Den 364./365

Gábinečka, je u nás třetí den. Začíná být lepší. Smutno je mi, když si uvědomím, že jako malé štěně byla nejvíc akční, ničeho se nebála a teď má pocit, že stále dělá něco špatně... Podřizuje se, ukazuje břicho... Myslím, že byl nejvyšší čas, aby se dostala jinam... Dafné ji spoustu věcí učí, ukazuje jí její klid a sílu. Pěkně spolu řádí.

Dnes jsme vyrazili do Nové Vsi za Evou, sestřenicí mého taťky. Mám ji moc ráda. Cítím se u nich vždy fajn. Ač je to sestřenice táty, mohla by být jeho dcerou. Je to pár let, co se snažila najít členy své rodiny, se kterými ztratila kontakt už jako malá a nebo je neviděla nikdy. Děti máme stejně staré (Míša je o měsíc mladší než Kája a Andreas o měsíc starší než Kiki), a tak si spolu vyhrají...

Letos Eva pozvala nejen nás, ale i naše a ségru s rodinou. Ta nakonec nedorazila, ale máma s tátou ano. Přijeli jsme o chvíli dříve, tak byl čas si popovídat, jak se mají... Pak už mluvila hlavně babička s dědečkem. Vyprávěli, smáli se. Také jsem se zapojila. Vyprávěla jsem příhodu, která se nadá zapomenout. Potom, co jsem byla upozorněna, že si vše pamatuji blbě, jsem se odporoučela. Šla si foukat své bebíčko mezi děti. Skládala si korálky a byla najednou tou malou holčičkou, která si nezaslouží, aby ji měli rádi. A přitom si to pamatuji tak, jak jsem řekla... To samé, když jsem napsala pod fotkou Báry, že to byl můj milovaný pes, který pokousal celou rodinu, jen mě ne. Také kecám. Pokousala jen dědu a ségru! Fajn, já si jen vybavuji, jak pro každého byla mrcha kousavá, jiné milé slovo pro ni nikdo neměl. Já u ní vždy byla a brečela jí do kožichu... Já ji hladila a chtělo se mi umřít, když ji nechali uspat, protože si při rvačce se Cherry zlomila čelist. Ale starost tenkrát měli jen o Cherrynu, které tekla krev z nohy. Ale možná mi bude zase vyčteno, že si to celé pamatuji špatně a kecám... Když jsem je tak poslouchala, došlo mi, že spoustu věcí jsem vytěsnila a fakt si je nepamatuji...

To je tak, když máte nějaké očekávání, těšíte se... Chcete, aby to bylo milé setkání... Nafackovala bych si. Tak moc chci, aby mě měli rádi... Můj celoživotní problém. Stále být ta nejlepší, protože kdybych nebyla, tak mě nebudou mít za co rádi. Už jednou jsem měla za to, že jsem to v sobě zpracovala, ale není to pravda. Prostě mě to bolí a vždycky bude.

Po příjezdu domů jsem se chtěla jen někam zahrabat a nevylejzat. Tom šel konečně s Láďou na pivo. Mně bylo všechno jedno.  Děti, ať se o sebe postarají samy. Byla jsem tak KO, že jsem prostě usnula. A když holky usoudily, že je čas, aby šel Sebík spát, přinesly mi ho.

Přijdu si jako na houpačce. Jeden den jsem šťastná, že mě přece jen mají rádi, a pak je to vše zase pryč.

Každý máme jiné vnímání, jiné vzpomínky. Pro každého je důležité něco jiného. Hloupé slovíčkaření a jak bolí. Trefa do černého. Snažím se mluvit pravdu a je mi vyčteno, že lžu. Paradox. Trefa!

Na světě existuje jen JEDNA PRAVDA a tu má každý SVOU.  Jen mi došla slova. Nechtěla jsem se obhajovat, něco vysvětlovat. Nebylo co. Jen ve mně zůstala zase ta velká prázdná díra. A to se začala nedávno pomalu zacelovat.

JJ, jsem jiná. Já cítím... A proto mě to vše víc bolí. Ostatní myslí, a tak mají klid :-). Tohle bude taková výzva pro mne do nového roku. Naučit se si to nebrat osobně. Je to totiž stále dokola to samé.

Jsem teď jako Gábinka s pocitem, že ať udělám co udělám, bude to stejně špatně, tak proč si rovnou nelehnout na záda a ukázat břicho, že? Pryč s tím! Vidím, jak je Gábi skvělá, jak není důvod, aby se tak shazovala a sama dělám to samé. Sama nevidím vlastní hodnotu.

Musím se s tím poprat. Stejně jako Gábi. Krůček po krůčku. Začít se mít ráda... A pak už mi bude úplně jedno, co si o mě druzí myslí.

Kéž bych tohle všechno mohla nechat ve starém roce... A v tom novém začala úplně od začátku. Bez očekávání, bez hodnocení... Všechna bebíčka bych zabalila do velké krabice a doručila ji do pryč... Bez zpáteční adresy... To by byla úleva. A možná to za pokus stojí. Není nic snadnějšího, než si to v mysli představit a zrealizovat. Hezky to tam všechno naskládám. Na nic nezapomenu. A šup s tím pryč! V novém roce si nechám jen to, co mi slouží, co mi přináší radost. To, s čím a v čem se cítím fajn. Stejně jako jsem to udělala se svým šatníkem. Stejně jak jsem to udělala s knihama... ♥

Krásný poslední den v roce 2016 Vám přeji! Já ho využiji na plnění krabice...

PS: Síla slova je mocná. Slovem můžeme nejen pohladit, ale i ublížit. A třeba si toho ani nevšimneme. Takže další výzva do nového roku - hlídat si, co říkám a jakým tónem. Hlavně směrem k holkám... ♥

Za dnešek vlastně moc děkuji! Viděla jsem vysmáté a odvázané rodiče. A spoustu věcí si zase uvědomila.