Neděle... Před 11ti lety byla také neděle... A já se stala poprvé mámou. Neplánovaně o 6 týdnů dříve...
Udělala jsem Káje pudink, zapíchla jí do něj svíčku a předala malý dárek. Ten hlavní, který si tak moc přála, už dostala...
Tak jsem se na holky zase těšila. Přijely před 20. hodinou a já zjistila, nemají spoustu věcí do školy hotových :-(. Nemusím popisovat atmosféru a náladu u nás doma. Měla jsem vztek a hlasitě ho upouštěla. Kdyby přijely dřív, neřeším to. Takhle byla schopná jen Kája, to rychle dodělat. Kiki, která ještě cestou domů usnula v autě, byla totálně mimo a chtít po ní, aby přemýšlela nad češtinou, bylo nemyslitelné. Něco jsme udělaly, zbytek dodělá ráno...
Jinak jsem dnes nechala Sebíčka na chvíli u babičky s dědou a zajela si koupit něco na "Puntikatý ples". Snad poprvé mě nakupování bavilo. Byla to výzva. Věděla jsem, co chci a také to pořídila... Užiji to i mimo ples a o to mi šlo...
A před chvílí jsem si přečetla názor anonyma, který ke mně rád chodí, ale mého Toma by doma nechtěl... A musela jsem se smát... Měl strach, abych se neurazila. Ne, to opravdu ne. Naopak mě to donutilo se zamyslet nad tím, proč právě Toma já doma mám. A myslím si, že né každý by ho doma chtěl. Stejně tak, jako by někdo jiný nemohl žít se mnou. Nevím tedy přesně, o co v té poznámce šlo nebo z čeho tak anonym usuzoval, ale já vím přesně, proč s ním žiju. Protože kdyby mi to nevyhovovalo nebo mě to neuspokojovalo, tak věřte, že jsem raději sama :-).
A teď k tomu zamyšlení...
Když jsem zůstala po cca 9ti letech vztahu s mým bývalým mužem s holkama sama, rozhodla jsem se, že dokud nepotkám někoho, kdo mi po všech stránkách sedne, budu raději bez partnera.
Začala jsem se mít ráda, dospěla jsem, převzala zodpovědnost sama za sebe a za své děti a nebyla na nikom závislá. Trvalo mi rok, než jsem určitým způsobem zpracovala minulost. Přestala si brát osobně osočování, že jsem zničila rodinu, protože jsem už naše manželství nechtěla dát zpátky dohromady. Už kvůli dětem jsem věděla, že takhle to je lepší. V našem vztahu chyběla především úcta. Žili jsme vedle sebe, né spolu. Vím, že můj exmanžel pak hodně věcí pochopil, ale nebylo už na čem stavět. Vážila jsem si ho jako otce svých dětí, ale za partnera už jsem ho nechtěla. Dá se říct, že v té době holky získaly skvělého tátu. Do té doby jsem jen slýchávala, jaké mám nevychované děti a jen jsme ho obtěžovaly...
A pak se objevil Tom. Nezadaný, bezdětný, o dva roky starší... Od první chvíle jsme si rozuměli. Oba jsme měli své zkušenosti z minula, a tak jsme ani na nic netlačili... Já ho brala jako fajn kamaráda na chvíle, kdy budu potřebovat vyrazit za zábavou a on to vnímal tak nějak stejně... Prostě neřešil, jen byl a užíval si toho, co je... Já ho jako potencionálního partnera vlastně hned odepsala... Co já bych mu mohla se dvěma dětmi nabídnout??? Třetí dítě jsem přece nikdy nechtěla a on by jistě v budoucnu nějaké své rád měl...
A pak jsme se viděli podruhé. Vím jen, že jsem k němu cítila od začátku maximální důvěru. Vyzařoval z něj klid, který já tak potřebovala... Nic na mě nehrál a ani já na něj. Od první chvíle jsme jeli narovinu. Nic jiného ani nešlo. Co bylo pro mne nejpodstatnější, jak vezme můj budoucí partner mé děti (a samo i zvířata) a ony jeho. Není sranda si najít partnera, který už své potomky má. Já tohle nikdy nezažila, ale vychovával mě nevlastní táta, a tak jsem měla představu, jak bych chtěla, aby mé děti partner přijal...
A ono to klaplo. Nejen, že jsem byla šťastná já, ale i holky...
Ano, nikdo nejsme sám o sobě dokonalý, ale o dokonalost tu přeci vůbec nejde? Každý máme jiné priority, jiná měřítka... Pro mne bylo třeba důležité, že si na nás Tom vždycky udělal čas. I v době, kdy toho bylo hodně (rekonstrukce baráku, práce...), tak uměl zastavit, sbalit nás a vzít na výlet. Také by mohl říct, že dělá barák pro nás a dva roky se téměř nevidět...
Já byla vždycky přehnaně zodpovědná a pro něj dřív "zodpovědnost" bylo cizí slovo. My se potkat před deseti lety, tak se mineme... Nefungovalo by to. Ale teď si to sedlo. Museli jsme si ale oba projít tím, čím jsme si prošli. Bez toho bychom si nevážili toho, co si vzájemně můžeme dát.
To je tak, když hledáte svoji druhou půlku a ona se objeví. Zapadnete do sebe. Nemusíte dělat žádné kompromisy, protože nejsou třeba. Vzájemně se chápete a podporujete, protože chcete a je to pro vás přirozené. Neděláte nic proti své vůli nebo proto, aby vás ten druhý měl rád... Nejsou tu žádné podmínky...
Když jsme začali společně žít, začali jsme i společně růst a posouvat se... Oba dva.
A já věděla, že s tímhle člověkem chci třetí dítě. Chci se stát jeho ženou a strávit s ním zbytek života, protože mi s ním je prostě dobře. Jsem vedle něj šťastná.
Ono to možná z mého psaní vypadá, jak když má Tom nožičky na stole a nic nedělá :-D. Že já jsem ta, co kmitá a on se veze. Nebo se možná pletu... Nevím... Já jen vím, že dělám teď jen to, co dělat chci. Co mě baví a naplňuje a Tom mě v tom maximálně podporuje, protože ví, že mi to dělá radost. A to samé já dopřávám jemu. Baví ho cvičit? OK, ať cvičí. Naopak se od něj učím, protože má neuvěřitelně silnou vůli. Motivuje mě. Z vlastního přesvědčení začal zdravě žít a prospělo to celé naší rodině.
Je půl měsíce 14 hodin denně v práci. V práci si ho váží a já vím, že ji dělá dobře. Opět ho mám za co obdivovat, protože né každý by to dával. Já sama za sebe vím, že bych na to neměla (a to to mám vystudované). A když je druhou půlku měsíce doma, tak nejen že cvičí, odpočívá, ale hlavně mi pomáhá s domácností a dětma. Můžu se na něj spolehnout. Není problém mu tu nechat děti a jet kam potřebuji. Vyzvedává je ze školy, vodí na kroužky. Dokonce i k doktorce je umí vzít. Nemusím ho kontrolovat nebo mu dávat rady. Když neví, tak se zeptá :-).
Jeho velké plus je jeho trpělivost. Má ji rozhodně větší než já. Takže domácí úkoly dělá s Kiki, když je doma on, právě Tom. Také umí vymyslet pro děti zábavu, která je baví. Není mu líto peněz, které do nich "vráží", i když "nejsou jeho". Ony jsou jeho. On má tři děti, né jedno.
Pak taky umí poznat, kdy jsem rozbitá. To také né každý chlap umí. Ať chci nebo nechci, tak tu jsou věci, které mě bolí. Se kterými prostě neumím hnout... A jsem ráda, že na ně nejsem sama. Umí mi říct svůj názor. Ale také ví, kdy potřebuji jen vyslechnout, kdy se potřebuji vybrečet. Ono je to vesměs stále dokola to samé :-). Jen někdy to zvládám líp a někdy prostě hůř...
Víte, jak je krásné, žít s někým, kdo vám permanentně něco nevyčítá? Kdo vám neříká, co byste měla nebo neměla dělat? Kdo ráno vstane a uvaří vám kávu a namaže snídani? Nebo vás prostě nechá vyspat, protože si všimne, že jste zrovna celou noc kojila? Kdo vám řekne, že si máte jít číst knížku nebo dát vanu, že on vezme Sebastiána ven... Nebo když tři dny za sebou zpracovávám fotky a na nic jiného prostě nesáhnu, tak jde a udělá to vše on? Protože mu je jasné, že tu také bydlí, ale starat se o vše není mou povinností... Ano, tak někdo by takového chlapa doma nechtěl. Já jsem ale za takového chlapa opravdu vděčná! A vážím si každého dne, co jsme spolu. A to upřímně.
Takže milý anonyme, děkuji. Já ti (Vám) děkuji za tvou poznámku u včerejšího dne, protože bez tebe bych si neuvědomila, jak moc jsem vděčná, že mám vedle sebe zrovna Toma. A proč mi každý večer (noc) stojí za to na něj počkat, abych mu dala alespoň pusu a odpadla do sladkého spánku a každé ráno se s ním rozloučila pohledem do očí a obejmutím. Protože i kdyby tohle mělo jednou skončit, tak tyhle chvíle, kdy víte, že jste milovaná a milujete... vám už nikdy nikdo nevezme. A pro mne jsou důležité právě teď. S ním si můžu dovolit být sama sebou...
PS: A úplně jsem zapomněla, jak mě naplňuje štěstím, když vidím, jaký má vztah Sebastián se svým tátou. Jak se mu Tom maximálně věnuje a chce být právě pro něj dobrým člověkem a dát mu ze sebe to nejlepší. Ono ani tohle nebývá pravidlem. ♥
Děkuji, děkuji, děkuji... ♥