Ivan Fjodorovič Paskevič
| Ivan Fjodorovič Paskevič | |
|---|---|
| Narození | 8.jul. / 19. května 1782greg. Poltava |
| Úmrtí | 1. února 1856 (ve věku 73 let) Varšava |
| Místo pohřbení | Pohřební kaple Paskevičů |
| Alma mater | Pážecí sbor |
| Povolání | důstojník a politik |
| Ocenění | Řád sv. Vladimíra 4. třídy se stuhou (1807) Řád půlměsíce (1807) zlatá zbraň Za chrabrost (1807) Kříž za dobytí Dobriče (1810) Řád sv. Jiří 4. třídy (1810) … více na Wikidatech |
| Choť | Jelizaveta Alexejevna Paskevičová (od 1817)[1][2] |
| Děti | Fjodor Ivanovič Paskevič Anastázie Ivanovna Paskevičová Anna Ivanovna Paskevičová Alexandra Ivanovna Paskevičová |
| Rodiče | Fjodor Grigorjevič Paskevič a Anna Osipovna Korobovská |
| Rod | Paskevičové |
| Funkce | náměstek člen Státní rady Ruského impéria |
| Podpis | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ivan Fjodorovič Paskevič (ukrajinsky Іван Федорович Паскевич, rusky Ива́н Фёдорович Паске́вич, 8. květnajul./ 19. května 1782greg., Poltava – 20. lednajul./ 1. února 1856greg., Varšava) byl ruský carský velitel ukrajinského kozáckého původu, voják, vojevůdce a politik sloužící v řadách ruské armády jako generál a polní maršál. Byl jedním z klíčových mužů, o něž se opíral ruský car Mikuláš I. Pavlovič (vládl 1825–1855). Účastnil se válečných tažení proti Turecku a Francii, během válek s Íránem velel ruským vojskům na Kavkaze, po Dibičově smrti rozdrtil polské povstání (1830–1831) a následně působil jako místodržitel (namiestnik) Polského království. Zasahoval též proti uherskému povstání (1848–1849). V době krymské války byl hlavní velitelem na Balkáně. Od roku 1854 byl hlavní velitel vojsk v Polsku a Pobaltí. Byl členem soudu, který vynesl rozsudek nad tzv. děkabristy.[3]
Život
[editovat | editovat zdroj]Mládí a raná kariéra v armádě
[editovat | editovat zdroj]Narodil se ve městě Poltava. Pocházel ze šlechtické rodiny, jeho předkové byli kozáci. V únoru 1794 byl přijat na studia v Pážecím sboru a v říjnu 1800 se stal gardovým důstojníkem. V roce 1805 se zúčastnil války s Francií a bitvy u Slavkova. V roce 1806 byl vyslán na štáb Dunajské armády, kde se účastnil bojů proti Osmanské říši, vyznamenal se při dobytí Bukurešti a úspěšně velel praporu horských střelců. Na podzim 1807 se podílel na neúspěšných mírových jednáních s Osmanskou říší, od roku 1808 byl opět velitelem horského střeleckého praporu a později pěšího pluku. Na podzim 1810 mu byla udělena generálská hodnost, v lednu 1811 se stal majitelem nově vznikajícího Orlovského pěšího pluku, od června 1811 velel pěší brigádě a začátkem roku 1812 se stal velitelem 26. pěší divize, se kterou vstoupil do bojů rusko-francouzské války.
Napoleonské války
[editovat | editovat zdroj]Vyznamenal se v bojích u Saltanovky, Smolenska, Borodina, Malojaroslavského i Vjazmy, při ruském protiútoku velel pěchotě Platovova sboru a později se stal zástupcem velitele v Miloradovičově sboru. V prosinci 1812 se stal velitelem 7. sboru, obsadil polskou pevnost Modlin a pronikl v průběhu bitvy u Lipska jako jeden z prvních do města. Koncem roku 1813 obléhal Magdeburg a Hamburg, v lednu 1814 byl jmenován velitelem 2. granátnické divize a zúčastnil se útoku na Paříž. Za války roku 1815 organizoval v čele své divize obléhání Tuly a po uzavření míru divizi přesunul do mírové posádky ve Smolensku.
Další boje v carských službách
[editovat | editovat zdroj]Od listopadu 1817 velel 2. gardové pěší divizi, v květnu 1821 se stal velitelem 1. gardové pěší divize a v prosinci 1824 byl jmenován velitelem 1. armádního sboru. V srpnu 1825 se stal velitelem ruských vojsk v Gruzii, během rusko-perské války porazil perskou armádu u Jelizavetpolu a v březnu 1827 byl jmenován hlavním velitelem Kavkazské armády. Následně dobyl Nachičevan a Jerevan. Opakovaně porážel perské síly, zcela podlomil bojovou morálku protivníka a donutil Peršany uzavřít mír. Mír, který nadiktoval perskému dvoru, je dodnes v Íránu považován za jedno z největších ponížení kdysi hrdé říše.[4] Podobně úspěšný byl i ve válkách s Osmanskou říší. Po vypuknutí rusko-osmanské války dobyl v červnu 1828 pevnost Kars a v následujícím roce zničil většinu osmanských vojsk v kavkazském předhůří, za což v září 1829 obdržel hodnost generála-polního maršála a titul jerevanské kníže.
V květnu 1831 byl ustanoven hlavním velitelem v rusko-polské válce, jež vypukla po polském povstání. V srpnu 1831 se zmocnil Varšavy a přinutil Poláky ke kapitulaci, za což byl jmenován varšavským knížetem. Od prosince 1831 byl jmenován polským místokrálem a velitelem Západní armády, několikrát stál v čele diplomatických misí v Berlíně a ve Vídni.
Ve funkci velitele Západní armády působil také v období „jara národů“, v květnu 1849 byl přítomen na jednáních rakouského císaře Františka Josefa I. a ruského císaře Mikuláše I. ve Varšavě. Po těchto jednáních byl jmenován velitelem pomocné ruské armády, která zaútočila na maďarské povstalce a v srpnu 1849 je donutil ke kapitulaci u Világose.
V květnu 1853 se stal velitelem Dunajské armády. O měsíc později překročil v jejím čele řeku Prut, a takto začal tzv. krymskou válku (probíhala v letech 1853–1856). Byl raněn při obléhání Silistry, což mu umožnilo stáhnout se do týla ještě dříve, než na bojiště dorazily francouzské a britské jednotky, které byly důstojnou protiváhou ruských sborů. Poté, co ruská vojska vyklidila Valašsko a Moldavsko, se rozpoutaly boje o Krym. Kníže Paskevič se vypravil do Sevastopolu,[4] ale brzy se projevila jeho bezradnost při vedení vojenských operací, a proto se vzdal velení a odjel na své panství ve Varšavě, kde krátce před koncem krymské války zemřel.
Soud s děkabristy
[editovat | editovat zdroj]Po děkabristickém povstání roku 1825 (v době nástupu Mikuláše I. na trůn), které se pokusilo v Rusku zavést ústavní režim, se podílel na soudu revolucionářů. V červenci 1826 byl jmenován jedním ze soudců nad děkabristy.[4] Když byl později jmenován guvernérem a vojenským velitelem na Kavkaze (1827), spadali pod jeho jurisdikci děkabristé ve vyhnanství – pronásledoval je i zde s mimořádnou tvrdostí.[5]
Vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]Za své vojenské zásluhy byl vyznamenán Řádem svatého apoštola Ondřeje s brilianty, Řádem svatého knížete Alexandra Něvského s brilianty, vojenským Řádem svatého velkomučedníka vítěze Jiřího všech stupňů, Řádem svatým apoštolům rovného knížete Vladimíra 1., 3. a 4. stupně, Řádem bílé orlice, Řádem svaté Anny 1. stupně s brilianty a 2. stupně, osmanským Řádem červeného půlměsíce 1. stupně, perským Řádem slunce a lva 1. stupně, velkokřížem polského Řádu vojenské cti, pruským Řádem černé orlice s brilianty, pruským Řádem červené orlice 1. stupně, velkokřížem rakouského Vojenského řádu Marie Terezie, velkokřížem Královského uherského řadu svatého Štěpána a velkokřížem saského Řádu bílého sokola.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Fjodorovič Paskevič na Wikimedia Commons
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ivan Fiodorovič Paskevič na slovenské Wikipedii.
- ↑ Pjotr Michajlovič Majkov: Паскевич-Эриванская, Елизавета Алексеевна. In: Ruský biografický slovník, svazek 13. 1902.
- ↑ Pjotr Michajlovič Majkov: Паскевич-Эриванский, Иван Федорович. In: Ruský biografický slovník, svazek 13. 1902.
- ↑ Archivovaná kopie. leccos.com [online]. [cit. 2015-03-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-04-05.
- ↑ a b c VOTÁPEK, Vladimír. Kavkazská tragédie - Ruské dobývání Kavkazu 1783-1864. 1. vyd. Praha: Epocha, 2019. 264 s. (Polozapomenuté války, sv.43). ISBN 978-80-7557-169-4. S. 246–247.
- ↑ http://www.britannica.com/EBchecked/topic/445580/Ivan-Fyodorovich-Paskevich
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Za víru, vládce a vlast, Ruští a sovětští maršálové. Brno, Jota 2005 str. 185-186
- Sovetskaja vojenaja encykopedia, Ministerstvo oborony SSSR, Moskva 1978, str. 248