Den 273./365

Včera mě pozvala Hanka na kávu, a tak jsem dnes vzala Sebíčka (nejprve jsme tedy museli zase ven na ulici, projet se na motorce a pobýt na zahradě) a vyrazila.

Máme obě hodně podobné osudy. Obě jsme na nových místech a víme, že jsme tam, kde máme být... A učíme se novým věcem.  Vše má svůj čas... a důvod... Který, i když hned nevidíme, tak brzy pochopíme... Jsem vděčná za nové spřízněné duše... A mám zase co číst ♥.

Když přišly holky ze školy, přepadl mě spánek. Ani nevím, jak jsem usnula, ale spala jsem tvrdě a dlouho. Vím jen, že mi holky 2x donesly Sebíka na kojení a pomazlení. Jsou super, že to s ním tak dávají. Když je potřeba, umí pomoct.

Pak mě poprosila sousedka, zda nepohlídám venku její děti (ty moje si s nima hrály), že si skočí do Tesca. Jasan... Nakonec jsme byli venku až do večera. Poznala jsem nové lidi... A tak nějak se stávám součástí místní komunity. Přijali mě mezi sebe. ♥

Co mě dnes potěšilo?

1) Pozvání na kávu... Kde o kávu ani tak nešlo...
2) Nové knihy na čtení...
3) Mám tři úžasné děti... ♥

Den 272./365

Tak prý dnes pojedeme na letadla... OK. Jen kdyby jsme nebyli v jiném jízdním pruhu a v protisměru to nestálo... Změna plánu. Kladno... Jeli jsme okolo odbočky na Lidice a odbočili. Ani jeden z nás tam ještě nikdy nebyl.

Hluboký zážitek...

Pak jsme to vzali ke Švejkovi na oběd. Měli jsme salonek sami pro sebe...

Nechala jsem pak Toma doma, vyzvedla holky ve škole a jeli jsme do Písnice. Popřát babičce k narozeninám a podívat se, jak jim jde stavba. Děti si pohrály... Spokojené byly.

Co mi dnes udělalo radost?

1) Neplánované akce bývají nejlepší...
2) Návštěva babičky...
3) Samostatnost Sebastiána... Je radost ho pozorovat, jak se umí soustředit na práci.

Den 271./365

Co mi dnes udělalo radost?

Když jsem viděla, co radosti přineslo lovení penízků z vody... Když po povedeném hodu kamene do vody si radostně děti zatleskaly...

Když jsme mohli pomoci Benymu. Odvezli jsme ho z Turnova (ze studeného kotce) do dočasky za Horní Břežany, kde na něj čekaly dvě psí kámošky a moc fajn dočaskářka Petra.

Když jsme večer udělali soutěž o nejhezčí vdolek. Dlouho jsme se tak hezky u večeře nezasmáli. Jeden si ozdobil i Sebastián. Hned pochopil, co se po něm chce. A nejvíc mě dojala Kiki, když pronesla: "Mami, můžu udělat u Gábi na začátku K? Mě se to G totiž nepovede..." :-D Na jejím lívanečku bylo srdce a pod ním z jogurtu napsáno G+T.

♥

Den 270./365

Trávit společně čas se Sebíčkem začíná být čím dál tím víc zajímavé. Dnes dopoledne chtěl jít venčit psy. Já si mohla vzít Dafné, on měl Minie. V Zátiší ho to přestalo bavit. Psy jsem si mohla vzít oba. On si lehal na chodník a koukal lidem pod vraty, co mají na dvorku... Zkoumal kanály, čichal si ke kytkám...

Když jsme došli domů, vzal si kočár, že půjdeme zase ven. Sbírali jsme kaštany, sledovali ptáky, zašli nakoupit... Běhal po krámě, rovnal zboží. Dával do kočáru to, co jsem chtěla a vracel to, co nechci...

Odpoledne mi asistoval na zahradě. Vzala jsem pilu a upravila šeřík. Kája byla na flórbalu a Kiki se starala o šneky. Má je ráda. Jen co přijde domů ze školy, už jim čistí terárko a dává jim jíst. Dnes je vzala ven.

Navečer chtěly jít holky ven. Kiki si vzala kolo, Kája brusle a Sebíčkovi daly odrážecí motorku. Povídala jsem si se sousedkou a najednou koukám, on jezdí! Drandil si to tam a zpátky... A když vzaly holky vyvenčit psy, svištěl za nima na motorce jedna radost. To je Sebík. Ráno vstal a držel ji v ruce, přes dnes si to doma zkoušel a večer už jezdil...

Tři věci, které mi dnes udělaly radost:

1) Začala jsem zase aktivně pomáhat psům. Domluvila zítřejší převoz jednoho hafana z Turnova do Prahy. Krásně jsem to spojila se Svatováclavskou slavností na zámku Svijany. Dlouho jsem dnes přemýšlela, kam rodinu vzít, aby se jim to líbilo a takhle hezky to vyšlo...

2) Dnes jsem prostě jen "byla" a moc si to užívala...

3) Volala mi zákaznice, aby mi ještě jednou poděkovala za fotky... Moc se jí líbí...

Den 269./365

Dnes byly sny opět výživné. Živé. Až moc. Byla jsem ráda, že zazvonil budík a mohla jsem nahmatat Toma vedle sebe...

Sebastián byl od rána protivný. Dal si dva spánky a večer usnul už v půl osmé. To nebývá zvykem. Také ho vše lehce vytočilo. Vztekal se. Kopal nožičkama, bušil ručičkama... Někdy je ten život těžký i pro takového prcka...

Kája měla dnes závody, tak jsme jí byli chvíli fandit. Skončila 10.

Tchibo má nové bundy, a tak jsem vyrazila do Metropole, že si je zkusím. Ty, které jsem měla vyhlídnuté, tam nebyly, a tak jsme zašli ještě do sportu. Sebastián si užíval narvaných uliček... Honil se tam s Kiki. Dle zvuků jsem měla jasnou představu o jejich pohybu. A já tam objevila jednu zajímavou (lehkou, teplou a dlouhou) bundu s kapucí. Čekala tam na mě. Se slevou! Tak snad mi bude dobře sloužit. Ta minulá už dosloužila.

Co mě dnes potěšilo?

1) Že zazvonil budík...
2) Že na mě ve sportu čekala nová bunda...
3) Že mé hlasivky zvládly psaní úkolů...

Den 268./365

Hlavně že nemám ráda focení v pravé poledne... A kdy jsme vyrazili k rybníčkům? Kdy jsme se u vody pro radost fotili? Ano, v pravé poledne :-D.

A co že mi to dnes udělalo radost?

1) Společná procházka k rybníčkům...
2) Dlouhý spánek po obědě...
3) Kus dorta od sousedky...

A samozřejmě návrat mých "ztracených dcer" :-D.

Den 267./365

Co mě dnes potěšilo:

1) Vrací se mi staří dobří zákazníci... ♥
2) Oběd na Zastávce... Sebíček ho prospal v kočárku... ♥
3) Vyrazili jsme na oslavu narozenin Toma kolegyně z práce. Sranda byla, když nám to tam trvalo 1,5 hodiny místo plánované půlhodiny... On si totiž zafixoval, že to je jinde, než to je... A tak jsme se krásně projeli... Sebíček se prospal... Viděli jsme krále a královny na Karlštejně (z auta)... Byl čas si pokecat i se zasmát :-D... Miluji svého muže ♥

Kemp Ostrov a jeho pojízdná kuchyně ♥

Den 266./365

Neplánované věci bývají nejlepší.

Co mě dnes potěšilo?
1) Protáhla jsem si po dlouhé době tělo...
2) Vyrazili jsme na druhý konec Prahy... Objala jsem Hanku a Lenku... Bylo fajn je zase vidět...
3) Nacpala si pupek... Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem měla kachnu s knedlíkem a se zelím a ještě ke všemu tak dobrou!

Den 265./365

Fíha...

Dostávám teď zajímavé rady, chodí ke mně hodně výživné články. Vesměs se teď vše točí kolem bolesti. Ale né té fyzické, ale psychické.

Mým kamarádkám se rozpadají vztahy. Pochybují o sobě, jako o člověku. Hledají chyby samy na sobě, protože když už jednou to nevyšlo, tak teď už to jistě musí být jejich chyba... Ano, vidí, slyší, chodí... A přece to bolí.

Já vím, jak to bolí, jak to je těžké. Vím, co to stojí síly. A právě tahle bolest, kdy nemá člověk chuť se smát, kdy se rochní ve svých bebíčkách, kdy mu vše přijde zbytečné a hlavně on sám nemá žádnou cenu, tak právě tahle bolest nás pak nejvíc posune. Donutí nás vstát. Donutí nás se usmát. A mi díky ní něco pochopíme a můžeme jít dál.

Bez té bolesti bychom se ale nikam neposunuli. Ona sem patří.

Teprve když ji pochopíme, prožijeme, popláčeme si, tak pak ji můžeme pustit a zase si uvědomit, co máme. O to větší pak cítíme vděk.

JJ, to moje cítění... Jednou mi máma řekla, že každý normální člověk myslí, jenom já cítím...

Proto se snažím nezpochybňovat ničí bolest. Ať už tu fyzickou nebo psychickou. Každý to má jinak. Prostě někdy je nejlepší tu pro toho druhého jen být. Nemusíte nic říkat...

Včera mi nejvíc pomohlo to, že jsem mohla ležet svému muži v klíně, stočená do klubíčka a jediné, co řekl bylo: "Malá..." A hladil mě se Sebíčkem po vlasech. To byl ten pravý lék na moje bebíčko...

Rozhodla jsem se, že se pokusím každý den napsat tři věci, které mi ten den udělaly radost (za které jsem vděčná). Není nad to si to hezké na konci dne připomenout.

Vnímám teď, že je období zkoušek. Snad to brzy přejde a bude zase klid... Moc bych to přála nejen sobě, ale i všem okolo... ♥

"Štěstí je stav mysli..."

Co mě dnes potěšilo:

1) Pozorování mých holek (Káji a Daffy) skákajících jako kozy. Kája učí Dafné speciální kousky na vodítku. Dafné nejen že plní, co si Kája přeje, ale ještě vypadá, že ji to baví. A ta koza v genech jistě bude...
2) Sebastián si přál povozit v kolečku. Nakonec jsem s ním běhala po zahradě jako malá. Ještě že ten pozemek není tak velký. I tak jsem byla uhoněná, ale šťastná. Sebastián se smál. Držel se, co mu síly stačily, nadskakoval při nerovnostech a byl ve svém živlu... Snad nás nikdo neviděl :-D.
3) Po večeři holky připravily ovoce, rozehřály čokoládu... Mňamka, co vám budu povídat ♥.

Den 264./365

Musím se sebou něco udělat. Začít na sobě pracovat... Ráno jsem pustila ven všechno, co mě trápilo. Valilo se to ven jako povodeň... A ta úleva...

Brečela jsem a docházelo mi, že všichni by si přáli, abych se chovala jinak. Abych byla taková, jakou mě oni chtějí. Já musím být ale v první řadě sama sebou. Musím se vzchopit a zapracovat na své sebehodnotě, která dostala v létě dost naprdel.

Stále nepřestávám věřit tomu, že ten nahoře ví, co dělá. Ví, co každému poslat do cesty. Co zrovna potřebuje. Nikdy nic není náhoda. A ač se mi to nelíbí, má to tak být. Potřebuji opět pochopit, jak ne. Potřebuji se srovnat a zahodit ty podělané nefunkční programy, které mě ničí. A neničí jen mě, ale i lidi okolo mě...

Nedávno jsem začala rozdávat termíny na focení. Jen jeden zůstal úplně prázdný. Všechny okolo už plné, jen onu sobotu nikdo nechtěl. Stále jsem to nechápala. Takové hezké datum... Až dnes, když jsem dusila ten velký řev do polštáře, mi došlo, že ten den mám být někde úplně jinde. Že mám myslet sama na sebe. A tak jsem potvrdila účast a termíny zrušila. Opět nic není náhoda!

Poslední dobou jsem omezila své aktivity v domnění, že to je správné. Ale asi není. Nejsem to já. Necítím se naplněná. Cítím se nepotřebná. A být "super mámou na rodičovské" není mým snem. Nesoutěžím ani o titul "vzorná manželka". Nikdo to po mně ani nechce, jen já jsem si to nějak vsugerovala, že by to tak přeci mělo být.

Všichni okolo mne dělají, co je baví. A já opouštěla všechno, co jsem měla ráda. Začala jsem se měnit. Ale i to k tomu všemu patří... Kdybych to neudělala, nevěděla bych, že mi to chybí...

A tak jsem dnes tak nějak zdravě nakopnutá. Dávám pryč svou sebelítost a začínám zase normálně fungovat. Však ono si mě zase něco najde! To že je teď vše jinak, neznamená, že to je horší nebo že to nedám!

Potřebovala jsem nakopnout a ukázat směr. To že mám v ruce knihu "Hadí žena" také není náhoda...

Den 263./365

Tak jsem se rozplývala nad mojí zahrádkou, že Dafinka překousala provázek a vyhrabala mi uprostřed díru. Jahody-nejahody, fólie-nefólie...

Rajčátka se chytla sama uprostřed trávníku. Možná ani nedozrají, ale radost z nich mám i tak.

Vistárie se krásně chytla. Snad přečká zimu. Dostala jsem ji jako malinkou sazeničku...

Den 262./365

Každé dítě je jiné.

Karolínka byla holka ukecaná. Pusinka jí jela sama. Znala zvířátka z knížek, říkanky... V roce a půl už říkala první věty. Na pohyb byla opatrná. Věděla, co si může dovolit. S chůzí vyčkávala, až se cítila jistá...

Kristýnka byla větší střelec. Moc toho nenamluvila. Měla ráda lidi a každou chvíli byla u nějaké tety... V MUMu byla jako doma... Měla ráda zvířátka, ale živá. Knížky nemusela. Pohybově na tom byla dobře. Tak nějak tabulkově.

Sebastián je kapitola sama pro sebe... Dle knížky Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte od Zdeňka Matějčka je očividně pohybově napřed. Místo batolení běhá. Zvládá výšky apod. S řečí to je horší. Dá se říci, že spíš vydává skřeky a mění tón hlasu. Ale přesně víme, co chce. Umí chytit za ruku, dovést, kam je třeba a ukázat. Naprosto všemu rozumí. Teď je třeba ideální doba na učení se na čůrání. Sundám mu vždy plínu a řeknu, ať se jde vyčůrat. Běží rychle na záchod, nechá se zvednout nahoru, vyčůrá se a spláchne. Spokojený sám se sebou. Pak má také potřebu si vyčistit zuby. Kopíruje všechno, co vidí u nás. Takže rád zametá, utírá, myje, přelejvá...

Nedávno  mě napadlo, dát mu tác a nějaké montessori pomůcky. Nebo spíš domácí věci, se kterými se dá pracovat. Hned věděl, co má dělat. Přesně jak na školení v MUMu. Vzal to do ruky a "pracoval". Jeden den to byly slunečnicová semínka, druhý den nabíral vařečkou vodu.

Dnes zůstaly na stole dvě sklenice s vodou. Vylezl si na lavici a už "pracoval". Natočila jsem konec, když už mu došla voda a měl hotovo. Ale i tak mě opět dojal.

Knížku do ruky nevezme, říkanky ho neberou, ale pracovat, běhat, lézt, jezdit a starat se o živá zvířata, to on moc rád. ♥

Však on se jednou k těm knížkám taky dostane... Nepřestávám mu je nabízet :-).

Den 261./365

Včera jsme odvezli rybičky a dnes už hledala Kája na internetu nové "mazlíčky".  Nakonec jsem vyměkla. Jana mi nabízela dva šneky... A když jsem se o tom před holkama zmínila, byly nadšené.

A tak jsme po obědě vyrazili na Chodov... Dostali šneky i s výbavou. Každá má svého. Budeme je držet dál od sebe. Rychle se prý množí a o to my nestojíme :-).

A tady už je Sebík. Miluje "řízení" auta. Vždycky si vezme klíče a vede mě ke dveřím od řidiče... Můžu být spolujezdec. Ladí, co se dá... A že by tam vydržel dlouho... Já takovou trpělivost nemám, a tak vždy vůz opouštíme s pláčem. No, spíš s řevem.

Den 260./365

Když celý den prší...

Zrušili jsme akvárko, rybičky odvezli k Simče do Drahelčic. Pak zajeli na Zličín. Netušila jsem, proč je tam tolik lidí, než jsem si všimla, že jsou dny Marianne. Tak jsem si koupila džíny a mikinu. Sebík má novou čepici a punčocháče.

Pak jsme půl dne spali.

Jinak mám pocit, že nedělám nic jiného, než utírám psí packy a likviduji škody, které Sebík v tichosti páchá, když já dělám fotky... Holky se přemístily o patro výš a přestěhovaly si nábytek v pokojíčku... Takže tak. Když celý den prší...

Den 259./365

Poslední dny se v noci moc nevyspím. Zdají se mi non-stop živé sny. A vážně záživné... Přes den doháníme s Kristýnkou školu. Sebastián se musí zabavit sám. Dnes "pracoval". Udělali jsme si doma takovou malou Montessori hernu. Včera jsem uřízla slunečnici, dnes byla zdrojem zábavy.

Den 258./365

Juj, tak dnes jsem byla za kuchařku a zahradnici v jednom.

Zpracovala jsem dnes velice kreativně dýni. Ještě mi kus zbyl, ale už nám leze ušima :-).

V zahradnictví jsme pořídili vše potřebné na dodělání záhonu a zasazení jahod. Máme hotovo! I s "plůtkem", aby nám přes záhon neskákal ten náš blátokamzík. Uvidíme, jak účinné to bude. Snad se příští rok dočkáme jahod. Né jako to bylo s tulipány :-D.

A Tom souhlasil s tím, že mi vybuduje ještě jeden záhon. Prý to nevypadá tak tragicky, jak si to představoval :-D. Tak se snad můžu těšit...

Jsem moc ráda, že máme přes plot sousedy, kteří zahradničí. Nejen že dostáváme přebytek úrody, ale i dobré rady. A ty jsou často k nezaplacení!

Den 257./365

Už vím, jak pes slintá, když olízne žábu... Když jsem přišla domů z večeře, měla jsem místo Minie "slintostroj". Šla se k nám domů podívat ropucha a Minie si jí všimla jako první...

Den 256./365

Focení v centru Prahy... Z fotek mám radost. Lucinka je moje modelka už 5 let :-). Chápete to? Za měsíc to je 5 let, co jsem začala fotit!!! Pět let, co se našli lidi, kteří mi dali svou důvěru a přišli se nechat zvěčnit. Íla, Lucinky maminka, byla jedna z prvních...

Ozývají se mi teď moji bývalí zákazníci. Děti rostou a oni si přejí zopakovat focení. Mám z toho radost. V dnešní době je tolik fotografů a oni mi zůstávají věrní... ♥

Moc to pro mne znamená. Sama sebe nikde neprezentuji. Nevlastním webové stránky. Fotky dávám na FB. Přejmenovala jsem si stránku z Gabro Foto na Gabriela Pausa Foto.

Kam se podívám, tam všichni rozjíždí svá podnikání. Jedou podle různých mustrů a mají to vychytané. A já si dál plácám to své, co mám. Občas si přijdu dost out. Ale pak se zeptám sama sebe, zda to chci jinak, než to je.

A vždy dojdu k závěru, že takhle je to v tuto chvíli ideální. Dříve jsem se bála, že když to s focením přeženu, přestane mě to bavit. Přestane to být radost. Teď tu je Sebastián. Fotím ráda, ale nechci, aby to bylo na úkor rodiny. A tak se snažím si zachovat přijatelné množství hodin, které focení věnuji. A ono se to plní tak akorát a za to jsem moc vděčná ♥.

Přemýšlím, co bude, až skončím rodičovskou dovolenou... Ale asi je to ještě brzy. Ono přijde, co má... A budu věřit, že mě to bude bavit.

Den 255./365

Noc byla náročná. Byla u nás i "topící" Kristýnka.

Jednomu začne být líp a druhý je rozbitý. A nejen tihle dva, ale i Dafné dnes navečer začala zvracet. Vyhodila nestrávené granule a jen co se napije, jde to ven.

Kristýnky nejvyšší hodnota dnes byla 39,2. Byla dost "upovídaná". Takové to blouznění a chichotání se... Když jí horečku srazím, vypadá, že jí nic není. Doufám, že to je jen viróza, která bude za 3 dny pryč.

I tak toho mám dnes už dost. Že se to vždycky takhle sejde najednou?