Všechny mé radosti

Díky Helence a její výzvě jsem se vrátila do uplynulého roku a připomněla si (skoro) všechny mé radosti. Ať už to byly radosti velké a nevšední, anebo ty malé každodenní, neméně důležité.  

Kytky, pečení, cestování, focení - mé velké radosti.

Leden mně přinesl radost z prvního vlastnoručně vyrobeného věnce - svícnu. Není dokonalý, ale radost z každého výtvoru mám daleko větší, než kdybych si domů přinesla koupený.

Únor mě pohladil po duši návštěvou brněnského květinářství La Plevela. Inspirativní prostor, milý personál, krásné květiny. Ráda se sem vracím.

 

Březen je radost sama o sobě. S radostí zahrnu terasu jarními kytkami a kochám se postupně rozkvétajícími květy. Jarní barvy mají po zimní šedi přímo terapeutické účinky.

V dubnu jsem si udělala radost přihláškou a absolvováním workshopu. V příjemném prostředí penzionu jsme s kolegyněmi vyráběly jarní věnec. Naučila jsem se tam různé vychytávky a prožila příjemné nedělní odpoledne.

 

Radost přinese i to, když uděláme radost jiným. V květnu jsem udělala radost sobě i mamce. Ke dni matek jsem ji vzala na zážitkovou exkurzi do nové budovy Solis firmy Sonnentor v Čejkovicích. Tady je to vždy voňavé, srdečné a nabíjející.

 

Červen byl radostí plný. Zahrada rozkvetla, na terasu vtrhly suchomilky a netřesky, užila jsem si výsadbu truhlíků a ušití květovaného ubrusu. 

 

V červenci jsem se dávala dohromady po hospitalizaci v nemocnici. Sbírala jsem síly na srpen a hodně odpočívala. Manžel mně udělal velkou radost voňavým výletem za levandulí do Bezděkova a do Litovle.

Srpen byl ve znamení dovolené. Spousta nových míst, krásných zážitků a společně prožitých chvil s rodinou. Radost veliká.

V září je extra těžké vybrat jen jednu jedinou radost. Září jsem si vybrala za měsíc, kdy si dělám spoustu radostí. Keramický Kunštát, květinový Tulln, podzimní terasa i zahrada plné vřesů a dýní. Fotka to alespoň částečně propojuje.

V říjnu končí zahradní sezóna. Radosti přináší od prvních sněženek až po sytě žluté listy ginkga. Poslední zahradní radosti si užívám ve své soukromé Hýčkárně.  

  

Listopad - Jsou místa a chvíle, které mně přináší silnou dávku klidu, ale i energie. Která si potřebuji užít nejlépe sama a v klidu. Jen tam tak stát, dívat se, vnímat tu nádheru okamžiku, zapamatovat si ji a dlouho na ni vzpomínat. V Olomouci mám takovéto místo, kde je kouzlo adventu téměř hmatatelné.

  

V prosinci se mně to už docela vymklo z ruky. Z tolika radostí se nedá vybrat jen jedna. Adventní trhy, adventní pečení, adventní a vánoční zdobení doma i na terase. Já vlastně ani dárky pod stromeček nepotřebuji 😊.

A pak je spousta radosti, které se nedají vyfotit. 

Minulý rok nám přinesl novou důstojnou hlavu státu, která má světový respekt a po dlouhých letech se za prezidenta nemusíme stydět. Radost mně dělají děti, jak studují, jak pomáhají a že jsou zdravé. Radost mně dělá můj manžel, protože je takový, jaký je. Radost mně dělají i obě babičky, nejen tím, že nám dělají vzácnou společnost, ale i tím, že se nenechaly koupit za pár kaček navíc k důchodu. Mám radost, že zdraví se tak nějak umoudřilo a zase můžu cvičit pilates. Zkrátka je spousta samozřejmých radostí, které často nevidíme, ale život bez nich je sakra obtížný.    

Všichni a spolu - mimořádná radost.

A jen tak mimochodem: Díky Helence jsem si připomněla spoustu loňských radostí a i přes různé překážky, co život staví do cesty, jsem si znovu připomněla, že žiji šťastný a radostný život. Mnozí to štěstí nemají nebo i mají, ale místo toho, aby si takový život užívali, kazí si ho a znepříjemňují jiným. 

Helenko, děkuji a všem čtenářům blogu přeji malou radost každý den. 

A jednou měsíčně i tu velikou 😉.  

Radost z dárku je o to větší, pokud jej nečekáte. Tento je od Helenky 🌞.

Moje nejmilejší

Musím Jiřince pochválit nápad s touto Výzvou. Prošla jsem si letošní fotky a připomněla si tolik milých událostí, zážitků, květin i upečených dobrot, na které jsem už skoro zapomněla. Průšvih je ale v tom, že vybrat jednu jedinou fotku je nad mé schopnosti. A tak jsem mé nejmilejší fotky rozdělila do kategorií a snad to nebude vadit.

Ze zahrady

Tady jsem to měla relativně lehké. Tuto fotku mám moc ráda. A tečka.

Na terase po setmění.

Z cest

Fotka je z dovolené na Sardinii. Pozdní odpoledne na pláži mám asi z celé dovolené nejraději. Sluníčko už tak nepálí, pláž se vylidňuje a zklidňuje. Děti přestanou běhat a křičet. Unaveně sednou do písku a užijí si prázdniny.

Dcera fotku nazvala "Mauglí".

Od nás

Dlouho jsem váhala, zda vybrat fotku z mého oblíbeného Moravského Toskánska nebo z mého druhého domova. Nakonec to vyhrála druhá varianta. Pro tuto fotku jsem o obědové pauze vyšplhala na radniční věž (jo, jsem magor) a zjistila, že k vyfocení boskovického zámku jsem objevila to nejlepší místo.

 

Boskovice - hrad, zámek a Židovské město.

Kytice

Letošní první zahradní kytice. Září slunečními paprsky a jarní svěžestí. Asi jsem zaslechla i zabzučet včelku.

Čemeřice a pryskyřníky.

Dobrota

Já opravdu ráda vařím a ještě raději peču. Vybrat jen jednu fotku do této kategorie byl nadlidský výkon. Bude lepší koláč Jabloňový květ nebo Tříkrálová Galetka? Nakonec jsem vybrala fotku s cuketovým koláčem, která mně připomněla rodinnou pohodu u stolu na terase. To je prostě nejvíc.

 

K večeříííííí.

Domov

Dlouho vybírané nádobí mně udělalo neskutečnou radost. Každé jídlo, které na něj nandám, vypadá tak lákavě, že nelituji ani jedné koruny, kterou jsem za ně zaplatila.

Nádobí Rustic Grey od House Doctor.

A jen tak mimochodem: Fotky srdci nejmilejší jsou ty s dětmi, manželem, mamkou. A taky s naším milým vrchním velitelem.

😺 Dany.

V sedmém nebi

Ano, sedmkrát zvedneme hlavu a naše oči spočinou na nekonečné obloze. Ať už má padesát odstínů šedi, ať je to milované středomořské azzurro, ať je temná jako svědomí naší vlády ... vždy je to láska nebeská, bez které by náš život neexistoval. 

Má cesta začala šedivě ...

... ale brzy se začalo blýskat na lepší časy ...

V týdnu mě zaujal dorůstající Měsíc ... 

Dnešní úplněk mě vzbudil a tak jsem ve čtyři hodiny zimního času hleděla opět vzhůru. Měla jsem po ruce jen mobil a tak kvalita není nic moc, ale měsíční svit mně připadal jako světlo na konci tunelu, které všichni tak toužebně vyhlížíme.

 

A jen tak mimochodem: Víte, která oblaka jsou nejznámější? 😀

Moje chvilka 2

Je čas myslet na sebe. Nechci skončit každý večer u plné skleničky.

Myslím si, že jsem člověk poměrně činorodý a nejspíš to bude výchovou. Mám tři sourozence a naše dětství zaplnila práce na rodinném statku. Všude plno práce, na dvoře, v zahradě, na louce, na poli, v kuchyni, na stavbě nového domu rodičů. Nebyl čas se zastavit a odpočívat. Stále bylo co dělat.

A mám to tak i teď. Rodina, hlavně manžel a dcera, se mně snaží pomáhat, ale mám to tak, že neustále vidím, že ještě to je potřeba udělat a támhleto taky. A já to přece udělám nejlíp, že?
A pak už stačí větší pracovní nápor v zaměstnání a na malér je zaděláno. Větší fyzické a i psychické napětí má na můj zdravotní stav nedobrý vliv. Obdivuji ženy, které k běžným (nutno říct, že vytěžujícím) povinnostem zvládají ještě péči o nemocné rodiče nebo děti, tak jak to u prvního příspěvku v komentářích popisovala Jitka, Jarka a Maruška. Nebo jak to taky může dopadnout krásně popsala Blondýna.  

Jak už jsem psala dřív, mám za sebou perné pracovní období. Ale to není zdaleka nic ve srovnání s tím, co mám před sebou. Pokud to chci všechno zvládnout bez ztrát na životech, musím změnit hlavně své myšlení. 
Ke své ranní chvilce přidám hodinu relaxačního cvičení, protože se z dlouhých hodin proseděných za kancelářským stolem začínám pomalu rozpadat. Už jsem si našla pilates studio, které propojuje formování postavy s odbouráváním stresu. Těším se.
Budu muset víc důvěřovat rodině i kolegyním a víc delegovat. Možná to nezvládnou tak úžasně jako já sama, ale hlavně, že to bude hotové a časem se zdokonalí. Hlavně dětem to prospěje, budou víc samostatné a sami na sebe hrdé.
Musím si najít víc času třeba na rodinný pingpongový turnaj, výlet s mamkou nebo čoko-kafe s kamarádkou. Povinnosti nebrat jako povinnosti, ale užívat si je. Práce na zahradě i vaření marmelády je vášeň a relax, kdy přijdu na jiné myšlenky. 
A hodně spát a smát se na plný pecky. Je toho hodně, co se budu muset naučit a nebo vzpomenout si. Musím hledat vlastní cestu a život prožívat, ne přežívat. 

A jen tak mimochodem: Krásně a smutně je toto téma zpracováno ve filmu Domácí péče, které dnes večer dává ČT 1. Hlavní hrdince, kterou dokonale vystihla Alena Mihulová, tolik rozumím. Také hledá svoji alternativní cestu, jen ji k tomu přinutí vážná nemoc. Moc pěkný film, nutící k zamyšlení.

Moje chvilka - výzva

Už čtvrtý měsíc se zmítám v pracovním tornádu, po kterém následuje domácí kolotoč. Jak se spoustě lidí při korona krizi život zpomalil, tak ten můj se rapidně zrychlil. Vyhlídky nejsou zpomalující a mám co dělat, abych to tak nějak zvládala. Nestíhám spoustu věcí, bohužel ani blog tak, jak bych si představovala. Vždycky si říkám, no to by byl pěkný článek na blog, ale nedostanu se k němu. Nestíhám ani číst a komentovat všechny ty krásné příspěvky a fotoreportáže na jiných blozích, což mě moc mrzí. Je to velká inspirace. 
Kdysi jsem četla krásnou báseň Davida L. Weatherforda vystihující náš hektický život. Často si na ni vzpomenu.

Pomalý tanec

Kdy naposled jsi pozoroval děti na kolotoči?

Naslouchal kapkám deště padajících na zem?
Sledoval nevyzpytatelný let motýla?
Obdivoval slunce nořící se do temnoty noci?

Zpomal. Tančíš příliš rychle.
Čas pádí. Hudba nebude znít věčně.

Spěcháš bez přemýšlení každý den?
Slyšíš odpověď na své „Jak se máš?“

Den končí a jdeš spát.
Honí se ti hlavou, co všechno musíš ještě udělat?

Zpomal. Tančíš příliš rychle.
Čas pádí. Hudba nebude znít věčně.

Říkáš dětem zítra.
A nevidíš jejich smutek.

Nemáš čas.

Nemáš čas udržet si přátelství.
Nemáš čas ani pro své já.

Zpomal. Tančíš příliš rychle.
Čas pádí. Hudba nebude znít věčně.

Spěcháš, abys někde byl a nenalézáš
radost z cesty, po níž jdeš.

Spěcháš a bojíš se. Máš strach, co bude zítra.
Spěcháš, aby ses jednoho dne měl lépe.
Tolik toho ještě chceš, že už nevnímáš, co už máš.

Život není závod. Nespěchej a zpomal.
Naslouchej, dokud hudba zní.

   

Někdy si říkám, že se snad už ani neumím zastavit a odpočinout si. Rozhodla jsem se s tím něco dělat. Nechci jen stále žasnout, že už je pátek, posledního, vánoce, důchod. A konec. 
Proto se ptám všech, kteří moji výzvu přijímají: Co děláte pro lepší pocit, že si život opravdu užíváte? Máte nějaký recept nebo se jen chcete zamyslet, jak na věc? 
Pokud vás výzva zaujala, napište se do komentářů a do 20. července se budu těšit na příspěvky na vašem blogu. Pokud budete chtít, můžete příspěvek doplnit výstižnou fotografií. Už se moc těším.

A jen tak mimochodem: Začala jsem tím, že si každý týden udělám hodinku jen pro sebe. O víkendu se vzbudím většinou dřív než zbytek rodiny, jsem zvyklá vstávat brzy do práce. Uvařím si hrnek mé oblíbené kávy a hrnek bylinkového čaje. Opeču si dva toasty, které namažu máslem a sladce kyselou citrusovou marmeládou. Celý týden snídám jogurt a tak se na tuto víkendovou snídani moc těším. Posnídám, někdy si dám pleťovou masku, jindy zkouknu ze záznamu kulinářský nebo cestovatelský pořad, který jsem přes týden nestihla, prohlídnu si měsíc starou, neotevřenou Marianne, nebo nedělám nic a jen se koukám z terasy do zahrady. Nevytvářím žádné hodnoty, to dělám po zbytek týdne. Jen si tu moji chvilku užívám a dělám to, na co jindy nezbývá čas. 

BLOGEŘI RADOSTÍ PROTI COVIDU

Malé radosti všedního dne mně přináší velké potěšení a pomáhají v psychické nerovnováze. Trvalo mně to ale hodně dlouho, než mně to došlo. 

Orchidej jsem dostala od švagrové k 50ti nám. K mé velké radosti stále krásně kvete. Vždy, když jdu kolem, potěší mě.

Už to v létě budou dva roky, když jsem celkem otráveně šla ráno do práce - na šestou. Šla jsem víceméně automaticky a tak nějak jsem si přemýšlela, jestli jsem vůbec ve svém životě šťastná. Když jsem procházela kolem malého parku, který objímá evangelický kostel, ze svého přechodného bydliště - hromady trávy v rohu parku - vylezl děda o holi - bezdomovec. Postavil se přímo přede mě, trochu jsem se zarazila, touhle dobou samozřejmě nikde nikdo. Když jsem byla téměř u něj, usmál se na mě a řekl " Vyspal jsem se dorůžova, to bude krásný den." Odpověděla jsem mu, že to se tedy má báječně. 
Ano, takhle málo stačilo, abych si konečně uvědomila, že jsem šťastná a žiju krásný život. Mám úžasnou, zdravou rodinu a to je podle mě základ spokojeného života. Všechny ostatní trable soukromé nebo pracovní se dají řešit a není nutné se dlouze trápit. A věřte, vím o čem mluvím. Důležité je prožívat každý den tak nějak poctivě. Vrátí se to. Investovat čas a energii do partnerského vztahu, do dětí, do vztahů na pracovišti. Vrátí se to. Usmát se na bezdomovce, pochválit kolegyni svetr nebo popřát prodavačce pěkné svátky. Udělá jim to radost, ale udělá to radost i mně, že jsem je potěšila. To mně dává velkou sílu, energii i naději, že se nemám za co stydět. 


A jen tak mimochodem: Oči mně také otevřely útlé knížky Hany Pinknerové. V krátkých kapitolách píše o malých radostech všedního dne. Každý den nějaká je, jen je potřeba si to uvědomit. Tím spíš v této nelehké době. 
Stačí čistě povlečené voňavé ložní prádlo, svěží jarní slunečný den, zajiskření v očích mého manžela, první sněženka, voňavé koláče a milion dalších potěšení. Snažím se nezapomenout a každý večer, před usnutím, si vzpomínám, co mně dnes udělalo radost nebo potěšení. Často to není nic konkrétního, ale jen dobrý pocit z končícího dne. Občas dřív usnu, než si vzpomenu, ale to vůbec nevadí. Druhý den budu vyspaná dorůžova a budu mít krásný a báječný den.  
       

Dnešní potěšení. Přesadila jsem staré a zasadila nové bylinky. Práce na zahradě je pro mne relax a radost.

Sběratelská výzva

Ráda přijímám Martinu sběratelskou výzvu. Je to milé rozptýlení a myšlenkový útěk od všudepřítomného tématu koronaviru. 

Přemýšlím, co jsem kdy sbírala. V dětství jsme všichni sbírali známky. Kupovali jsme je v trafice u pana trafikanta, v obálkách s oválným okýnkem, ze kterého vykukovaly krásné barevné známky, nevalné hodnoty. Později samozřejmě céčka, to byla společenská nutnost. A taky papírové ubrousky. Shánění barevných servítků bylo v komunistické době těžké a za učiněný poklad se dal považovat vánoční ubrousek ze Západního Německa, který mně sehnala teta od kolegyně, která tam měla vdanou dceru. A tím má sběratelská éra skončila.

Čeho se mně ale mimoděk doma nashromáždilo větší množství, jsou recepty. Ne ty od doktora, ale všemožné kulinářské recepty. Ráda vařím a ještě radši peču a zkouším novinky, které by obohatily náš rodinný jídelníček. Recepty si tisknu z internetu, vystřihuju z časopisů, opisuju z televize, sbírám od rodiny a známých. K receptům si píšu své poznámky a vlastní poznatky z realizace. 

Receptů mám fakt hodně. Před asi dvěma roky jsem je měla všechny ve složce a stále jsem hledala ten jeden konkrétní. Rozhodla jsem se pro radikální řešení - udělat si v nich pořádek. Koupila jsem dva šanony a recepty jsem si srovnala podle kategorií, které mně vyhovovaly. Šanony byly plné asi z poloviny. Dnes už jsou oba narvané k prasknutí a budu muset opět přistoupit k radikálnímu řešení. Buď některé dám do sběru nebo koupím další šanony. No, asi zajdu do papírnictví ... až to půjde.

A jen tak mimochodem: Ptáčci ... těch, jak se tak koukám, mám taky dost. Následuje malá ukázka mého hejna.