. (anglicky) Google-Books-ID: DLvCEAAAQBAJ. 
  110. ↑ JENSEN, Peter Kincaid. The Greco-Turkish War, 1920-1922. International Journal of Middle East Studies. 1979, roč. 10, čís. 4, s. 553–565. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. ISSN 0020-7438. 
  111. ↑ MACAR, Elçin. Greco-Turkish War 1919-1922. International Encyclopedia of the First World War (WW1) [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. 
  112. ↑ HELMREICH, Paul C. From Paris to Sevres: the partition of the Ottoman Empire at the Peace Conference of 1919-1920. catalogue.nla.gov.au [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  113. ↑ The Treaty of Sèvres, 1920 [online]. Harold B. Library, Brigham Young University. Dostupné online. 
  114. ↑ More Turkey: The Soviet Border Before And After The Treaty Of Kars. RadioFreeEurope/RadioLiberty [online]. 2021-10-12 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  115. ↑ Armistice of Mudanya. History-maps.com [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  116. ↑ PAPADIMITRIOU, Yanis; SOLAKER, Gulsen. Greece and Turkey: The Treaty of Lausanne 100 years on. DW.com [online]. 2023-07-23 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  117. ↑ FARGE, Emma; NEGHAIWI, Brenna Hughes. Treaty that created modern Turkey still evokes pain for some, 100 years after signing. Reuters. 2023-07-24. Dostupné online [cit. 2023-11-06]. (anglicky) 
  118. ↑ DARWIN, J. G. The Chanak Crisis and the British Cabinet. History. Feb 1980, s. 32–48. DOI 10.1111/j.1468-229X.1980.tb02082.x. 
  119. ↑ DAWSON, Robert MacGregor. William Lyon Mackenzie King: A Political Biography, 1874-1923. Toronto: University of Toronto Press, 1958. S. 401–416. 
  120. ↑ HIRSCHON, Renée. Crossing the Aegean: An Appraisal of the 1923 Compulsory Population Exchange between Greece and Turkey. [s.l.]: Berghahn Books 318 s. Dostupné online. ISBN 978-0-85745-702-8. (anglicky) Google-Books-ID: CtDQqKh90YwC. 
  121. ↑ BLANCHARD, Raoul. The Exchange of Populations between Greece and Turkey. Geographical Review. 1925, roč. 15, čís. 3, s. 449–456. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN 0016-7428. DOI 10.2307/208566. 
  122. ↑ HEJMA, Alan. Osmanská říše je minulostí. Před 100 lety vznikla Turecká republika. iDNES.cz [online]. 2023-10-28 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. 
  123. ↑ LHOŤAN, Lukáš. Mustafa Kemal zmodernizoval Turecko, teď se od něj Turci odvrací. Kdo byl zbožňovaný Atatürk?. Reflex.cz [online]. 2021-05-19 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  124. ↑ HALE, William. Turkey and Britain in World War II: Origins and Results of the Tripartite Alliance, 1935-40. Journal of Balkan and Near Eastern Studies. 2021-11-02, roč. 23, čís. 6, s. 824–844. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 1944-8953. DOI 10.1080/19448953.2021.1987764. 
  125. ↑ LIPPE, John M. Vander. Forgotten Brigade of the Forgotten War: Turkey's Participation in the Korean War. Middle Eastern Studies. 2000, roč. 36, čís. 1, s. 92–102. Dostupné online [cit. 2023-04-19]. ISSN 0026-3206. 
  126. ↑ WILKINSON, Tracy. So, why is Turkey in NATO, anyway? A look at the country's complex history with the alliance. Los Angeles Times [online]. 2022-06-29 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  127. ↑ "Turecko znovu bombardovalo pozice kurdských separatistů". Týden. 11. října 2015.
  128. ↑ Scores killed in clashes between Turkish forces and Kurdish rebels [online]. Al Jazeera, 29. září 2015. Dostupné online. 
  129. ↑ Turecko i Saúdové podporují krvelačnou al-Nusrá. Žádají USA, aby přivřely oči. Lidovky.cz [online]. 2015-06-15 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  130. ↑ Turecko chce do kurdských regionů přesídlit syrské uprchlíky. Hrozí demografická proměna. Plus [online]. Český rozhlas, 2018-03-19 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  131. ↑ US imposes sanctions on Turkey over Syria attack. www.bbc.com [online]. 2019-10-15. Dostupné online. 
  132. ↑ Trump Levels Sanctions on Turkey in Attempt to Contain the Chaos Wreaked By His Syria Withdrawal. Time [online]. Dostupné online. 
  133. ↑ Arménská genocida paralyzuje vztahy mezi Turky a Armény, společná hranice je neprodyšně uzavřená. Český rozhlas [online]. 15. září 2018. Dostupné online. 
  134. ↑ Od ostnatých drátů k rozdělení. Před 45 lety vtrhla turecká armáda na Kypr. iDNES.cz [online]. 2019-07-20 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  135. ↑ CAMP, Glen D. Greek-Turkish Conflict over Cyprus. Political Science Quarterly. 1980, roč. 95, čís. 1, s. 43–70. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN 0032-3195. DOI 10.2307/2149584. 
  136. ↑ GUNN, Christopher. The 1960 Coup in Turkey: A U.S. Intelligence Failure or a Successful Intervention?. Journal of Cold War Studies. 2015, roč. 17, čís. 2, s. 103–139. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN 1520-3972. 
  137. ↑ DEMIREL, Tanel. The Turkish Military's Decision to Intervene: 12 September 1980. Armed Forces & Society. 2003, roč. 29, čís. 2, s. 253–280. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN 0095-327X. 
  138. ↑ BROWN, JAMES. The Military and Politics In Turkey. Armed Forces & Society. 1987, roč. 13, čís. 2, s. 235–253. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN 0095-327X. 
  139. ↑ TACHAU, Frank; HEPER, Metin. The State, Politics, and the Military in Turkey. Comparative Politics. 1983, roč. 16, čís. 1, s. 17–33. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN 0010-4159. DOI 10.2307/421593. 
  140. ↑ KARABELIAS, Gerassimos. The Evolution of Civil-Military Relations in Post-War Turkey, 1980-95. Middle Eastern Studies. 1999, roč. 35, čís. 4, s. 130–151. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. ISSN 0026-3206. 
  141. ↑ Turecko je příliš malé, řekl Erdogan. Připomněl slavnou minulost a ‚právo‘ na Irák. Lidovky.cz [online]. 2016-10-30 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  142. ↑ YAVUZ, M. Hakan. Nostalgia for the Empire: The Politics of Neo-Ottomanism. [s.l.]: Oxford University Press 337 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-751228-9. (anglicky) Google-Books-ID: eyrtDwAAQBAJ. 
  143. ↑ Turkey’s Dangerous New Exports: Pan-Islamist, Neo-Ottoman Visions and Regional Instability. Middle East Institute [online]. [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  144. ↑ Erdogan: Byla to zrada, pučisté zaplatí vysokou cenu. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  145. ↑ V Turecku vydali zatykače na dalších 230 lidí kvůli pokusu o puč. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  146. ↑ Turkey arrests German for spreading Kurdish propaganda: Anadolu. Reuters. 2018-07-25. Dostupné online [cit. 2023-04-20]. (anglicky) 
  147. ↑ V Turecku zatkli další opoziční politiky. V zemi panuje "dusno". Týden.cz [online]. 2016-11-05 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  148. ↑ EU zmrazí přístupová jednání s Tureckem kvůli událostem po puči. Turci to neberou vážně. Lidovky.cz [online]. 2016-11-24 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  149. ↑ Turecko míří vstříc prezidentskému systému, pro debatu o reformě hlasovala i část opozice. ČT24 [online]. 2017-01-10. Dostupné online. 
  150. ↑ Erdogan triumfuje: Turecko zavádí prezidentský systém, rozhodli lidé v referendu. EuroZprávy [online]. 2017-04-16 [cit. 2017-04-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-04-22. 
  151. ↑ BURCHERT, Viliam. Evropa v pasti: Turecko má teď systém à la Putin, EU tam už nic nezmůže. Reflex.cz [online]. 2017-04-17 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  152. ↑ GÜMÜŞ, Tezcan. Turkey's Political Leaders: Authoritarian Tendencies in a Democratic State. [s.l.]: Edinburgh University Press 256 s. Dostupné online. ISBN 978-1-3995-0008-1. (anglicky) Google-Books-ID: 1S5GzwEACAAJ. 
  153. ↑ a b Turkey – Geography [online]. Knihovna Kongresu [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  154. ↑ a b c d e f g h DEWDNEY, John C; YAPP, Malcolm Edward. Turkey [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  155. ↑ a b c d e f g h i j k l m CIA. The World Factbook - Turkey [online]. Rev. 2011-12-13 [cit. 2011-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-07-02. (anglicky) 
  156. ↑ a b c d Library of Congress. Country Profile: Turkey [online]. 2008-08-19 [cit. 2012-02-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  157. ↑ a b BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 2–3
  158. ↑ BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 8
  159. ↑ a b c BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 7
  160. ↑ Letsch, C. Recep Erdogan wins by landslide in Turkey's general election. The Guardian [online]. 2011-06-13. Dostupné online. (anglicky) 
  161. ↑ Human rights in Turkey: still a long way to go to meet accession criteria [online]. European Parliament Human Rights committee, 26 October 2010 [cit. 2013-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-22. 
  162. ↑ a b c Turkey's Press Freedom Crisis. Turkey's Press Freedom Crisis [online]. Committee to Protect Journalists [cit. 2013-02-09]. Dostupné online. 
  163. ↑ Russia, China and Turkey top yearly list of music freedom violations [online]. freemuse.org [cit. 2015-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-02-19. 
  164. ↑ Seven journalists arrested in Turkey [online]. The Guardian, 4 March 2011 [cit. 2013-06-11]. Dostupné online. 
  165. ↑ Turkey [online]. freedomhouse.org [cit. 2015-01-29]. Dostupné online. 
  166. ↑ a b c Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 17
  167. ↑ Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Turkey [online]. U.S. Department of State, 2011-05-13 [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  168. ↑ İdris Bal. Turkish Foreign Policy in Post Cold War Era. [s.l.]: Universal-Publishers ISBN 978-1-58112-423-1. S. 269. 
  169. ↑ ELANCHENNY, Susae. Breaking the Ice The Role of Civil Society and Media in Turkey-Armenia Relations An Evaluation of the 'Dialogue-Building between Turkey and Armenia' Project. Istanbul: Istanbul Kültür University, 2010. ISBN 605-4233-80-7. S. 9. 
  170. ↑ TAŞPINAR, Ömer. Turkey's Middle East Policies: Between Neo-Ottomanism and Kemalism [online]. Carnegie Endowment for International Peace, September 2008 [cit. 2010-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-09-15. 
  171. ↑ MURINSON, Alexander. Turkey's Entente with Israel and Azerbaijan: State Identity and Security in the Middle East and Caucasus (Routledge Studies in Middle Eastern Politics). [s.l.]: Routledge, December 2009. ISBN 0-415-77892-1. S. 119. 
  172. ↑ Syria ratchets up tension with Turkey – warning it of dangers of rebel support [online]. Euronews, 4 October 2013 [cit. 2016-06-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  173. ↑ Turkey, Egypt recall envoys in wake of violence [online]. Bloomberg, 16 August 2013. Dostupné online. 
  174. ↑ Amanda Paul. Turkey-Egypt Relations: at Rock-Bottom [online]. Today's Zaman, 2014-10-04 [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-19. 
  175. ↑ Yaşar Yakış. On Relations between Turkey and Egypt [online]. Turkish Weekly, 2014-09-29 [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-05. 
  176. ↑ Greece, Egypt, Cyprus urge Turkey to quit gas search off island [online]. Reuters, 2014-10-29 [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-29. 
  177. ↑ Egypt, Greece, Cyprus pledge to boost energy cooperation [online]. Reuters, 2014-11-08 [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-12. 
  178. ↑ Policy of Zero Problems with our Neighbors [online]. Turkish Ministry of Foreign Affairs [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-22. 
  179. ↑ Piotr Zalewsky. How Turkey Went From 'Zero Problems' to Zero Friends [online]. Foreign Policy, 2013-08-22 [cit. 2014-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-10. 
  180. ↑ Mark Lowen. Erdogan's 'New Turkey' drifts towards isolation [online]. BBC, 2014-11-20 [cit. 2014-11-22]. Dostupné online. 
  181. ↑ RICHMOND, Oliver P. Mediating in Cyprus: The Cypriot Communities and the United Nations. [s.l.]: Psychology Press, 1998. ISBN 978-0-7146-4877-4. S. 260. 
  182. ↑ Turkey vows to provide all kinds of support for KRG's security. www.todayszaman.com. Today's Zaman, 21 November 2014. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  183. ↑ Chaillot Paper no.97: Enter the EU Battle Groups [online]. European Union Institute for Security Studies, February 2007 [cit. 2016-06-06]. S. 88. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  184. ↑ Vztahy ČR s Tureckem [online]. Velvyslanectví České republiky v Ankaře [cit. 2012-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-31. 
  185. ↑ Česko-turecké obchodní a ekonomické vztahy [online]. Generální konzulát České republiky v Istanbulu, 2011-04-18 [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. 
  186. ↑ Víza - režim vstupu [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. 
  187. ↑ Češi mění směr dovolených. Chorvatsko bylo nečekaně sraženo Slovenskem. iDnes.cz [online]. 31. března 2016. Dostupné online. 
  188. ↑ Erdogan kritizuje Česko kvůli propuštění Muslima: Neumíte vysvětlit, proč jste ho zatkli a pak propustili, jde tedy o podporu terorismu. Hospodářské noviny. 1. března 2018.
  189. ↑ Šest let a tři měsíce pro dva Čechy za spolupráci s Kurdy, potvrdil soud. iDnes.cz [online]. 23. července 2018. Dostupné online. 
  190. ↑ Jak Erdogan začal měnit názor. Propuštění Čechů z tureckého vězení předcházela diplomatická ‚ofenziva‘. Lidovky.cz [online]. 2020-07-28 [cit. 2020-10-27]. Dostupné online. 
  191. ↑ Zastavte vývoz zbraní do Turecka, vyzývá Amnesty International Petříčka. Novinky.cz [online]. Borgis, 23. října 2020. Dostupné online. 
  192. ↑ Středomoří se blíží k bodu varu. Turci hrozí válkou, Řekové zbrojí. iDnes.cz [online]. 8. září 2020. Dostupné online. 
  193. ↑ Petříček: Partneři z EU mají podporu ČR ve sporu s Tureckem. České noviny [online]. 18. září 2020. Dostupné online. 
  194. ↑ "Česko dá Turecku 800 milionů korun na zastavení proudu migrantů do EU". Český rozhlas. 29. listopadu 2015.
  195. ↑ Turecko varuje občany: Pozor na nepřátelské Němce, nebavte se o politice. Novinky.cz [online]. Borgis, 10. září 2017. Dostupné online. 
  196. ↑ V Turecku byl zahájen provoz plynovodu TANAP. Díky němu by měla klesnout závislost Evropy na Rusku. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 12. června 2020. Dostupné online. 
  197. ↑ Turkey's Relations with NATO [online]. mfa.gov.tr [cit. 2014-06-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-22. 
  198. ↑ a b Turkish General Staff. Turkish Armed Forces Defense Organization [online]. Turkish Armed Forces [cit. 2006-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-02. Dostupné také na: [2]. 
  199. ↑ Financial and Economic Data Relating to NATO Defence [online]. NATO, 13 April 2012 [cit. 2013-06-16]. Dostupné online. 
  200. ↑ Foreign Minister Wants US Nukes out of Germany [online]. Der Spiegel, 30 March 2009 [cit. 2010-11-01]. Dostupné online. 
  201. ↑ Hans M. Kristensen. NRDC: U.S. Nuclear Weapons in Europe [PDF]. Natural Resources Defense Council, 2005 [cit. 2010-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-01. 
  202. ↑ Vysoký komisár OSN pre utečencov (UNHCR), Directorate for Movements of Persons, Migration and Consular Affairs – Asylum and Migration Division. Turkey/Military service [PDF]. UNHCR, July 2001 [cit. 2006-12-27]. Dostupné online. Dostupné také na: [3]. 
  203. ↑ EBCO: European Bureau for Conscientious Objection [online]. Ebco-beoc.eu [cit. 2010-09-04]. Dostupné online. 
  204. ↑ a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 19
  205. ↑ BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 11
  206. ↑ a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 20
  207. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 24
  208. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 27
  209. ↑ FAOSTAT [online]. Organizace pro výživu a zemědělství [cit. 2012-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-13. (anglicky) 
  210. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 28
  211. ↑ a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 26
  212. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 28–29
  213. ↑ a b c d e Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 30–31
  214. ↑ Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 32–33
  215. ↑ První turecká jaderná elektrárna se stává realitou. Atominfo.cz [online]. 2011-01-24. Dostupné online. 
  216. ↑ World Population Prospects 2017 Archivováno 19. 9. 2016 na Wayback Machine.. UN.org
  217. ↑ The Results of Address Based Population Registration System, 2015 [online]. Turkish Statistical Institute, 28 January 2016 [cit. 2016-01-28]. Dostupné v archivu. 
  218. ↑ Mid-year population estimations, 1927–1985; Mid-year population estimations and projections, 1986–2011 [online]. Státní statistický institut Turecka [cit. 2015-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-05-15. 
  219. ↑ Turkey Constitution [online]. Univerzita v Bernu [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  220. ↑ Rum Orthodox Christians [online]. Minority Rights Group International [cit. 2012-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-16. (anglicky) 
  221. ↑ Armenian, Ermeni of Turkey [online]. Joshua Project [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  222. ↑ The Jewish Population of the World (2010) [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  223. ↑ Circassia [online]. Organizace nezastoupených států a národů, rev. 2008-03-25 [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  224. ↑ Georgian [online]. Ethnologue: Languages of the World [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  225. ↑ Laz, Lazuri of Turkey [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  226. ↑ Akçam, Taner. A Shameful Act: The Armenian Genocide and the Question of Turkish Responsibility. New York: Metropolitan Books, 2006, s. 42. ISBN 0-8050-7932-7.
  227. ↑ KOPECKÝ, Pavel. Arménská genocida: politicko-kulturní důsledky a souvislosti. Revue Politika [online]. 2010-2-1. Dostupné online. 
  228. ↑ GORTER, Durk. The other languages of Europe: demographic, sociolinguistic, and educational perspectives. [s.l.]: Multilingual Matters, 2001. Dostupné online. S. 423–424. (anglicky) 
  229. ↑ "Ve stínu Řeka Zorby". Rozhlas.cz. 23. března 2015.
  230. ↑ Turkey Constitution: Article 24 [online]. International Constitutional Law [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  231. ↑ ÖZKÖK, Ertuğrul. Türkiye artık yüzde 99'u müslüman olan ülke değil [online]. 21 May 2019. Dostupné online. 
  232. ↑ Optimar'dan din-inanç anketi: Yüzde 89 Allah'ın varlığına ve birliğine inanıyor [online]. T24.com.tr, 15 May 2019 [cit. 2020-08-15]. Dostupné online. (turecky) 
  233. ↑ Bir eşitlik arayışı: Türkiye'de azınlıklar [online]. Minority Rights Group International, 2007 [cit. 2021-01-19]. Dostupné online. (turecky) 
  234. ↑ Tengrism is also on the rise [online]. OdaTV, 9 April 2018 [cit. 2019-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 August 2019. 
  235. ↑ Nazim Hikmet – muž, který stál u základů moderního Turecka. Český rozhlas Plus [online]. 2010-09-01 [cit. 2019-11-08]. Dostupné online. 
  236. ↑ PACE, Eric. Aziz Nesin of Turkey Dies at 80; Writer Escaped Militants' Arson. The New York Times. 1995-07-07. Dostupné online [cit. 2019-11-08]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  237. ↑ Nobelovu cenu za literaturu dostal turecký spisovatel Orhan Pamuk. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2019-11-08]. Dostupné online. 
  238. ↑ ERDMANN, Kurt. Siebenhundert Jahre Orientteppich. 1st. vyd. Herford: Bussesche Verlagshandlung, 166. S. 149. 
  239. ↑ KOSTELECKÁ, Romana. Komu se říkalo Michelangelo Východu? – EpochálníSvět.cz [online]. [cit. 2019-11-08]. Dostupné online. 
  240. ↑ Istanbulské paláce Topkapi a Dolmabahče. Český rozhlas Plus [online]. 2012-04-05 [cit. 2019-11-08]. Dostupné online. 
  241. ↑ Ankara Anatolian Civilizations Museum. Turkish Museums [online]. [cit. 2023-09-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  242. ↑ İstanbul Archaeological Museums. Turkish Museums [online]. [cit. 2023-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  243. ↑ Zlatou palmu získal Zimní spánek tureckého režiséra Ceylana. E15.cz [online]. [cit. 2019-11-08]. Dostupné online. 
  244. ↑ Medvědi z Berlinale mají nové majitele. Zlatého získal turecký film Bal. iDNES.cz [online]. 2010-02-20 [cit. 2022-04-03]. Dostupné online. 
  245. ↑ Fazil Say má mnoho rukou a mnoho tváří. iDNES.cz [online]. 2002-05-30 [cit. 2019-11-08]. Dostupné online. 
  246. ↑ Turkey's Sertab Erener Wins 2003 Eurovision Song Contest - 2003-05-25. Voice of America [online]. [cit. 2019-11-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  247. ↑ Pohár UEFA zvedli nad hlavu hráči Galatasaraye. iDNES.cz [online]. 2000-05-17 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  248. ↑ 2000 Super Cup: Jardel doubles up for Galatasaray. UEFA.com [online]. 2000-09-01 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  249. ↑ Rekordní gól poslal Turky za bronzem. iDNES.cz [online]. 2002-06-29 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  250. ↑ Mladé americké pušky sestřelily jejich zlatý sen. I tak jsou Turci nesmrtelní. iDNES.cz [online]. 2010-09-14 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  251. ↑ Evropskými šampionkami jsou basketbalistky Ruska, Turkyně nestačily. iDNES.cz [online]. 2011-07-03 [cit. 2023-04-20]. Dostupné online. 
  252. ↑ Galatasaray odeabank crowned EuroLeague Women champions. FIBA.basketball [online]. [cit. 2023-06-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  253. ↑ Dobývání zlata klaplo v Praze. Fenerbahce slaví první triumf v Eurolize. iDNES.cz [online]. 2023-04-16 [cit. 2023-06-28]. Dostupné online. 
  254. ↑ Veselý se dočkal. S Fenerbahce Istanbul slaví titul z Euroligy. iDNES.cz [online]. 2017-05-21 [cit. 2022-03-10]. Dostupné online. 
  255. ↑ Euroligu basketbalistů vyhrál poprvé turecký Anadalu Efes Istanbul. iDNES.cz [online]. 2021-05-30 [cit. 2023-06-28]. Dostupné online. 
  256. ↑ Mete Gazoz wins the Tokyo 2020 Olympic Games. World Archery [online]. [cit. 2021-08-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  257. ↑ Mílařka Alptekinová má za třetí dopingový nález doživotní zákaz. iSport.cz [online]. [cit. 2021-08-06]. Dostupné online. 
  258. ↑ Nobelovu cenu za chemii mají Švéd, Američan a Turek za výzkum DNA. ČT24 [online]. [cit. 2019-11-08]. Dostupné online. 
  259. ↑ Piri Reis zakreslil na mapu Antarktidu v době, kdy o ní nikdo nevěděl. ExtraStory.cz [online]. [cit. 2019-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-11-08. 
  260. ↑ Al-battani | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2019-11-08]. Dostupné online. 
  261. ↑ Ismail al-Jazari, the Muslim inventor whom some call the 'Father of Robotics'. National Geographic [online]. 2020-07-30 [cit. 2023-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  262. ↑ BERKES, Niyazi. Ziya Gökalp: His Contribution to Turkish Nationalism. Middle East Journal. 1954, roč. 8, čís. 4, s. 375–390. Dostupné online [cit. 2019-11-08]. ISSN 0026-3141. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • The New Turkey – The Quiet Revolution at the Edge of Europe (Nové Turecko – tichá revoluce na okraji Evropy), Chris Morris, 2005, Granta Books, ISBN 1-86207-790-8 (anglicky)
  • KREISER, Klaus; NEUMANN, Christoph K. Dějiny Turecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-012-8. 
  • MUSIL, Alois. Mosta do Asie : Nové Turecko. Praha: Melantrich, 1941. 262 s. Dostupné online. 
  • PIRICKÝ, Gabriel. Turecko. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-323-2. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Turecko – Türkiye – (TR)
Provincie a jejich hlavní města
Adana (Adana) • Adıyaman (Adıyaman) • Afyonkarahisar (Afyonkarahisar) • Ağrı (Ağrı) • Aksaray (Aksaray) • Amasya (Amasya) • Ankara (Hlavní město Ankara) • Antalya (Antalya) • Ardahan (Ardahan) • Artvin (Artvin) • Aydın (Aydın) • Balıkesir (Balıkesir) • Bartın (Bartın) • Batman (Batman) • Bayburt (Bayburt) • Biledžik (Biledžik) • Bingöl (Bingöl) • Bitlis (Bitlis) • Bolu (Bolu) • Burdur (Burdur) • Bursa (Bursa) • Çanakkale (Çanakkale) • Çankırı (Çankırı) • Çorum (Çorum) • Denizli (Denizli) • Diyarbakır (Diyarbakır) • Düzce (Düzce) • Edirne (Edirne) • Elazığ (Elazığ ) • Erzincan (Erzincan) • Erzurum (Erzurum) • Eskišehir (Eskišehir) • Gaziantep (Gaziantep) • Giresun (Giresun) • Gümüşhane (Gümüşhane) • Hakkâri (Hakkâri) • Hatay (Antakya) • Iğdır (Iğdır) • Isparta (Isparta) • Istanbul (Istanbul) • Izmir (Smyrna) • Kahramanmaraş (Kahramanmaraş) • Karabük (Karabük) • Karaman (Karaman) • Kars (Kars) • Kastamonu (Kastamonu) • Kayseri (Kayseri) • Kırıkkale (Kırıkkale) • Kırklareli (Kırklareli) • Kilis (Kilis) • Kırşehir (Kırşehir) • Kocaeli (İzmit) • Konya (Konya) • Kütahya (Kütahya) • Malatya (Malatya) • Manisa (Manisa) • Mardin (Mardin) • Mersin (Mersin) • Muğla (Muğla) • Muş (Muş) • Nevşehir (Nevşehir) • Niğde (Niğde) • Ordu (Ordu) • Osmaniye (Osmaniye) • Rize (Rize) • Sakarya (Sakarya) • Samsun (Samsun) • Siirt (Siirt) • Sinop (Sinop) • Sivas (Sivas) • Şırnak (Şırnak) • Şanlıurfa (Şanlıurfa) • Tekirdağ (Tekirdağ) • Tokat (Tokat) • Trabzon (Trabzon) • Tunceli (Tunceli) • Uşak (Uşak) • Van (Van) • Yalova (Yalova) • Yozgat (Yozgat) • Zonguldak (Zonguldak)
 Geografická lokalizace
Státy a území v Asii
Nezávislé státy
Teritoria, kolonie a
závislá území
Územní celky se sporným
mezinárodním postavením
Státy a území v Evropě
Suverénní státy
Státy bez plného uznání
Závislá území
Dánsko
Spojené království
Zvláštní oblasti vnitřní suverenity
Finsko
Norsko
Spojené království
  • 1 Oceánské ostrovy v blízkosti Evropy jsou obvykle zařazeny ke kontinentu, i když se nenacházejí na jeho kontinentálním šelfu.
  • 2 Některé země zcela mimo konvenční geografické hranice Evropy jsou běžně spojovány s kontinentem kvůli etnologickým vazbám.
  • 3 Stát leží větší částí v Asii.
Státy u Černého moře
1 Částečně uznané státy.
Členství v mezinárodních organizacích
Severoatlantická aliance (NATO)
Organizace islámské spolupráce
Členové
Pozastavené členství
Pozorovatelé
Organizace turkických států
Členové
Pozorovatelé
  • MaďarskoMaďarsko Maďarsko
  • Severní KyprSeverní Kypr Severní Kypr
  • TurkmenistánTurkmenistán Turkmenistán
    		•
    Summity
    Symboly
    Ocenění
    D8
    G20
    Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Turecko&oldid=24348454“