Přeskočit na obsah

Italská tažení francouzských revolučních válek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Napoleon Bonaparte v bitvě u Rivoli, obraz Henriho Félixe Emmanuela Philippoteauxe z roku 1845

Během Italských tažení francouzských revolučních válek (1792–1801) se střetly armády revoluční Francie s koalicemi armád Rakouska, Ruska, Sardinsko-piemontského království a jednotlivých italských států. Po rychlém obsazení Savojska a Nizzy, které byly součástí Sardinského království, se revolučním vojskům dlouho nedařilo proniknout hlouběji do Piemontu. Situace se změnila, když velení v březnu 1796 převzal talentovaný generál Napoleon Bonaparte, který již předtím na zdejším bojišti plánoval některé operace. Francouzi dobytá velká část severní Itálie byla dočasně ztracena roku 1799, ale v tažení roku 1800, kdy se do čela armády opět vrátil Bonaparte, byla získána zpět. Na jejím území postupně vzniklo několik sesterských republik závislých na Francii.

První koalice (1792–1797)

[editovat | editovat zdroj]

První protifrancouzská koalice ze zformovala v důsledku rozporů mezi revoluční Francií a monarchistickým zbytkem Evropy. Její vznik podněcovala navíc francouzská šlechta nucená emigrovat, zejména bratři krále Ludvíka XVI. hrabě z Artois a hrabě z Provence, která vytvořila vlastní menší armádu.[1] Představitelé nově vzniklé francouzské republiky byli přesvědčeni, že je třeba rozšířit ideály revoluce do ostatních zemí a tím si i zajistit vlastní bezpečnost.[2] Obsazované území severní Itálie také časem přinášelo Francii velkou kořist v podobě finančních kontribucí a odvezených uměleckých děl.[3][4][5]

Válka s italskými státy začala 22. září roku 1792. Povzbuzena vítěznou bitvou u Valmy vpadla francouzská armáda složená převážně z dobrovolníků do Savojska a během tří dnů ho bez obtíží dobyla.[6] Severní a střední Itálie byla známá sympatiemi části svého obyvatelstva k francouzské revoluci.[7] To umožnilo v Savojsku hladký postup její armády. 22. října dokonce savojské Národní shromáždění požádalo o připojení Savojska k Francii. Francouzský Konvent ho schválil 27. listopadu. Snadno probíhalo také obsazování Nizzy, i když ta byla připojena k Francii násilnějším způsobem.[6] Oficiálně se tak stalo 31. ledna 1793.[8]

V lednu až březnu 1793 vyhlásila francouzská republika válku postupně papežskému státu, Parmě, Modeně, neapolskému království a také toskánskému velkovévodství.[9] Francouzská armáda v Itálii však byla poslána potlačit protivládní povstání v Lyonu, Provence a Toulonu, a tak v červenci piemontská armáda dobyla zpět Savojsko a měla v plánu útok na Nizzu.[10] Reforma armády, téměř úplné zavedení povinné vojenské služby a mobilizace celé francouzské společnosti v úsilí vyhrát válku[11] však umožnily porážku protirevolučních povstání a znovudobytí Savojska na konci roku 1793.[12]

Snaha o obsazení Piemontu

[editovat | editovat zdroj]
generál André Masséna na obraze Ferdinanda Wachsmuthe

Proniknout dále do Piemontu se ovšem Francouzům dlouho nedařilo, v cestě stály hory a v nich dobře opevnění italští vojáci.[13] Částečně prorazit se podařilo až v dubnu 1794, a to směrem na Saorge a Oneglii. Operaci velel generál Masséna, ale naplánoval ji brigádní generál Napoleon Bonaparte, náčelník dělostřelectva francouzské Italské armády.[14] V posledních dnech května 1794 byla také obsazena Francouzi předtím ztracená Nizza.[15] Úspěšný byl také útok na Dego v září téhož roku, který opět naplánoval Napoleon Bonaparte.[16] Během následujícího postupu se revoluční vojska dostala začátkem roku 1795 až k Janovu, mezitím, v listopadu 1794, byl podepsán mír s Toskánskem.[17] Až do léta 1795 francouzská armáda stála v podstatě na místě a velká část Piemontu zůstávala stále neobsazena.[18] K ofenzívě došlo až v listopadu 1795, kdy Italská armáda vyhrála několikadenní bitvu u Loana, ale toto vítězství zůstalo podle některých historiků nevyužito a k dalšímu možnému postupu francouzských sil směrem na Milán či Turín nedošlo.[19]

Napoleon Bonaparte vrchním velitelem

[editovat | editovat zdroj]

Vliv Bonaparta výrazně stoupl poté, co se zásadně podílel na potlačení neúspěšného roajalistického pokusu o státní převrat 5. října 1795. Po poradách s členem Direktoria (vlády) Lazare Carnotem, kde se oba shodli na dalším postupu na italské frontě, byl jmenován 2. března 1796 velitelem Francouzské armády.[20] Tento talentovaný generál se projevil jako mistr rychlých přesunů a soupeře dokázal překvapit nečekanými útoky při nichž využíval lokální přesilu vojska. V bitvě u Montenotte 12. dubna 1796 porazil piemontského spojence - rakouskou armádu a znemožnil tak vzájemné spojení jejich vojsk. Následovala porážka Piemontu u Millesima a krátce na to i rakouské armády u Dega. Po francouzském vítězství u Mondovi byl piemontsko-sardinský král Viktor Amadeus III. nucen požádat o příměří. Jeho stát přišel definitivně o Nizzu a Savojsko, dále své dvě nejlepší pevnosti a slíbil, že pomůže Francii pokračovat ve válce.[21]

Napoleon rychle postupoval i proti zbylým Rakušanům. 10. května je porazil u Lodi a 15. května jeho vojska obsadila Milán. Přibližně ve stejnou dobu obsadila také Parmu, Modemu a Toskánsko, v květnu 1796 byla také okupována Benátská republika a následující měsíc i Janovská. Během obléhání Mantovy, důležité pevnosti bránící v dalším postupu, rozdrtila 5. srpna Bonapartova armáda rakouskou u Castiglione a úspěšná byla i v bitvách u Arcole, v listopadu 1796 a u Rivoli v lednu následujícího roku. Mantova byla dobyta 2. února 1797. V březnu dostal Napoleon posily v síle dvou divizí (celkově tedy disponoval 50 000 muži) a začal postupovat směrem na Vídeň. To donutilo německého císaře Františka II. k podepsání předběžného míru v Leobenu 18. dubna 1797.[22][23] Po určitém váhání obou stran, které bylo způsobeno dočasnou politickou krizí ve Francii, z níž chtělo Rakousko těžit a obavami francouzské vlády, že úspěšné ukončení války posílí moc Bonaparta, došlo nakonec k uzavření míru v Campo Formiu 17. října 1797. Habsburská říše sice na základě této smlouvy získala část Benátek, ale musela uznat nezávislost Cisalpinské republiky (ta vznikla z dříve Rakouskem ovládané Lombardie, dále Modeny a části papežského státu). Tento nově vzniklý stát byl ovšem ve skutečnosti závislý na Francii. Stejně na tom byla i Ligurská republika vytvořená z republiky Janovské 6. června 1797. Oba tyto státy spolu s dalšími podobnými patřily mezi sesterské republiky Francie.[24][25]

Druhá koalice (1799–1801)

[editovat | editovat zdroj]
Ruské jednotky pod generalissimem Suvorovem překračují roku 1799 Alpy

Druhá protifrancouzská koalice se začala formovat již v roce 1798 z iniciativy Velké Británie. Skládala se z několika států, ale na italské frontě se Francie střetla tradičně s Rakouskem, dále Ruskem a vojsky neapolského krále.[26] Kvality vrchního velitele ruské armády, maršála Suvorova, který přitáhl od východu přes území rakouského spojence, se v určitých ohledech vyrovnaly generálu Bonapartovi. Koncem dubna 1799 porazil Francouze pod velením generála Moreaua v bitvě na řece Addě a krátce na to obsadil Turín. Francouzská armáda, které tentokrát velel generál MacDonald, byla poražena i v důležité bitvě na řece Trebbii mezi 18. až 19. červnem. Ve střetnutí se spojenými ruskými a rakouskými vojsky zaznamenala velké ztráty. Na Suvorova nestačil ani nově jmenovaný velitel francouzské Italské armády generál Joubert. Byl svým soupeřem rozdrcen v bitvě u Novi, ve které navíc sám padl. V důsledku těchto porážek museli Francouzi vyklidit celý předtím obsazený Piemont.[27]

Francii nakonec zachránily neshody mezi ruskými a rakouskými spojenci. Nedostatek jejich vzájemné koordinace znamenal jejich porážku koncem září 1799 v druhé bitvě u Curychu od generála Massény. Francouzi poté ovládli Švýcarsko a zmařili tak plány maršála Suvorova, který měl v úmyslu přes něj postupovat.[28] Rusko poté začátkem roku 1800 z koalice vystoupilo.[29]

K obnovení bojů v Itálii došlo až v květnu 1800. Mezitím byl ve Francii proveden státní převrat a v důsledku něho řídil Napoleon Bonaparte operace francouzských vojsk již z pozice hlavy státu jako první konzul.[30] Napoleon hodlal znemožnit případný postup Rakušanů dvěma velkými armádami, jednou na Rýně, které měl velet generál Moreau a další, v čele s Massénou, v okolí Janova. Sám se rozhodl s o něco menší armádou překvapit rakouského protivníka obtížným přechod Alp. Plán se mu vydařil, na Rakušany zaútočil přímo v jejich týlu a 2. června se svými jednotkami obsadil Milán.[31][32] Jeho příliš rozptýlená armáda se však nechala 14. června zaskočit rakouskou pod velením generála Melase v bitvě u Marenga. Pozdě odpoledne, kdy se už zdálo, že bitvu Francie prohrála, přispěchaly v poslední chvíli posily pod velením generála Desaixe, které rozhodly o konečném francouzském vítězství.[33] Výsledek celé války pak rozhodla velká rakouská porážka, která byla této zemi uštědřena armádou Moreaua u Hohenlindenu 3. prosince 1800. Na základě mírové smlouvy z Lunéville, podepsané 9. února 1801 získala Francie Toskánsko, Modenu a Parmu. Rakousko také opět uznalo platnost Cisalpinské republiky, která měla fungovat pod francouzským protektorátem a zhruba za rok se přeměnila v Italskou republiku s Napoleonem ve funkci prezidenta. Takto výhodná smlouva pak usnadnila Napoleonovi jednání i se zbytkem Itálie.[34][35][36] Pokud jde o Piemont, ten byl již v září roku 1800 připojen přímo k Francii.[37]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ JŮN, Libor. Napoleonské války. Praha: Triton, 2005. ISBN 80-7254-594-9. S. 17–18. [Dále jen: Napoleonské války]. 
  2. ↑ HROCH, Miroslav; KUBIŠOVÁ, Vlasta. Velká francouzská revoluce a Evropa. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1990. ISBN 80-205-0151-7. S. 214. [Dále jen: Hroch, Kubišová]. 
  3. ↑ Napoleonské války, s. 32.
  4. ↑ Hroch, Kubišová, s. 389.
  5. ↑ KOVAŘÍK, Jiří. Dobyvatel Bonaparte. Třebíč: Akcent, 2008. ISBN 978-80-7268-571-4. S. 223. [Dále jen: Dobyvatel Bonaparte]. 
  6. ↑ a b Hroch, Kubišová, s. 216.
  7. ↑ Hroch, Kubišová, s. 165–168.
  8. ↑ Hroch, Kubišová, s. 218.
  9. ↑ Hroch, Kubišová, s. 219.
  10. ↑ Hroch, Kubišová, s. 238.
  11. ↑ Hroch, Kubišová, s. 242–246.
  12. ↑ Hroch, Kubišová, s. 249.
  13. ↑ Dobyvatel Bonaparte, s. 54–55.
  14. ↑ Dobyvatel Bonaparte, s. 59–61.
  15. ↑ Hroch, Kubišová, s. 263.
  16. ↑ Dobyvatel Bonaparte, s. 70.
  17. ↑ Hroch, Kubišová, s. 272.
  18. ↑ Dobyvatel Bonaparte, s. 72–74., 83.
  19. ↑ Dobyvatel Bonaparte, s. 84–89.
  20. ↑ Dobyvatel Bonaparte, s. 79–80, 93, 96.
  21. ↑ Napoleonské války, s. 30–31.
  22. ↑ MANFRED, Albert Z. Napoleon Bonaparte. Praha: Svoboda, Naše vojsko, 1983. S. 138–139. [Dále jen: Manfred]. 
  23. ↑ Napoleonské války, s. 31–33.
  24. ↑ Dobyvatel Bonaparte, s. 469, 473.
  25. ↑ Hroch, Kubišová, s. 392, 395.
  26. ↑ KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč: Akcent, 2006. ISBN 80-7268-386-1. S. 14. [Dále jen: Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby]. 
  27. ↑ Napoleonské války, s. 55–56.
  28. ↑ Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby, s. 16.
  29. ↑ Napoleonské války, s. 57.
  30. ↑ Napoleonské války, s. 60–61.
  31. ↑ Napoleonské války, s. 62–63.
  32. ↑ Manfred, s. 257.
  33. ↑ Napoleonské války, s. 64–66.
  34. ↑ Napoleonské války, s. 67–69.
  35. ↑ Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby, s. 527.
  36. ↑ ELLIS, Geoffrey. Napoleon. Překlad Antonín Jeřábek. Praha: Paseka, 2001. ISBN 80-7185-405-0. S. 82. [Dále jen: Napoleon]. 
  37. ↑ Dobyvatel Bonaparte, s. 186.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Italská_tažení_francouzských_revolučních_válek&oldid=23546865“